Dmitrij Minin: Watergate a Snowdengate – konstanty a proměnné

Fanklub Velkého Bratra trestá lekce s chutí pelyňku

Od skandálu Watergate – píše ruský analytik – uplynulo rovných 40 let. “V lednu 1973 začal soud s pachateli, kteří se vloupali do komplexu Watergate s cílem instalovat tu odposlech v centrále prezidentského kandidáta Demokratické strany George McGoverna.” Objednal si ho republikánský prezident Richard Nixon. Hrozil mu za to impeachment. Nakonec raději abdikoval sám. Když tím  celá tahanice, vlekoucí se skoro dva roky, skončila, svět měl vzít za bernou minci, že v Americe se “už nic podobného jaktěživ nestane.” Že tím, kdo “triumfoval”, je “americká demokracie”. Že právě ta znovu   “prokázala svou nepřemožitelnou sílu”.

Uběhla ovšem jen lhůta, co “kdysi stačila i Mojžíšovi, aby svůj lid zbavil všech reminiscencí na otroctví” – a “vpád vlády Spojených států do života Američanů a celého mezinárodního společenství nejenže není o nic menší, ale naopak ještě mnohonásobně narostl”.

Rozdíl však netkví jen v pokroku, který mezitím zaznamenala sama technika. “Tehdy tu totiž, nehledě na zoufalé pokusy Nixona samého i jeho okolí, byla od počátku naděje, že celá věc bude dovedena do důsledku.” To proto, že dotčeny byly “i zájmy mocného establishmentu Demokratické strany”. Teď je na pořadu “objektivně mnohem rozsáhlejší obvinění, které už novináři pokřtili podle jeho hlavního figuranta Snowdengate“. Přesto však právě “výzvy k jeho lynči” zní jak “ze strany vládnoucích demokratů, tak z republikánského tábora, který se o vznik vševidoucího oka Prism také nemálo zasloužil. Svoboda tu je, jak vidno, jen pro úzký okruh ´dvojpartajní´ elity, všichni ostatní patří pod bdělý dozor.”

Glenn Greenwald, komentátor britského deníku Guardian, má za to, že “vztah vládnoucích kruhů USA k jejich kritikům se dědí už z dob Daniela Ellsberga”. Ten “roku 1971 předal médiím tajný sborník Americko-vietnamské vztahy 1945-1967. Analýza”. Za “únik státních tajemství” – o zfalšované zámince americké agrese i jejích zločineckých praktikách – mu hrozilo až 115 let vězení. I na něj byly nasazeny odposlechy – a razie v jeho pracovišti i bydlišti. Tím si však represívní složky naběhly i u široké americké veřejnosti. Za pravdu nakonec dostal Ellsberg.

Snowdenovi jdou po krku stejné manýry. “Vláda ho napadá a démonizuje.” Aby i “tím odvrátila veřejnou pozornost od všeho, čím porušuje zákon sama” – a “otřásla kredibilitou toho, kdo ji při tom načapal”. Postavy, jimž se ta špinavá práce svěřuje – všímá si Greenwald – připomínají “loutky, postrkovamé předem napsaným scénářem”: “Vyhrožují nejrůznějším stíháním a zastrašují každého, kdo s odhaleními mohl mít něco společného. Masivně vyšetřovány jsou už například firmy, díky nimž dostal Snowden práci pro tajné služby.”

On sám přitom – podobně jako whistleblowers ze všech dosavadních kauz – z toho, k čemu našel kuráž,  neprofituje ani v nejmenším. Neváhá naopak podstoupit “osobní riziko za to, že veřejnosti zjevil pravdu o temných skutcích své vlády” – a tím se jí “pokusil změnit v demokratičtější a kontrolovatelnější” ze strany veřejnosti.

Jeho kauzu lemují i markantní specifika. Patří k nim i “bezprecedentní nátlak na zahraniční státníky” (“až po přímé výhružky, vymykající se logice”). “Například od Ruska se Bílý dům dožaduje toho, co mnohokrát odmítl učinit sám, a to i za prezidenta Obamy. Zrádce Potějeva v Americe uvítali nejen s velkými poctami, ale vyplatili mu i velké peníze. Kde se pak bere tak absolutně iracionání reakce, hraničící s paranoiou, v Snowdenově případě?” Zvlášť je-li v tom, co “odhalil, skutečných tajemství, jiným rozvědkám dosud neznámých, relativně málo”. Došlo totiž i “k mnohem větším ´únikům´” – a přesto “vyvolaly nepoměrně menší rozruch”.

Tím patrnější je, že „věc je v něčem jiném. Snowden rozbil fundamentální mýtus americké politiky o boji za všelidskou svobodu.” Z “tažení Obamovy administrativy za globální demokracii se vyklubal globální odposlech a snaha dostat celý okolní svět pod vlastní kontrolu”.

Citelný “úder zasáhl také americké IT žraloky Microsoft, Google, Yahoo, Facebook, Skype, AOL, Apple i další. Tyto společnosti už sčítají zisky, ušlé následkem nečekaně pošramocené reputace. V rozporu s očividnými fakty proto úporně popírají, že s americkými špionážními službami těsně spolupracují a sdílejí s nimi údaje o svých klientech.”

