Noam Chomsky: Bubák íránské hrozby

„Západ je vůči mezinárodnímu právu imunní“

„Spojené státy považují Írán za největší hrozbu pro mír,“ říká světoznámý lingvista Noam Chomsky. Pokud jde o mezinárodní dění, byl téměř jedinou arénou i v předvolebním duelu Obama-Romney. Otázku ovšem - pokračuje profesor - třeba položit přesněji: „Komu se Írán jeví jako největší hrozba?“ Je to jen „západní obsese“. Jinak to totiž vidí celý okolní svět.   

Například Hnutí nezúčastněných „podporuje velice silně a důrazně i právo Íránu obohacovat uran“. „Západní obsese“ nesdílejí ani arabští sousedé – ač právě ty s Teheránem spojují dějiny, lemované spoustou střetů, mnohdy i velice krvavých. V předvečer „arabského jara“ to potvrdily i průzkumy veřejného mínění, provedené prestižními západními agenturami. V Íránu vidělo hrozbu jen asi 10 procent Arabů. V Egyptě „byla dokonce většina lidí názoru, že mít Írán jaderné zbraně, region bude bezpečnější“.

Ani rozvědky a Pentagon - když chodí do Kongresu hlásit, že „Írán je velkou hrozbou“ - přitom netvrdí, že jde o „vojenské nebezpečí“. Teherán má – a to i „měřeno poměry v regionu“ - „nízké vojenské výdaje“. „Oproti USA nebo Izraeli je to zlomek“. Také „íránská vojenská doktrína je defenzivní“ („ustát invazi, dokud nenastoupí diplomacie“). 

Mluví se sice o „možném programu jaderných zbraní“ (aniž „se ví, zda Írán nějaký opravdu má“). Byl by však stejně jen „součástí strategie odstrašení“. Celá „jaderná hrozba“ tkví maximálně v tom. Skutečný problém má jiný domicil: „Máte-li ambice vládnout světu, nechcete žádný deterent.“

Teherán je líčen i jako faktor „regionální destabilizace“. To proto, že „posiluje vliv v sousedních zemích – Iráku a Afghánistánu“. Dvojí metr však – staví profesor zrcadlo vlastnímu státu – čouhá i z této optiky: „Když vpadneme do cizích zemí a poničíme je my, je to stabilizace – když tam posílí svůj vliv oni, je to destabilizace. A to my přece nebudeme tolerovat.“

Ať se za „íránskou hrozbu“ považuje cokoli, otázka zní „co s ní?“ Chomsky nabízí  několik možností. Předně podpořit „iniciativu Egypta, zopakovanou konferencí Hnutí nezúčastněných zhruba před rokem“. Tedy „směřovat k přeměně regionu v zónu bez jaderných zbraní“. Spojené státy by se za ni měly postavit „bez výhrad“ (a ne „s výjimkou pro Izrael“). „Loni v prosinci se měla v Helsinkách konat mezinárodní konference pod egidou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Všichni si kladli otázku, zda bude s účastí souhlasit Írán.“ Ten ale „souhlasil a Obama, během pár dní počátkem listopadu, konferenci skrečoval. Prý není ten správný čas.“ S „vetem Spojených států“ nic nepořídilo ani hlasování Evropského parlamentu, ani podpora cílů konference arabskými státy.

I Evropa tak naráží na „zjevnou opozici“, pramenící z proizraelských priorit USA. Ty dnes svou vojenskou podporu Tel Avivu „rozšiřují ještě dál“. Je samotné to „vhání do   rozpočtových problémů. Vojenská pomoc Izraeli dosahuje stratosférických výšin.“  Zahrnuje i „materiál, použitelný k útoku na Írán“. Nově jsou to kapacity tankování za letu – a „rakety, schopné zničit protivzdušnou obranu“.

Právě USA a Izrael jsou tak - říká Chomsky - „dvěma zeměmi, které porušují Chartu OSN den co den“. Ta sice „zakazuje hrozby silou v mezinárodních vztazích“, „Západ je však vůči mezinárodnímu právu imunní“. Izrael na Írán asi nakonec nezaútočí. Nové a nové hrozby, že to udělat může, však sledují i jiný cíl – vynutit si ještě ostřejší sankce na půdě OSN.

Svévole dvojího metru usurpuje i palestinskou otázku. Tady si Washington klade vysloveně absurdní „předběžnou podmínku“. Další izraelsko-palestinské rozhovory připouští jen v případě, že z jejich agendy vypadne jejich “klíčové téma“ - „rozšiřování židovských osad na palestinských územích“. Očima „mezinárodního veřejného mínění i mezinárodního práva, Rady bezpečnosti a Mezinárodního soudního dvora jsou tyto  osady nelegální. To bylo i stanoviskem Spojených států až do Reagana. Reagan to změnil na ´překážku míru´.“ Obama je „změkčil ještě víc“. Jeho definice zní, že „osady ´neprospívají míru´ (´not useful for peace´)“. Už proto jsou produktivní  „jednání téměř nemožná“. Zvlášť je-li „předběžnou podmínku“ i to, že je budou řídit samy Spojené státy. Je to totéž – glosuje sarkasticky profesor - jako kdyby šíité a sunnité v Iráku měli jednat pod vedením Íránu.

Izraelsko-palestinská jednání se pohnou z mrtvého bodu, teprve až by zaštítí  reprezentativní „mezinárodní struktura“ (či aspoň „stát s určitou dávkou důvěryhodnosti“ typu „Brazílie“). Jsou-li  rukojmím „předběžných podmínek Spojených států“, okruh možných výsledků to markantně zužuje.

I za dnešní konstelace si sice lze představit i scénář, který v praxi dosud nikdy nenastal – že by i Washington „pokročil směrem k variantě dvou států ve shodě s míněním mezinárodního společenství“. Jak USA, tak Izrael však mohou dát přednost politice, na niž sázely doposud.

Krajně „zavádějící“ je však i interpretace dnešních poměrů. Za nosný problém vydává  „demografický hazard“, hrozící Izraeli. Domnělé nebezpečí, že „neakceptuje-li urovnání v podobě dvou států, stane se menšinou i na svém vlastním území“ (a přijde o šanci existovat jako „židovský stát“). Izraeli však ve skutečnosti nehrozí ani to. Záruky buduje na úkor Palestinců. Tím, že udržuje „Gazu ve stavu obležení“ - a v „separaci od Západního břehu, což je porušením dohod z Oslo“. Ze samotného „Západního břehu si Izrael, podporovaný Spojenými státy, pečlivě vyzobává, co si zamane“ (až po „zhruba polovinu území, klíčových teritorií v údolí řeky Jordán, držících v šachu i všechna ostatní“).

Míst,  z nichž je vypuzována spousta Palestinců, se zmocňují židovští osadníci.  „Masivně expandující region kolem Jeruzaléma se zařezává hluboko do Západního břehu.  Koridory porcují zbytek Palestiny na kantony. Izrael zabírá v podstatě vše, co má hodnotu.“

Politika, pokračující „v té či oné podobě od roku 1967“, se „zmocnila už kolem 40 – 50 procent těchto území“. Arabové jsou tam “eliminováni, vyháněni nebo jich tu už ani moc není“. A právě proto Izraeli nehrozí „ani demografický problém, ani boj za lidská práva, ani boj proti apartheidu“.                         

Taková „imunita vůči mezinárodnímu právu“ má v moderních dějinách jen málo blíženců.