Dr. Gary H. Kohls: Hirošima v zajetí mýtů

Jaderný holocaust byl prvním podrazem studené války

“Ve čtvrtek 6. srpna uplyne 68 let od jaderného úderu na Hirošimu, pravda, která je cenzurována a opřádána mýty už od Dne vítězství nad Japonskem o 10 dní později,” píše Dr. Gary H. Kohls na portálu Global Research. “Poválečnou propagandu v našich učebnicích dějepisu jsme brali za bernou minci i všichni v mém ročníku 26 absolventů.” Ty “knihy nám vštěpovaly obraz ´slavného´ konce války proti Japonsku”. Šířily však krajně “zcenzurovanou verzi dějin”. Ze všeho, co “za války podnikla britská a americká vojska”, v ní zářila jen a jen “obětavost hodná úcty”.

Dnes už “vím, že nás krmili falešnými informacemi”. Prefabrikáty “militaristické apologie” - a “vyvolených hurávlasteneckých historiků”. Základy “totální cenzury” však “položil sám generál Douglas MacArthur”, velící amerických silám v Tichomoří. Ne náhodou byly tím prvním, co podnikl – už “jako místokrál Japonska” - ”konfiskace a likvidace všech snímků hrůz, způsobených jaderným bombardováním Hirošimy a Nagasaki”.

Tendenční legendu se “pokusila zkorigovat Smithsonian Institution”. I když tak učinila až roku 1995 - celých 60 let po válce – měla “obratem na spánku hlaveň”. Narazila na “militantní odpor pravičáckých spolků veteránů” i “Kongresu, v němž měli většinu republikáni Newta Gingriche vyhrožující, že této výzkumné instituci zarazí federální dotace”. Také “Smithsonian tak byla nucena zachovat cenzuru všech nevítaných fakt, významných ovšem pro reálný kontext”.

Tragédie Hirošimy je tak dodnes hříčkou ”skupinek, motivovaných politicky a přepisujících skutečné dějiny od základu”. Jsou tím posedlé “z obavy, že by se jinak vyjevily historické pravdy, odporující ´vlastenecké´ legendě a schopné otřást důvěrou běžného Američana v naše předáky”.

Ta cenzura je “ze stejného pytle, jako téměř totální blackout”, aranžovaný kolem “řízené demolice tří budov Světového obchodního centra 11. září 2001, která zahubila tisíce nevinných lidí a vypustila psy války proti nevinným Afgháncům”.

“Média, řízená korporacemi”, však berou i dnes velkým obloukem to, co je směrodatné v případě Hirošimy:

“Válka mohla skončit už na jaře roku 1945, aniž muselo dojít k letním jaderným náletům i krveprolití tisíců přílušníků americké námořní pěchoty a pozemních sil na Okinawě.” Ameriku nic nenutilo ani k “pozemní invazi do Japonska”, plánované až na 1. listopad 1945. Právě snahou předejít obrovským ztrátám, jimiž prý hrozila, se ohání “propaganda, ospravedlňující užití atomových zbraní” –“válečného zločinu a zločinu proti lidskosti mezinárodních rozměrů”. 

Truman totiž “věděl, že Japonsko zoufale hledá cestu, jak přijatelně kapitulovat, celé měsíce předtím, než vydal fatální rozkaz sežehnout Hirošimu v plamenech”. Měl k tomu přístup z první ruky - americká rozvědka se do kódů japonské diplomatické i vojenské komunikace už o řadu měsíců dřív. To vše plně doložila už dokumentace, odtajněná v 80. letech.    

Svěcenou vodu, jíž se oba masakry dodnes vykrápějí, však znectila už řada zasvěcených pamětníků. Vojenský analytik Hanson Baldwin psal: “Japonci byli z vojenského hlediska ve strategicky beznadějné situaci už v době Postupimské konference”.

Admirál William Leahy, Trumanův vojenský poradce, ve svých pamětech Byl jsem u toho (I Was There) uváděl: “Z mého pohledu nám nasazení barbarských zbraní v Hirošimě a Nagasaki ve válce proti Japonsku nijak hmatatelně nepomohlo. Japonci už byli poraženi a připraveni kapitulovat díky efektivní námořní blokádě a úspěšným náletům konvenční municí… Tím, že jsme atomové zbraně použili jako první, jsme převzali barbarskou morálku z doby temna.”

Dwight Eisenhower se dokonce – už pár týdnů před Hirošimou - pokusil jaderné údery Trumanovi rozmluvit. Později neváhal prohlásit: “Udeřit na ně tak strašnou věcí nebylo vůbec nutné… Použití atomových bomb, pobíjejících a terorizujících civilní obyvatelstvo bez toho, abychom se o jednání aspoň pokusili, bylo hned dvojitým zločinem.”

