Wayne Madsen: Voda v režii balkanizace

Většinu separatistů řídí dálkový ovladač

Kde slábnou vodní zdroje, píše Wayne Madsen, větří tam většinou šanci i režiséři „balkanizace“. Motiv je nabíledni: „Ti, kdo pro svůj maximální zisk manipulují světovým děním, chápou, že ovládnout vodní zdroje je snazší, mají-li co do činění s tříští žárlivých a válčících států, než s regionální mocností“.

Dálkové ovladače nelze přehlédnout za střety, gradujícími o vodu afrického Nilu. Za „odštěpeneckými a jinými povstaleckými hnutími“, s nimiž přichází „fragmentace národních států“. Zatímco „za některými stojí Spojené státy a jejich západní spojenci, „za jinými Egypt a Saúdská Arábie“. Ještě jiná podporují „regionální rivalové typu Etiopie, Eritreje, Ugandy a Súdánu“.

Střelným prachem zavání napětí, sílící kolem etiopského projektu, který se začne realizovat už napřesrok. Nová přehrada má přesměrovat tok Modrého Nilu. Hrozbu v tom spatřují hlavně Súdán a Egypt, které jsou na Nilu „kriticky závislé jako zdroji pitné vody i zavlažování“ - a „v případě Egypta i Asuánské přehrady, vyrábějící elektrickou energii“.

Dohoda z roku 1959 garantuje Egyptu 70 a Súdánu 30 procent nilské vody. Obě země už Etiopii varovaly, že redukci svých vodních zdrojů nepřipustí. Svou roli hraje i faktor jejich „společného nepřítele, Izraele, majícího těsné vazby na Etiopii a Jižní Súdán“. Sama „jeho nezávislost by nebyla možná bez podpory neokonzervativních spojenců Izraele ve Washingtonu a Londýně“.

„Nezávislost Jižního Súdánu byla dávným cílem bývalé ministryně zahraničí Madeleine Albrightové“ - i „nynější velvyslankyně Spojených států v OSN Susan Riceové. Rozdělení Súdánu na arabský muslimský Sever a černý křesťanský a animistický Jih bylo i dlouholetým cílem Izraele.“ V podobě Jižního Súdánu získal „klientský stát“, mající „přiškrtit vodní zdroje Egypta a severního Súdánu“.

Secese Jižního Súdánu byla zinscenována „natolik bleskurychle, že si jeho západní sponzoři zprvu ani nebyli jisti, jak se má nová země jmenovat“. Prvotní námět zněl „Nilská republika“ (či „Nilótie“). Ten ovšem cíl operace anoncoval až příliš bezelstně. Zbytečně provokoval i nápad nazvat nový stát „Kúš“. A přímo tak odkazovat na stejnojmenné území, o němž je řeč v Tóře.  Podezření, že „Izrael hodlá své území rozšířit za hranice palestinského mandátu“, by tím získalo další doličný předmět. 

Naproti tomu Egypt „poskytuje tichou podporu etiopským a somálským odštěpencům“. Vidí v nich „protiváhu etiopských neoimperiálních plánů v Africkém rohu“. Jde mj. o Puntland a Jubaland na somálském území, které už „vyhlásily státní nezávislost“. V jihozápadním cípu země na to aspiruje Rahanweyn Resistance Army. V západní části země zvedá hlavu Somaliland, podporovaný zřejmě ze „sousedního Džibuti, sídla vojenské základny Spojených států v Camp Lemonier“.

Udržet teritoriální integritu země je nad síly somálské vlády. O to víc závisí na „etiopských jednotkách, podporovaných Africkou unií a Spojenými státy“. Všechen ten „zmatek a překreslování map“ - nahlíží pod povrch Madsen - však pramení hlavně z  „balkanizace“, režírované v zákulisí střetů o vodu. Ta jen dál umocňuje i „všudypřítomnou vřavu kolem zdejších zdrojů ropy a zemního plynu“.

Řadě separatistických hnutí musí čelit také Etiopie. Zatím je zvládá „brutálně potlačit  za vojenské asistence Spojených států, Británie a Izraele“. Některá z nich však podporuje Eritrea, která „se sama od Etiopie odtrhla před dvaceti lety“. Jde hlavně o snahu Ogadenu o samostatný „somálský stát, vyhlášený ve východní Etiopii“ - a Oromů,  „snících o nezávislé Oromii“.

Zatímco dřív trvala i Organizace africké jednoty – a Africká unie jako její nástupce – na „neporušitelnosti hranic, stanovených za koloniálních časů“, vodou na mlýn všech separatistických hnutí bylo už osamostatnění Eritreje roku 1993 – a nedávno i Jižního Súdánu. Dnes ovšem čelí iredentám – hlavně Afarů Rudého moře – i sama Eritrea.   Totéž separatistické hnutí však působí i v Etiopii a Džibuti.

Územní dezintegrace hrozí i „dalšímu spojenci Spojených států, Keni, rodišti otce Baracka Obamy“. Nejviditelnějším projevem je snaha o nezávislost Republiky Pwani v pásmu o šíři 10 mil na pobřeží Indického oceánu, které tamní sultán roku 1887 pronajal British East Africa Company. Když termín nájmu vypršel, regionu byl vrácen původní status. Právě legitimitu tohoto kroku zpochybňují stoupenci iredenty pobřežního pásu. Reálný motivem je však „objev velkých zásob ropy a zemního plynu v Ugandě a Jižním Súdánu“ - a „plán vést je produktovody do Mombasy, jež by se měla stát hlavním městem Pwani na břehu Indického oceánu“.

Podobná režie však, upozorňuje autor, nemá v hledáčku jen Afriku. Vstupuje na scénu i pod „ustupujícím ledovcem a rychle ubývající sněhovou pokrývkou Himalájí“. Také tady „živí separatistická hnutí, podporovaná většími hráči regionu: Indií, Čínou, Pákistánem a Bangladéší“. V „některých částech Himalájí lze tající sníh spatřit i v prosinci a lednu“. Tím víc se stávají předmětem sporu i vodní díla „na řece Teesta, proudící ze Sikkimu přes severní Bengálsko až do údolí Brahmaputry“. Násobí síly separatistických hnutí v Nepálu, Bhútánu i Bangladéši (které je často samy podporují v zemích sousedů).

Politice, usilující o vládu nad zdroji ropy („petropolitics“) roste dvojče. Rve se o moc  nad vodními zdroji („hydropolitics“). I k němu vede pupeční šňůra „balkanizace“, expandující celými regiony. „Severovýchodní Afrika a jižní Asie v tom nejsou žádným unikátem“