Valentin Katasonov: Ze zákulisí “sanace bank z vnitřních zdrojů”

Kypr byl jenom pokusným králíkem

Konfiskace masy bankovních vkladů, k níž před pár týdny došlo na Kypru – píše Valentin Katasonov v článku Konfiskace bankovních depozit jako globální perspektiva – se prezentuje veřejnosti jako ojedinělá improvizace. Ve skutečnosti šlo o “precedens, experiment, test” toho, co se “pečlivě připravovalo a odsouhlasovalo na nejvyšší úrovni” (a “zdaleka nejen v Evropě”). “Test, provedený proto, aby se zítra mohlo začít s prováděním podobných operací po celém světě”.

Různá “nestandardní řešení”, mající najít cestu z nynější finanční krize, se přetřásají na půdě G-7, G-8, G-20 i dalších mezinárodních struktur a grémií už od roku 2009-2010. Už tehdy se v tichosti zvažoval buď přímo “zástřih bankovních vkladů”, či jejich “zmrazení” (jako “vázaných” až do plné resuscitace banky), anebo “nucené konverze vkladů v akcie”. Tím konkrétnější debata se vede na úrovni samotných finančních institucí.

Příkladem je dokument, zpracovaný společně Bank of England a americkou Federální společností pro pojištění vkladů (Federal Deposit Insurance Corporation, FDIC) a dokončený loni v prosinci pod názvem Řešení pro systémově významné finanční instituce s celosvětovou působností (Resolving Globally Active, Systemically Important Financial Institutions). Jeho autoři přiznávají, že dosavadní mechanismus reanimace bank, zralých na konkurs, šel k tíži daňových poplatníků – a zcela proto odporoval tržním kánonům. Za “více tržní” a “efektivnější” - ba i “spravedlivější” - označují sanaci bank na účet depozit, která spravují.

Pro jejich využití navrhují hned několik podob: a) jako “nevratných dotací”, b) jako “půjček” nebo c) jako “investic” (tedy výměnou za akcie). A bez obalu konstatují, že ten, kdo se z věřitele banky, nárokujícího s garantovanou jistinou i smluvní úrok, stane jejím akcionářem, nemá už právo ani na kompenzaci ztráty. Týž dokument nijak neskrývá, že jiné východisko ani nevidí. Státní pojistné fondy pro podobné situace totiž disponují jen zlomkem ztrát, jaké by nadělila i menší repríza krize na podzim roku 2008. Oč víc dokument přetřásá všechny tyto aspekty – všímá si Katasonov – tím cudněji obchází skutečně směrodatnou otázku: co “spravedlivého” je na tom, když bankéři cizí peníze nejen špatně spravují, ale potom dokonce i arbitrárně “konfiskují”.    

Citovaná zpráva nezve do akademické diskuse. “Kyperský model” je na spadnutí v řadě dalších zemí - “Portugalsku, Španělsku, Itálii, Irsku, Řecku i Slovinsku”. Z jejich “bank začal markantní odliv depozit do bank ve stabilnějších ekonomikách” (“hlavně do Švýcarska”). Právní rámec, umožňující sanovat banky z peněz, uložených tam bona fide, že je to bezpečnější než doma ve štrozoku, mezitím v tichosti zavedly i země typu Nového Zélandu a Kanady (detaily najde zájemce v přiloženém originále).

Táž vlna klepe i na dveře bankovního systému Spojených států. Tady však zatím iniciativy, jimiž ji zkouší kodifikovat někteří zákonodárci, “nedokázaly získat ani minimální počet hlasů”. Dokud šlo o smyčku na krku kyperských bank, líčila to americká média jako “zdanění bohatých” - s důrazem na “oligarchy a ty, kdo se vyhýbají daním nebo perou špinavé peníze”. Vedle dvojího metru však vystupuje do hry i jiný faktor. V Americe zámožné vrstvy nedrží peníze na bankovních účtech. Vkládají je do  nemovitostí, cenných papírů a jiných aktiv. Tím víc by tu konfiskace depozit postihla spodní, a nikoli horní příjmová patra.

