Henry Giroux: Až do úplného zmagoření?

“Vítěz dějin” má “na jedno použití” i milióny Američanů

“Amerika vstoupila do jednoho ze svých údobí historického šílenství,” stojí v kultovní fabulaci Johna le Carré. “Tento případ je však nejhorší ze všech, které pamatuji; horší než mccarthismus, horší než Zátoka sviní a z dlouhodobého hlediska možná katastrofálnější, než vietnamská válka.”

Citátem startuje Henry Giroux, léta profesor Boston University a Miami University. Ač mu je letos už  sedmdesát, šéfuje správní radě Global TV Network a centru kulturologických studií na MacMaster University v Ontariu. Z hromady knih, které napsal, aspoň telegrafická ochutnávka: Ideologie, kultura a vzdělávací proces (Ideology, Culture and the Process of Schooling), Myš, která řvala: Disney a konec nevinnosti (The Mouse That Roared: Disney and the End of Innocence), Ukradená nevinnost: válka korporátní kultury o děti (Stealing Innocence: Corporate Culture´s War on Children), Ztracená generace: demokracie upozaděná kulturou strachu  (The Abandoded Generation: Democracy Beyond the Culture of Fear), Teror neoliberalismu (Terror of Neoliberalism), Univerzita v krizi: střet s vojensko-průmyslově-akademickým komplexem (The University in Crisis: Confronting the Military-Industrial-Academic Complex), Proti neoliberálnímu teroru: pozadí politiky nenažranosti (Against the Terror of Neoliberalism: Beyond the Politics of Greed), Politika zombie v éře kasinového kapitalismu (Zombie Politics in the Age of Casino Capitalism) nebo Neoliberální válka proti vysokému školství (Neoliberalism´s War against Higher Education).

Amerika – píše profesor na portálu Counterpunch  - se skutečně ”propadá do zmagoření. To, co zní dneska leze, se hemží krutostmi, podvody a lží”. Má to “legitimizovat korupci a vandalismus všeho druhu”.  Produkce “mainstremových médií hýří rasismem, násilím a nezodpovědností”. Poníženě se “klaní moci”, její “oběti démonizuje stylem ordinérního baviče”. Šíří “narcistní individualismus až za hrob”. ”Kulturu predátorství”, hraničí se “sociopatickou netečností a nezodpovědností vůči ostatním”. Obrazovky a světla ramp kolonizují “intelektuálové, hecující nás nakupovat a dopřávat si ještě víc”. “Mít za ctnost osobní prospěch”. Podlehnout “depolitizující kultuře konzumu”. Vygumovat každou “sociální solidaritu”. Vše, o čem je “životaschopný smysl veřejného dobra”. 

Marketing ”pravicové politiky brnká na všechny struny idiotismu a pověr”. “Hypnotizuje jimi nevědomost” - a “cynismus, starající se jen o sebe”. Khaki manýry, pro něž byl eldorádem Afghánistán, se repatriují i přímo do Ameriky. V podobě “pořádkových sil” s “duší robota”, co “s gustem mlátí protestující mládež”. Mezialiance “kongresových lobbistů velkých korporací” - a “dodavatelů represivní techniky” - by ráda “válečné zóny z ciziny zřídila i doma”. A také tu si tak vybudovala bezedný trh “high tech zbraní” - i  “technologie šmírování” (jak pro “hlídané komunity”, v nichž žijí příjmové elity, tak pro “nápravná zařízení”).

Tím ostřeji stojí kardinální otázky: “Kdo rozhoduje o budoucnosti?”; “Komu patří bohatství země?”; “Kdo usměrňuje distribuci peněz státu?”; “Kdo má pod kontrolou globální toky zboží a lidí?” A kdo zároveň už téměř úplně “ruší investice do institucí, vzdělávajících angažované a sociálně odpovědné občany?”

