Frederick William Engdahl: Egypt je fiaskem „arabského jara“ po americku

Mursího pád startuje tektonické vlny v celém regionu

Bleskový zásah egyptské armády, odstavující od moci Muhammada Mursího a další předáky Muslimského bratrstva, je „velkou porážkou washingtonské strategie ´arabského jara´, využívající politického islámu k šíření chaosu od Číny přes Rusko a napříč Středním východem, oplývajícím energetickými surovinami“ - komentuje nosnou událost těchto dní F. William Engdahl v článku Po svržení Mursího je islamistická strategie Washingtonu v krizi. Egyptský protest míří proti Spojeným státům. „Mursí zamítl požadavek ministra obrany, aby odstoupil sám, a předešel tak krveprolití. Prohlásil se za ´ústavní důstojnost´ a dožadoval se od armády, aby své ultimátum stáhla.“ Právě dramatický zvrat, jejž jsme svědky v Egyptě, se dost možná stane tím, co budou „příští generace vnímat jako klíčový moment propadu Ameriky z role Jediné Supervelmoci“.

Mursí si naběhl jak „snahou zavést právo šaría“, tak „impotencí cokoli podniknout s kolabující ekonomikou“. On sám přitom loni jmenoval ministrem obrany “úslužného mladého muslimského generála“    Abdala Fataha Sisiho, který teď stojí v čele vojenského převratu. Ten je - coby absolvent americké vojenské akademie - „dobře zapsán i ve vedení Pentagonu“. A tak právě i sám „fakt, že převrat vede právě on, signalizuje, jak hluboké kořeny zapustil v Egyptě odpor vůči Bratrstvu“.

Avšak „nejdůležitějším aspektem masových protestů, kulminujících rozhodnutím armády vzít věci do vlastních rukou, byl jejich zřetelně protiamerický charakter. Svépomocně vyrobené transparenty nad hlavami demonstrantů spojovalo opovržení k Obamovi a jeho velvyslankyni v Káhiře Anne Pattersonové, podporující Muslimské bratrstvo.“ Ta se „prvořadým terčem protestů“ stala i proto, jak se odpor proti Mursímu pokoušela tlumit ještě 18. června. Na reportérovu otázku, zda „akce v ulicích nepřinesou lepší výsledek, než volby“, které vyhrálo Muslimské bratrstvo, reagovala: „Mám-li být upřímná, moje vláda i já sama jsme skeptičtí“. Sebemenší kritiky Mursího se zdržela i v květnovém interview pro Ahram Online, kdy se nechala slyšet: „Zúčastnil se legitimních voleb a vyhrál je. Mít co do činění s jinou vládou by jistě bylo výzvou. Avšak například na institucionální úrovni jsme i nadále v kontaktu se stále stejným vojenskými i civilním personálem, a udržujeme tak své dlouhodobé konexe.“

K zásahu armády došlo dokonce navzdory „otevřené intervenci prezidenta Spojených států Obamy a šéfa spojeného štábu ozbrojených sil generála Martina Dempseyho. Obama telefonoval egyptskému prezidentovi a Dempsey volal náčelníkovi generálního štábu Sedki Sobhímu“. Oba dva „v naději, že odvrátí trojstrannou krizi mezi režimem, armádou a protestním hnutím. Teď je Obama v situaci, kdy už nemá jen vejce na tváři.“

Mozaiku dokresluje i další moment: zásah armády „otevřeně uvítali saúdský král Abdulláh a vedení konzervativních Spojených arabských emirátů“. Výjimkou zůstal jen „katarský emír, podporující Muslimské bratrstvo“. Zato saúdská státní tisková agentura SPA zveřejnila text následujícího pozdravného poselství: „Jménem lidu Saúdské Arábie i jménem svým blahopřejeme vašemu vedení Egypta v tento kritický moment dějin. Modlíme se k bohu, aby vám pomohl nést odpovědnost, jež na vás leží v úsilí dosáhnout předsevzetí bratrského egyptského lidu.“