Tím “rychleji k systému ´zástřihu´ vkladů směřuje Evropa. Přesněji – Evropská unie. První praktický krok tímto směrem byl podniknut 24. dubna 2013, kdy výbor Evropského parlamentu pro ekonomické a finanční otázky odhlasoval, že mají být vypracována pravidla a procedury využití bankovních vkladů k záchraně bank, jednotná pro všechny země EU. Jedním z architektů nového systému je europoslanec za švédskou Konzervativní stranu Gunnar Hökmark. V polovině května byl systém ´zástřihu´ bankovních depozit na pořadu jednání ministrů hospodářství a financí (ECOFIN), jemuž předsedal eurokomisař pro vnitřní trh Michel Barnier. A konečně 20. května poslanci EP v prvém čtení podpořili návrh zákona o mechanismu ochrany bank za pomoci prostředků těch, kdo v nich uložili svá depozita. Po finálním odsouhlasení a přijetí musí evropský zákon posoudit parlamenty členských zemí EU a přijmout odpovídající normativní akty. Základní ustanovení navrhovaného zákona v jeho nynějším znění lze shrnout takto:

1. Systém pojištění bankovních vkladů do 100.000 EUR zůstává beze změny.

2. Ke stabilizaci bank a prevenci jejich bankrotu se bude využívat vkladů, přesahujících 100.000 EUR.

3. Nový mechanismus podpory bank začne fungovat roku 2016.

4. V členských zemích EU budou zřízeny národní fondy podpory bank, které se musí utvářet z jejich vlastních příspěvků. Pokud jde o společný fond EU na podporu bank, v této otázce zatím dosaženo nebylo (proti se staví konkrétně i Německo).

5. Ti, kdo v bankách uložili peníze, se dělí do dvou kategorií: a) spolehlivých a b) představujících riziko. Konfiskační opatření ve vztahu k depozitům závisí na tom, do jaké kategorie jejich vkladatel spadá.”

Ze všech “nejzajímavější” - upozorňuje autor – je “právě poslední z těchto ustanovení”. Poněvadž v otázce, do “které kategorie kdo spadá”, nenavrhuje “žádná přesná kritéria”. Skrytý smysl tak abstraktního oparu už dešifrují některá média. Větší riziko, že nebudou řazeny mezi “spolehlivé”, podle nich hrozí subjektům ze zemí, jež nejsou členy EU.

Katasonov v tom spatřuje hlavně hrozbu pro své krajany. “Sanace bank z vnitřních zdrojů” neprošla “testem” tam, kde své miliardy parkuje americká či německá oligarchie. Pokusným králíkem se stalo notoricky známé parkoviště ruských peněz. Byla to opravdu jen náhoda? Kde je záruka proti reprízám i kdekoli jinde?

Téma, jež autor otevírá, však má i jiné dimenze. Není snad dvojí metr nevyslovenou, o to však vlivnější normou i uvnitř Evropské unie? Není snad jak tichou rukovětí při rozdělování dotací (například zemědělcům), tak při uplatňování různých sankcí (třeba za překročení “maastrichtských kritérií”)? Kdo je s to garantovat, že se týž metr nestane i manuálem - “sanace” bank z “vnitřních zdrojů”?

Těžko se ubránit i jiným asociacím. Třeba s tím, jak se dnes rádo řeční o “nepřípustnosti kolektivní viny”. Zná někdo pramen práva trestat lidi kolektivně za to, že si uložili peníze do banky? Měli snad sebemenší vliv na to, jak s nimi nakládala? Na to, kdo a ji jak řídil? Kdo a proč mu tu moc dal? Kde je záruka, že – až si “sanace” nevystačí se vklady na 100.000 EUR – nepřijdou na řadu i ty menší? Zná někdo absurdnější příklad viny a trestu, postavených na hlavu?