Natália Naročnickaja, Sergej Markov, Karen Šachnazarov: Dvacet let po kanonádě na parlament

Jelcinův teror očima intelektuálních elit

Je to už dvacet let. V říjnu 1993 dal Jelcin rozstřílet parlament. Evropa to zažila naposled, když jezdila koňkou a svítila petrolejkou. Teď to byla pastva pro televizní štáby. Tankové salvy, masakrující zákonodárce, přenášely live. Heroldi lidských práv drželi zobák. Rychlokvašky postkomunismu říjely blahem. Budoucí historie ví, kam to zařadí.

O pár slov, jak to vidí dnes, požádal novinář tři z těch, kdo v onom střetu nefigurovali. Do ranku  intelektuálních elit je řadí i okolní svět:

Lidé „už to, co se odehrálo v říjnu 1993, přehodnocují,“ říká Natália Naročnickaja, prezidentka moskevského Fondu historické perspektivy - a pařížského Institutu demokracie a spolupráce. „Jako tragédii a převrat jich to vnímá nepoměrně víc, než dokud to zastírala všelijaká hesla. Pro mne je to, k čemu před dvaceti lety došlo, nespornou tragédií, jíž jsem navíc málem sama zúčastnila. Nebýt v ten moment daleko od jejího dějiště, na jednom z pravoslavných seminářů, jsem v tu dobu v Bílém domě i já, tak jako mí kolegové“ (N. Naročnickaja byla tehdy poslankyní za stranu, hlásící se k dědictví “konstitučních demokratů“ z počátku minulého století). 

Teď už je ovšem – říká dále - „jasné všem, že šlo o předem rozehranou inscenaci s provokacemi a podobnými kousky. To, že si CNN připravila předem stanoviště na střeše jednoho ze sousedních domů, odkud tankovou kanonádu na parlament přenášela, nebyla žádná náhoda.“ Tehdejší drama – a „zmařené lidské životy“ -  bylo i “ostudou celého mezinárodního společenství“. „Aplaudovalo donebevolající nezákonnosti“ – „popravě legálního parlamentu“.

Ta „lekce by neměla zapadnout hodně dlouho“. Jakmile „začne pokřik ´Zabte tu zmiji!´“,  „nenapravitelným škodám třeba předejít stůj co stůj“. Zvlášť trpce se „vzpomíná na to, jak hanebně se tehdy zachovala naše inteligence“. V „mých očích se tehdy odepsala natrvalo.“ 

„Takové momenty, jako před 20 lety,“ sklízejí nutně jen samé ztráty. „Strana, která v občanském konfliktu vyhrává,“ totiž „hledá oporu, kde se dá, a to i zvnějšku“. Tím snáz se pak mění   v „nástroj v cizích rukou“. I to je „jedna z  lekcí“, jež nesmí zapadnout. „Sláva bohu, že už nám nic podobného nehrozí.

Sergej Markov je prorektorem Ruské ekonomické univerzity G. V. Plechanova. Tehdejší „erupci občanské války“ („řež v samém centru Moskvy“) má za „katastrofu“, jejíž seriózní rozbor však chybí dodnes. Za celých dvacet let o ní nezačala ani „solidní diskuse“. Brání jí hlavně to, „většinu masových komunikačních prostředků ovládají právě viníci tehdejší občanské války“. Tedy „suita Borise Jelcina“, na jejíž konto padá „mimo vší pochybnost“. Právě ta totiž „provedla státní převrat“, a to hned natřikrát: svým „nelegálním výnosem o rozpuštění parlamentu z 21. září“, „tím, že nerespektovala verdikt Ústavního soudu,“ který tu zvůli odmítl – a nakonec i „násilím vůči demonstrantům“, korunovaným  „vybombardováním parlamentu“.

Jelcinova kamarila nese i plnou odpovědnost za „sociálně-ekonomické reformy pod kontrolou zahraničních agentů, kteří zaplavili ruskou vládu“. Za to, že „vedly k ožebračení většiny populace, destrukci ekonomiky, průmyslu i sociální sféry“. Tato „skupinka tržních fundamentalistů v čele s Gajdarem a Čubajsem zvolila ty nejnelidštější metody reforem. Jelcinovy reformy lze srovnat jen se stalinskými represemi. Zatímco ty ovšem ve své době dosáhly industrializace, garantující nezbytnou přípravu země na Druhou světovou válku, reformy tandemu Gajdar-Čubajs vedly ke katastrofického propadu ekonomiky, k její degradaci. A také k degradaci civilizačních rozměrů, protože decimovaly i rozhodující faktory pokroku a civilizace typu  vědy, vzdělání, špičkových technologií, kultury a morálky.“

Bez „lekcí, vytěžených z dřívějších chyb“, „nelze precizovat ani strategii“. Jenomže „tragédie října 1993“ se „v podstatě zamlčuje a téměř vůbec neanalyzuje“. Především proto, že se i „značná část dnešní vládnoucí elity hlásí ostentativně k rodokmenu Jelcinovy suity“. A to jak v případě „mnoha papalášů“, tak „absolutní většiny oligarchů, kteří ke svým kapitálům přišli díky Jelcinově privatizaci, odporující spravedlnosti a v mnohém i zákonu“.

Dnešní „liberální opozice“, panáčkující jako premiant „demokracie“, je „krajně nedemokratická“ už proto, že „mnozí z jejích exponentů před 20 lety aktivně podporovali státní převrat“ - „převzetí moci silou z rukou parlamentu a Ústavního soudu“.

„Byla to krajně temná doba,“ říká Karen Šachnazarov, světově uznávaný režisér a generální ředitel Mosfilmu. „Tanky, pálící na budovu Nejvyššího sovětu, zběsilá střelba, dávky z automatů v centru  Moskvy i jiné epizody s koloritem občanské války jsme my, kdo vyrostl v SSSR, vnímali jako cosi z jiného světa. Právě v čase onoho krveprolití jsem dokončoval film Sny, který byl satirou na jelcinovské Rusko a na Jelcina osobně. Z úst jedné z jeho groteskních postav zaznělo doslova: ´Ten Nejvyšší sovět je třeba rozehnat!´ Každému z diváků muselo dojít, že autoři filmu neplanou k těm, kdo se k podobným výzvám uchýlí, ani tou nejmenší sympatií. Sám film byl pak po nějaký čas v ranku napůl zakázaných.“

Ruská historie však „hýří i roztodivnými, často paradoxními metamorfózami“. Mnohé jakoby chtěly  ilustrovat, že i všechno zlé je k něčemu dobré. „V roce 1993 u nás byla přijata Ústava, jíž se země řídí dodnes. To na jejím základě došlo k posílení moci prezidenta – a vzniku mocenské vertikály. Právě ta podle mého názoru naši zemi zachránila. Být u nás totiž například parlamentní republika, Vladimír Putin by stát, který se už rozpadal, dal dohromady jen sotva.“