Bradley Manning: Za svobodu a rovnost zaplatím rád

Kriminalizaci pravdy čelí obdivuhodná důstojnost

Bradley Manning vyfasoval 35 let. Žalobce žádal o 100 víc. Amerika trestá - glasnosť. Jezinky té mrákoty drží zobák. Zbabělé piruety vytáčí i celý mainstream. Z kuráže, na jakou sám nemá, dělá chaos na duši. Z kluka, co se chová jako chlap – kající se holčičku. 

Jsou to pavlačové drby. Bradley Manning to nevzdal ani teď. I když mu zvůle, kriminalizující pravdu, vzala i svobodu projevu. Jak tu exemplární pomstu hodnotí, mohl tak novinářům přečíst jen David Coombs, Manningův důvěrník:

„Motivem rozhodnutí, k němuž jsem v roce 2010 dospěl, byla starost o mou zemi a svět, v němž žijeme. Od tragických událostí 11. září je má země ve válce. Jsme ve válce s nepřítelem, který se s námi nehodlá střetnout na tradičním bojišti, a proto jsme museli i my změnit metody boje s riziky, hrozícími nám a našemu způsobu života.

Původně jsem s těmito metodami souhlasil a rozhodl se dobrovolně, že přispěji k obraně své země. Když jsem však v Iráku četl den co den tajná vojenská hlášení, nad morálkou toho, co děláme, se kupily  otazníky. Došlo mi, že tvář v tvář rizikům, kterým nás nepřítel vystavuje, upadá lidskost v zapomnění i v nás. V Iráku a Afghánistánu pro nás lidské životy ztratily hodnoty vědomě. Na území nepřítele jsme leckdy zabíjeli nevinné civilisty. Kdykoli jsme ty nevinné civilisty zabili, místo přijetí vlastní odpovědnosti jsme se zaštítili národní bezpečností a klasifikovanými informacemi, a nemuseli tak ani skládat žádné účty.  

Posedlí tím, že nepřátele je třeba vybít, jsme se už dohadovali i mezi sebou, kde až se jedná o mučení a kde všude vlastně ještě ne. Na Guantánamu držíme roky lidi, aniž s nimi proběhl řádný soud. Nad mučením a popravami, nařízenými iráckou vládou, jsme přivírali oči stylem, pro nějž neexistuje uspokojivé vysvětlení. Ve jménu své války s terorem jsme tolerovali i bezpočet jiných věcí.

Když ti, kdo mají moc, hájí morálně sporné skutky, často se halasně apeluje na vlastenectví. Když ale  vlasteneckému povyku chybí logický cíl, bývá to americký voják, komu se nařídí, aby to matoucí zadání splnil.

Temno pro ctnosti, o nichž je demokracie, naše země už pamatuje - Slzavou stopu  (Trail of Tears, tedy  násilné přesídlování původního obyvatelstva po přijetí Zákona o odsunu Indiánů z roku 1830), Verdikt Dreda Scotta  (Dred Scott Decision, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1857, podle nějž žádný Afroameričan není občanem USA, nemá tak nárok hájit svá práva soudně a „jakkoli usměrňovat otroctví“ nesmí ani žádný federální úřad), mccarthismus, americké internační tábory pro Japonce – abych uvedl aspoň některé. Jsem si jist, že v podobném světle budou jednou hodnoceny i mnohé z našich kroků po 11. září.

Jak to jednou řekl Howard Zinn: ´Tak velká vlajka, aby zakryla hanebné vraždění nevinných, neexistuje´.

Chápu, že mé kroky porušily právo, a pokud snad komukoli ublížily či poškodily Spojené státy, pak toho lituji. Mým cílem však nebylo komukoli ublížit. Tím jediným, oč mi šlo, bylo lidem pomoci. Když jsem se rozhodl, že klasifikované informace zveřejním, bylo to z lásky k vlastní zemi a smyslu pro odpovědnost vůči ostatním.

Bude-li má žádost o milost zamítnuta, odpykám si trest s vědomím, že za život ve svobodné společnosti se někdy musí platit vysoká cena. Já tuto cenu zaplatím rád, povede-li k tomu, že budeme moci žít v zemi, skutečně oddané svobodě a rovnosti, k níž jsou stvořeni všichni muži i ženy.“     

Umí snad tohle vše – guláš v hlavě? Naivní dětina? Hromádka neštěstí? Bezradné rozcestí sexuální orientace?

V poutech a na cestě za mříže – možná na celých 35 let?

Přišla už autocenzura, karikující tak unikátní důstojnost, i o svědomí a soudnost, vyzáblé dávno na kost?