Právě tady – v otázkách zájmové “reprezentace, vzdělání a ekonomické spravedlnosti a politiky” - se přitom “nabízejí nové kategorie, jež třeba definovat a za něž třeba bojovat”. Poněvadž narativ “korporátních lhářů a šejdířů” - a “idiotismus, jehož vliv posilují” - sráží Ameriku do “autoritářství, provázeného všudypřítomným strachem a paranoiou”.

Chce to víc, než “hněv nekonečných demonstrací”. Amerika “potřebuje rozvinout formativní kulturu”. Aby našla i adekvátní “jazyk kritiky”, klestící cestu “široce založené změně”. Jen to přivede na svět i politiku pro budoucnost, jež lidem “dokáže zajistit stabilní práci, důstojnou zdravotní péči, kvalitní vzdělání,  solidární prostředí a podporu mladé generaci”. Zvládne to, jen když “obyvatelstvo neoliberálních společností” přivede k poznání, oč v “jejich životech běží ve skutečnosti”. Jen až je vymaní z “barbarské mentality, řízené trhem”. A začne v nich pěstovat schopnost “porvat se o hodnoty, naděje, solidární přístupy i mocenské vztahy a instituce, kultivující demokracii v duchu rovnosti, ekonomické a sociální spravedlnosti”.

Až “příliš moc těch, kdo smýšlí pokrokově, zabředlo do apokalyptického diskurzu o bankrotu a pohromě”.  Skutečným požadavkem doby je “dlouhodobý střet o instituce, hodnoty a infrastrukturu”, posilující akční rádius “radikální demokracie”. Jen to osloví “mladé lidi i všechny ostatní zastánce demokracie, která nerozšíří jen obsah politiky”, ale bude i “závazkem ekonomické spravedlnosti a demokratické společenské změny”.                      

I velice razantní kritice poměrů přitom většinou uniká právě to, v čem tkví jejich rozhodující nová kvalita: “Trh se nezbavil jen vládní regulace.” Už totiž žádný “ohled na sociální náklady”. “Strana byznysu” - jak tomu mocenskému monolitu, pro nějž je každý “pluralismus” jen čistou fasádou, přezdívá Noam Chomsky – sice řadu “společenských hodnot” (i celých “sociálních skupin”) považovala za “nadbytečné” i dřív. Teď se však “patologickým individualismem” řídí nadoraz. “Středobodem americké politiky” se stal “princip na jedno použití”. S těmi, kdo vypadli z kola, se jako s lidmi už vůbec nepočítá. Kdo strádá čímkoli z “kolekce sociálních problémů” - “od extrémní bídy po nezaměstnanost a ztrátu střechy nad hlavou” - propadá se do ranku “postradatelných”. Právě to je motorem “perverzního chápání svobody” - a sílící “sázky na státní násilí”. Nemá jen “potlačit disent”. Mimo svět, obývaný ostatními, chce vytlačit i všechny “postradatelné”. 

Vládne nám “neoliberální mašinérie sociální smrti”. Už “zpřetrhala všechna etická i materiální pouta” k “demokratickým právům, společenské odpovědnosti a občanským hodnotám”. Nastoluje “kulturu krutosti, která lidské utrpení nejen toleruje, nýbrž má za atribut přirozeného řádu věcí”.

Je to “barbarská politika”. Tuneluje “svobodu, spravedlnost, rovnost i důstojnost”. Čím to, že “proti ní v ulicích neprotestují milióny?” Sílícím obavám a kritickým náladám chybí alternativa, která jim vrátí naději - a nabídne východiska, o něž stojí za to se zasadit. “Demokracie, inspirující znovu politiku pro lidi”.   Široká paleta “sociálních hnutí, jejichž agenda není nikdy uzavřena”, ale “vždy je s to posouvat ještě dál hranice kolektivní představivosti a boje proti bezpráví, kdekoli k němu dochází”. Jen tak se lze všemu, co “naše představy, politiku a demokracii mrzačí, postavit a nakonec to i překonat”.

A nejen tam, odkud mráz v srdcích, pro něž jsou na jedno použití i milióny lidí, přichází.