Nil Nikandrov: „Krtci“ a „disidenti“ Velkého Bratra

Globální okupant soukromí zřizuje prověrkové komise

To, jak rezolutně se Edward Snowden postavil na stranu práva – a „rozešel se systémem totálního špehování“ – „vnímají americké úřady zcela vážně“, píše ruský analytik Nil Nikandrov v článku „Snowdenův efekt“ a problém „krtků“ ve zvláštních službách USA („Effekt Snowdena“ i problema „krotov“ v specslužbach SŠA). Je totiž zřejmé, že „příklad bývalého pracovníka CIA a NSA mohou v amerických rozvědkách následovat i další idealisté“.

„Disidenty“ měly ve svých řadách vždy. Dnes jich není o nic méně. „Nezřídka jsou to lidé, kteří se nehodlají smířit s cynickou negací obecně uznávaných morálních norem. Disidenti byli propouštěni, častěji však dávali výpověď sami. Sepsali výpravné knihy, zpravidla na téma ´Proč jsem se rozešel se CIA?´ Jejich počet narůstá zvlášť v posledních desetiletích, kdy za vlády G. Bushe mladšího a Baracka Obamy nabralo vrch všudypřítomné špehování osobního života a naprosté pohrdání všemi etickými principy. Rezonance, k níž odhalení podobných lidí povedou v budoucnosti, nemusí být o nic menší než ta, již vyvolal Snowden.“

Hledání „krtků“ je trvale v „centru pozornosti útvarů vnitřní bezpečnosti zvláštních služeb“. Mnozí „jednají proti americkým zájmům za materiální odměnu. Státy, vystavené hrozbám, dělají vše, co je v jejich silách, aby o nepřátelských záměrech ´supervelmoci´ získaly co možná hodnověrných informací. V podmínkách globální expanze Spojených států je to přirozený modus operandi zemí s limitovaným obranným potenciálem. Experti tvrdí, že sumy, vyplácené agentům působícím ve vládních a vojenských strukturách USA a jejich nejbližších spojenců, se vyhouply do šesticiferného řádu. Dnes je špionáž ještě lukrativnější, než v letech studené války.“

Problém „krtků“ však „komplikuje i fakt, že americké špionážní služby, zaměřené na to, jak už v nejbližších letech dosáhnout ´porážky nepřátelských režimů´, rekrutují i stále víc lidí, pocházejících ze zemí, které jsou nebo se mohou stát objektem útoku USA. Jde-li o americké občany s íránskými, syrskými, pákistánskými, indickými či čínskými kořeny, vždy se mezi nimi najdou jedinci, připravení pomoci své historické vlasti, ať už za peníze nebo z vlasteneckých pohnutek.“

Že imunní k jezuitské morálce mohou být i lidé ryze „amerického“ původu, však vnímají jako faktor úplně nové váhy i špičky americké špionáže. Generál Michael Hayden, bývalý šéf Agentury národní bezpečnosti (NSA), to perzonifikoval na Snowdenově kauze: „S jeho téměř romantickým sklonem k ´absolutní transparentnosti informací´ možná opravdu dokáže upřímně věřit, že jedná ve vrcholném zájmu celého lidstva.“

Snowden si totiž – a to „od počátku své práce pro zvláštní služby“ – „kladl otázku, jakým právem a na jakém základě dochází kanály elektronické špionáže k bezostyšné invazi do soukromí občanů – zahraničních i amerických“. Plně sice chápal „monitoring spojení teroristických organizací“, potřebu „eliminace jejich kriminálních záměrů“. Avšak „globální záběr špehování“ – spojeného navíc s „plány světovlády“ a snahou „nastolit tvrdou kontrolu nad jednáním států a občanů“ (až po „sestavování jejich osobních elektronických svazků“) – už akceptovat nedokázal. 

V samotných USA má „spoustu příznivců i odpůrců“. Ti první organizují i “petiční akce požadující, aby nebyl stíhán“. Jistě i proto americká média zmírnila „útoky na ´zrádce, nezasluhujícího  slitování´“. Generální prokurátor USA Eric Holder dokonce „oficiálním dopisem ujistil ruské úřady, že Snowdenovi po návratu nehrozí trest smrti ani mučení“.

I veřejná vyjádření šéfů CIA, NSA a vojenské rozvědky USA však zároveň signalizují, že „ve špionážní komunitě probíhá analýza škod, které Snowden způsobil bezpečnosti a reputaci Spojených států“.

Struktury „vnitřní bezpečnosti amerických rozvědek dostaly za úkol odhalit ´nedostatečně kované  spolupracovníky´“ – zvlášť ty, kdo tíhnou k „posuzování právních aspektů“ práce špionážních složek,  staví se k jejich práci „polemicky“, či dokonce „udržují vztahy s aktivisty“ kritických iniciativ, aniž „to hlásí svým nadřízeným“. V hledáčku je hlavně personál, motivovaný „ideály spravedlnosti, dobra a lidskosti“. Připravuje se „zpřísnění procedury prověrek politických názorů“ stávajících důstojníků – i „přezkumu politické prehistorie“ těch, kdo se do zvláštních služeb hlásí nově.

Nedávná vražda amerického velvyslance – a tří kádrových důstojníků CIA – v libyjském Benghází rukou teroristů, které do země uvedla právě maškaráda „bezletové zóny“, není zdaleka ojedinělou epizodou: „Každodenní hlášení o bojových ztrátách se sestavují nejen po linii Pentagonu, ale i zvláštních služeb. Perspektiva špionážní práce v ´přední linii´ na severu Afriky, v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, jižním Jemenu a dalších zemích se mladým Američanům nejeví bůhvíjak atraktivní.“ Stále méně jim uniká i to, že cílem “operací daleko od Spojených států rozhodně není obrana demokracie“.

Z pořadu nebyla stažena „ani ´exemplární´ vojenská porážka Íránu. I tato válka je však pro Pentagon jen mezistupněm. V trezorech leží plány dalších, ještě rozsáhlejších tažení“ – „ ´nemilosrdného blitzkriegu XXI. století´, jak se v osobní besedě barvitě vyjádřil jistý čtyřhvězdičkový generál. Všechny války minulého desetiletí k němu byly jen přípravou“ („´očistou´ přilehlých území, hraničících s hlavním eurasijským dějištěm budoucích vojenských akcí“).                  

Právě to staví do ještě náročnější polohy jak otázku „personální obnovy špionážních služeb USA“ – tak rizika nových „krtků“, ale i „disidentů“ ze zcela nezištných pohnutek.