„Zpravodajský blog, blízký izraelským vojenským a špionážním kruhům“ - loví Engdahl i z nadstandardně  zasvěcených zdrojů - „uvádí, že egypská armáda jednal pod tichou záštitou Saúdské Arábie a dalších konzervativních zemí Zálivu. Pokud by Obamova administrativa, tvrdí tyto zdroje, skrečovala každoroční pomoc egyptské armádě ve výši 1,3 miliardy dolarů, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty jsou připraveny tento výpadek vyrovnat.“ Všechny „konzervativní režimy Zálivu“ – „včetně Kataru a Kuvajtu“ – také plánují „bez prodlení napumpovat značné sumy, aby udržely v chodu egyptskou ekonomiku.  Egyptským masám tak bude předvedeno, že se jim v řádně řízené ekonomice dostane garancí životního minima a nezůstanou o hladu, tak jako pod vládou Muslimského bratrstva. Saúdové a SAE se podle našich zdrojů zavázali k příspěvku rovnému kolosální sumě 13 miliard dolarů, které Katar loni v kufrech doručil Muslimským bratrům do Káhiry“ (DEBKAFile: Saudis, Gulf Emirates Actively Aided Egypt´s Military Coup Setting Score for Mubarak Ouster. DEBKAFile Exclusive Report, July, 4).

Akce egyptského armádního velení „vypouští tektonické vlny do celého muslimského světa“. Pod vlivem masových protestů v Egyptě došlo už před týdnem k překvapivému obratu v Kataru, když tu „šejk Hamad al-Tání, stranící Muslimskému bratrstvu, předal moc svému třiatřicetiletému synovi, označovanému za umírněného. Syn okamžitě odvolal ministerského předsedu šejka Hamada bin Jasima.“ Dauhá byla – vedle mamutí finanční podpory Muslimských bratrů v Egyptě – i letitým azylem jejich „duchovního vůdce Jusufa al-Qaradawího“. Právě tady si vybudoval „základnu pro svá zhusta kontroverzní kázání“. Zásah egyptské armády se proto ne náhodou dotkl i televize Al Jazeera, „katarského kanálu v majetku státu, po léta kritizovaného za svou proměnu z respektovaného nezávislého arabského média v tendenční tlampač Muslimského bratrstva“. Jedním z „prvních kroků egyptské armády bylo uzavření studia Al Jazeery v Káhiře“.   

Echo zvratu, jenž nastal v egyptském dramatu, nemůže minout ani „stranu AKP tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana“, další ze „sil na straně Muslimského bratrstva“. Erdogan čelí „masovým protestům brutálním nasazením slzného plynu a výkonných vodních děl“. Změnil Turecko v „jedno z hlavních nástupišť žoldáků, ve velkém financovaných Katarem, proti Sýrii s cílem svrhnout vládu Bašára Asáda a nahradit ji režimem Muslimského bratrstva. K džihádu, který svrhne Asáda, vyzval krátce před svým pádem Mursí.“

Otázka všech otázek – uzavírá americký autor - však zní ještě jinak: „Jak na fiasko washingtonského ´arabského jara´ zareaguje Obama“. Právě jemu se totiž „ze včerejšího ´arabského jara´“ v tuto chvíli „klube přízrak sibiřské zimy“.

Frederick William Engdahl není z povrchních grafomanů. Graduoval na Princentonu i ve Stockholmu. Dění na Středním východě mapuje detailně už desítky let. Hlavně prizmatem jeho energetických zdrojů – a geostrategických rošád a konfliktů, které magnetizují. Když „arabské jaro“ v Káhiře startovalo, Engdahl byl jedním z prvních, kdo uměl nahlédnout i za kulisy. Už tehdy tam - na rozdíl od naivních glosátorů – lokalizoval inscenace Pentagonu a CIA. Shodný rukopis stopoval už za pádem íránského šáha Rezá Páhlavího koncem 70. let. Tady doložil i klíčovou roli Zbigniewa Brezinského – ve vazbě na jeho tehdejšího intriku v Afghánistánu, jíž (jak se později chlubil týdeníku Time) „zařídil Vietnam i Moskvě“.

Engdahl je autorem řady kultovních knih. Připomeňme alespoň Století válek: Anglo-americká ropná politika a Nový světový řád (A Century of War: Anglo-American Oil Politics and the New World Order), Semena zkázy: Skrytá agenda genetické manipulace (Seeds of Destruction: A Hidden Agenda of Genetic Manipulation), Mýty, lži a války o ropu (Myths, Lies and Oil Wars) nebo Bohové peněz: Wall Street a smrt amerického století (Gods of Money: Wall Street and the Death of the American Century).