Avšak “hlavní rozdíl mezi ´Snowdengate´ a ´Watergate´” má jinou polohu: “Tehdy vztáhla jedna ze stran  ruku na druhou”, kdežto teď jde o “vměšování obou do osobního života celého národa, a to nikoli jen jednoho”. Projekt “plošných odposlechů běžel už za republikánů”. Za Obamy však “vypučel i do  impozantních květů”. Zapadá totiž “perfektně do jeho strategie ´měkké síly´”. Právě ji “tvoří důležité zázemí”. O “demokracii se mluví ještě víc, než kdykoli dřív”; “víc než za kterékoli z dřívějších administrativ se však i odposlouchává a šmejdí v soukromí. Pokrytectví a dvojí tvář dosáhly donebevolajících dimenzí.” Právě to už “nedokázal snášet dál idealista Snowden”.

“Roku 2008 vydával prezidentský kandidát Obama whistleblowers za příklad ´odvahy a hrdinství, jež leckdy zachraňující životy, často peníze daňových poplatníků a zasluhují podporu, a ne umlčování jako za Bushovy administrativy´. Právě za Obamy jich však bylo před soud pohnáno dvakrát víc, než za všech posledních amerických prezidentů dohromady. Zpětná konverze Pavla v Šavla je. jak vidno, možná též.”

“Tragédií Edwarda Snowdena je, že slovům předáků své země věřil na slovo.” Když se pak “střetl s realitou, propadl trpkému rozčarování”. Pokoušejí se ho “líčit jako nedouka a dětinu. Ve skutečnosti je to muž výjimečné soudnosti i zásad. Dostatečně silný má i charakter.” Nehledě na svůj věk zvládá “zkoušky, jimž je vystaven, důstojně”. Je ze sorty “amerických idealistů, kteří svá vyznamenání házeli na Bílý dům na protest proti vietnamské válce” - a “žádali Nixonův impeachment”.

Ministr zahraničí John Kerry teď sice “metá na svět blesky, dožaduje se od Moskvy Snowdenova vydání a vyhrožuje sankcemi”. Měl by se “rozpomenout na své vlastní mládí, kdy – s vyznamenáním za Vietnam – aktivně vystupoval proti krvavé řeži, která se tam odehrávala. Daniela Ellsberga měl tehdy za mesiáše. Co se to s ním děje dnes? Revoluční věk je ten tam? Ideály mládí se amortizovaly? Zůstaly po nich už jen  imperiální ambice?”

“Snowden se roku 2003 přihlásil jako dobrovolník do speciálních jednotek.” Přímo “do války v Iráku”, poněvadž – jak říká sám – “cítil svou povinnost coby lidské bytosti osvobodit lid této země od útisku”. Pak si však “v armádě zlámal obě nohy. a do války tak už nezasáhl. Jako dítko své země a její propagandy upřímně věřil v její ´ušlechtilé poslání´ rozdávat světu světlo svobody. Teď ale dělá právě to, k čemu ho vedla, a dělá to čestně.”

“Když přišel do CIA, dosahoval velice rychlého postupu.” Jeho “ajťácký talent vysoce převyšoval to, co  stálo na jeho diplomech”. V roce “2007 nastoupil na ženevskou rezidenturu CIA”. Tady se “podle svých slov stal svědkem, jak jeho spolupracovníci zverbovali zaměstnance švýcarské banky. Napřed ho schválně opili a pak přesvědčili, aby sedl za volant. Když se za řízení v opilosti ocitl za mřížemi, nabídli mu agenti CIA pomoc.” Tak ho “zverbovali a získali přístup k bankovním tajemstvím. Ten případ mimochodem šetří švýcarská policie.”

Už “mnohé z toho, co jsem zažil v Ženevě” – vzpomíná nahlas sám Snowden – “mě zbavilo iluzí o chování mé vlády a jeho dopadu na okolní svět. Došlo mi, že z toho, čeho jsem součástí, je víc škody než užitku.” Promluvit o tom nahlas zvažoval už tehdy. Neudělal to jen ze dvou důvodů: “aby nepoškodil nikoho ze svých kolegů” – a “v naději, že zvolením Baracka Obamy se vše změní”. Už brzy nato “jsem se však přesvědčil, že za Obamy se poměry jen dál zhoršují”.

Od britského deníku Guardian za dokumentaci, kterou mu předal, “nežádal ani ochranu, ani zachování své  anonymity”: “Neměl jsem v úmyslu skrývat, kdo jsem, věděl jsem totiž, že nedělám nic špatného”. Snowden netouží ani po světlech ramp: “Celá ta historie není o mně, ale o tom, co dělá americká vláda.”

Vzdal se 200 tisíc dolarů ročního platu i domu na Havaji - a zřejmě i možnosti vidět se ještě kdy se svou přítelkyní a rodiči: “Budu s tím muset žit po celý zbytek života. Nikdy víc se s nimi už neuvidím. Úřady naloží krutě s každým, kdo mne znal. To mi nedává celé noci spát.”

“Představitelka Human Rights Watch Taťána Lokšinová, pozvaná na setkání se Snowdenem 12. července na letišti Šeremetěvo, si nenechala pro sebe, že ji cestou na letiště telefonoval americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul a žádal Snowdenovi vyřídit, že ho USA považují za delikventa, a nikoli za whistleblowera.”

“Ameriko, neodepisuj své děti, věřící stále v ideály, které hlásáš.”