Truman dal jadernému infernu zelenou. Příčin bylo hned několik. Spojené státy už do projektu “vložily obrovskou investici času, mozků i peněz (masivní 2 miliardy dolarů o kupní síle z roku 1940)” – a “neměly sebemenší důvod nevyužít šance, která se nabízela”.

Jak “vojenské a politické vedení země” – tak  “mnozí řadoví Američané” – měli “nezřízený hlad po pomstě za Pearl Harbor”. Široká veřejnost ovšem hlavně díky “preparovanému obrazu” toho, co obě japonská města potkalo.

Svou roli hrály i ambice khaki mozků, lačných po odpovědi na otázku, jak ji bez skrupulí formuloval generál Leslie Groves, vojenský šéf programu Manhattan: “Co se stane, smete-li jediná uranová bomba s povrchu celé město?”

Jádro tajenky však leží jinde: “Rusové deklarovali, že vstoupí do války 90 dní po Dni vítězství v Evropě, což byl 8. srpen, dva dny po náletu na Hirošimu. Rusko také 8. srpna válku Japonsku vyhlásilo a ve chvíli, kdy bylo sežehnuto Nagasaki, postupovalo na východ Mandžuskem. Spojené státy si nepřály, aby Japonsko kapitulovalo před Ruskem.”

To proto, že právě “Rusko se mělo už brzy stát jedinou další supervelmocí – a budoucím nepřítelem”. Především jemu měla Hirošima “vyslat první vyděračský ´vzkaz´ studené války”.

Tento cíl splnila ze všech nejméně. Vehnala svět do “jaderného patu na desítky let”. Držela v chodu permanentní “závody v jaderném zbrojení”, hrozící “totálním vyhubením lidského rodu”.

Je to už 68 let, co v Hirošimě vyhasl “život 80.000 civilních obyvatel i 20.000 čerstvých odvedenců, jimž ještě ani nebyla přidělena zbraň”. “Statisíce dalších hynuly později trýznivou smrtí na následky popálenin, neslučitelných se životem, nemocí z ozáření, leukémie, anémie a nevyléčitelných infekcí.” Na ”rakovinu a vrozené defekty”, jejichž anamnéza vede až k tragédii Hirošimy a Nagasaki, se umírá dodnes.

Stále se přitom zamlčuje, že nálet zavraždil i “12 zajatých pilotů amerického válečného námořnictva”. O tom, že jsou drženi právě v Hirošimě, přitom “americké velení dobře vědělo”.

To, jak konec války v Pacifiku podává oficiální legenda, tak zapadá do celé “řady mýtů, jimiž jsou Američané soustavně  krmeni korporátními, vojenskými a politickými tvůrci veřejného mínění”. V zásadě stejná mytologie totiž “glorifikuje i hrůzy amerických vojenských invazí a okupací” - i intervencí “cizíma rukama” – v “Severní Koreji, Íránu, Vietnamu, Laosu, Kambodži, Libanonu, Grenadě, Panamě, na Filipínách, v Chile, Salvadoru, Nikaragui, Guatemale, Hondurasu, Kuvajtu, Iráku, Afghánistánu atd. atp.”

“Možná je už příliš pozdě na to, jak zachránit a resuscitovat Ameriku humanismu a míru.” Jak se” efektivně postavit proměně liberální demokracie v zajatce korporací”. Jak ”úspěšně zbavit moci hamižné a arogantní vládnoucí elity, sobecky srážející náš svět na cestu destrukce”.

Možná však “plíživý převrat” – “říkám mu americký fašismus s přátelskou tváří” – “svých cílů už dosáhl”.

Jakási “naděje tu však stále je. Než mlčet k válkám, které jejich fanatici vyvolávají po celém světě“ (za „vehementní asistence Pentagonu a zbrojních koncernů“), měli by „lidé začít poznávat celou pravdu dějin“ (nehledě na „nepohodlí, jímž to hrozí“).

Demaskovat „nekonečné válečné zločiny, inscenované naším jménem“.

Spolupracovat na “proměně Ameriky z darebáckého státu, který jinak stejně nakonec porazí miliardy jeho obětí, trpících za jeho hranicemi, podobně jako v případě nacistického Německa a fašistického Japonska“.

Je načase „vykonat, co je správné pro celé lidstvo“. A ne to, z čeho „profituje americký způsob života“. Jeho „neúměrná privilegia i konzum“, pro něž je „neudržitelný“.