Michail Chazin: Na prahu čínského manévru

Čeká masivní expanze z východu i “zlatou miliardu”?

To, jak se ke svým “ekonomickým problémům staví země s ´demokratickými´ režimy (typu USA či Francie)” - a “země, které sami ´demokrati´ mezi ´demokratické´ neřadí (např. Čína)” - “se jeví skoro jako z říše fantazie,” píše ruský ekonom Michail Chazin. Právě v zemích, které se pasují na “demokratické”, totiž “moc požadavky obyvatelstva ignoruje téměř demonstrativně” (a “pokouší se mu nabulíkovat, že krize už skončila”). V “Číně je tomu přesně naopak – moc vzniklé problémy veřejně posuzuje a snaží se situaci nějak řešit.”

Tamní tisk právě přišel s informací o přípravě “bezprecedentních ekonomických a společenských reforem”. Vládnoucí strana je má vyhlásit už v listopadu. Ze všeho, co o nich už probleskuje, zvažuje Chazin možné varianty:

“Situace v Číně od startu ekonomické reformy počátkem 70. let se od podmínek, v nichž se ve 20. letech nacházel SSSR, diametrálně lišila.” Moskva byla “nucena rozvoj své ekonomiky orientovat na vnitřní trh (na vnější neměla přístup)”. To si “krom jiného vyžádalo i kolektivizaci, tzn. vytvoření vnitřního trhu pro strojírenskou produkci (traktorů)”.

Čínu se “USA aktivně snažily nasměrovat proti SSSR“. Právě v “době, kdy se všem zdálo, že porážka USA ve ´studené válce´ je téměř hotová věc”. Čína tak “získala skoro volný přístup na vnější (čti americké) trhy”. A tím i ojedinělou šanci, jak jich “využít jako multiplikačního faktoru svého ekonomického rozvoje”.

Pak ovšem “podle všeho došlo k závažné chybě” - “vnitřní trh byl odstaven na vedlejší kolej a důraz položen hlavně na vnější trh”. Proto je “dnešní čínská ekonomika složitým konglomerátem dvou značně odlišných sektorů, jejichž vzájemná interakce se značně zkomplikovala.”

V “prvém z nich, zaměřeném na vnější trh”, jsou “relativně vysoké mzdy (v řádu tisíce dolarů měsíčně), relativně vysoká míra zisku (jakkoli i ta klesá úměrně integraci Číny do světové dělby práce a rozvoji vnitřní sféry služeb) a víceméně západní spotřební standardy. Tato část čínské ekonomiky, včetně terciární sféry, představuje zhruba 300-350 milionů lidí.”

Opačným pólem je “chudá vnitřní ekonomika”. Ta se “rozvíjí na konto státních intervencí”. Produkci “prvé části není s to konzumovat z principu, protože je pro ni příliš drahá. Prozápadní čínské vedení předchozí generace (Chu Ťin-tchao) se snažilo vnitřní poptávku stimulovat cestou čisté emise.” Tím ovšem “nafouklo vážné finanční bubliny”.

Pozvednout na adekvátní “i úroveň ´vnitřní´ ekonomiky Číny si vyžádá desítky let a kolosální zdroje”. Hlavně “zpočátku přitom produkci ´exportního´ sektoru stejně nebude s to konzumovat”.

Čínská ekonomika tak trpí “strukturálními problémy, které jsou určitou měrou analogické problémům USA”. Problémy, které má s “poptávkou americká ekonomika”, markantně rezonují i v “exportním sektoru čínského hospodářství”. A to jak “proto, že klesá konkurenční schopnost čínského zboží na světových trzích”, tak proto, že “vnější poptávka klesá” generálně. Udat produkci, již dosud absorbovala, v samotné Číně není reálné - “rozdíly v cenách a příjmech jsou příliš vysoké”. Disproporce přitom narůstá ve fázi, kdy se vyčerpaly i “zdroje dosavadní stimulace vnitřní poptávky”.

Kvantifikovat, nakolik by musely “klesnout ceny produkce exportního sektoru”, je tím komplikovanější, že není k dispozici dost statistických dat. “Hrubé odhady říkají – asi pětkrát”. To ovšem “není zdaleka tak jednoduché minimálně ze tří důvodů”:

• - “úroveň lokalizace čínského zboží už zdaleka nečiní 100 % - a o ceně tak nerozhodují jen vnitřní faktory;”
• - “značná část nákladů se týká vlastní infrastruktury čínské ekonomiky, vyžadující reprodukci;”
• - a do hry vstupují i “sociální faktory. Pětinásobný pokles výrobních nákladů znamená i řádový pokles příjmů. Za tisíc dolarů  se dá žít ve městě a mít tu vlastní byt. Avšak za 200 dolarů to už nejde.” Jak to však “to vysvětlit lidem, zvyklým žít v ´konzumní společnosti´”(což “mimochodem koresponduje s čínskou mentalitou”)? Těm se “už nechce stěhovat do vesnic, do malých domečků, neřku-li baráků” - “ze samostatných bytů a jiných civilizačních dobrot.”

Právě v tom tkví “hlavní problém čínských reforem”. “Co třeba udělat, se ví”: “sepsat plán zvýšení životní úrovně základní masy populace na nějakých 20 let” - a “opřít ho o adekvátní výrobní kapacity”. Tak aby zohlednil i oba další klíčové faktory: “poptávku státu, především ve sféře obrany” - a “postupný pokles vnější poptávky”. A tu část produkce, kterou už nedokáže absorbovat, uměl převést “z dolaru a eura na jüan” (a také tím “ji udržel pod kontrolou”).

Taková koncepce se však musí vyrovnat i s otázkou, “kam a jak směrovat ty Číňany, jejichž životní úroveň se bude markantně snižovat”.

Chazin má za to, že vsadí hlavně na tři strategie:

• - Ti, kdo na pokles své životní úrovně přistoupí, budou směrováni do nových podniků, zaměřených na vnitřní trh, s reálnou šancí kariérního růstu.”
• - “Segment, působící buď v podnicích obranného průmyslu, nebo v těch, které světové trhy ovládly stabilně, si svá místa udrží, i když k určitému snížení životní úrovně dojde i tady.”
• - “A ti, kdo na pokles své životní úrovně nepřistoupí (především ze sféry služeb), budou vystrkováni do zahraničí”. “Obsazovat životní prostor.” “V bohatých zemích, to se rozumí.”               

Právě to – domnívá se Chazin - “bude hlavní součástí plánovaných reforem”. Právě ta ovšem – “z pochopitelných důvodů” - “veřejně anoncována nebude”.