Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Paul Craig Roberts: Fakta i logika na indexu

Why Disinformation Works
Paul Craig Roberts

“Disent, opilý láskou k USA” - na grilu Reaganova náměstka ministra

Paul Craig Roberts – za Reagana náměstek ministra financí – bere mrákoty postkomunismu na solar. Systematicky a s labužnickým gustem. Tentokrát znectil i svíčkové báby, který tím brakem prudí širé okolí: “Dodnes se stává, že když se mnou ruská média natočí rozhovor o rizicích, hrozících občanským svobodám ve Spojených státech, a o nekonečných nelegálních agresích Washingtonu v zahraničí, dostávám leckdy echa, že z pohledu  některých Rusy mohl takové interview dát leda nějaký šejdíř, a ne Paul Craig Roberts.” Ti lidé snad mají opravdu za to, “že prezident Reagan přinesl Rusku svobodu”. A “poněvadž jsem sloužil v Reaganově admnistrativě”, svou “vidinu Ameriky jako světla, oblažujícího svět, spojují i se mnou”. Nezištnou vůli kohosi “osvobodit” spatřují i v tom, když “Washington vede války”.   

“Ta samá iluze vládne i mezi čínskými disidenty,” žasne Roberts. “Čchen Guan-čchen  je disident, který požádal o azyl velvyslanectví Spojených států v Číně. Nedávno s ním točila rozhovor BBC World Service. Čchen Guang-čchen věří, že Spojené státy lidská práva hájí, kdežto Čína je pošlapává. Stěžoval si BBC, že čínská policie zatýká občany  adrží je ve vazbě až šest měsíců, aniž tu vazbu zdůvodní. Má za to, že by Spojené státy nebo  Velká Británie měly hájit právo na řádný proces na protest, že se toto lidské právo porušuje. Čchen Guan-čchen nemá tušení, že občané Spojených států jsou drženi ve vazbě bez jakéhokoli časového omezení a dokonce i vražděni, aniž se s nimi konal řádný soudní proces. Čínská vláda Čchen Gua-čchenovi umožnila, aby nerušeně opustil Čínu a žil ve Spojených státech. Čchen Gua-čchen je natolik zaslepen svými iluzemi, že Amerika je majákem lidských práv, až mu ani nedošlo, že zatímco jemu despotická čínská vláda, porušující lidská práva, umožnila nerušeně odejít ze země, nemůže Julian Assange poté, co dostal politický azyl v Ekvádoru, opustit ekvádorské velvyslanectví v Londýně proto, že Washington svému britskému loutkovému státu nedovolí, aby mu umožnil bezpečný odchod do Ekvádoru.”

Jak Čchen Guan-čchenovi, tak ostatním “čínským a ruským disidentům, opilým láskou ke Spojeným státům” - pokračuje Roberts - by “rozšířila obzory” už  “kniha amerického vojáka Terrryho Holdbrooka o zacházení s vězni Guantánama”. On sám to na televizní kamery shrnul takto: “Mučení a metody, jimiž se ze spisů vyřazují určité informace, mne přivedly k pádným pochybnostem a otazníkům, zda i toto vše ještě je či už není moje Amerika. Když jsem však přemýšlel o tom, co jsme tam dělali a jak to tam chodilo, nezdálo se mi, že právě to je Amerika, kterou jsem se upsal bránit. Nezdálo se mi, že je to Amerika, v níž jsem vyrostl. Už to byl zážitek, zbavující iluzí velice drasticky.”

Třeskutě dvojí metr, trucující proti faktům i logice, není jen úchylkou disidentů, opilých láskou k Americe. Mediální i jiné koncerny, vyrábějící souhlas (“manufacturing consent”), jím mámí i hlavy, které vlastní zemi po krku jaktěživ nešly. Amerika – ta pin-up girl samohany, páchané lecjedním disentem – udává tón i v tom:  

“Pravda tu pozbyla sebemenší důležitosti,” píše druhý muž Reaganova fiskálu. A tak se hravě - aniž jim hrozí viditelnější oponentura - šíří i “ty nejnepravděpodobnější vládní verze přesto, že postrádají jakékoli důkazy”. V kostce to předvádí i legenda, preparující nedávný atentát na maratón v Bostonu. Křiklavé logické zkraty šíří i média, vydávaná za nezávislého arbitra skutků státní moci:

Ačkoli dobitý Džochar Carnajev “nebyl s to, když ho na lodi objevil její majitel, ze sebe vypravit sebemenší odpověď” - a emergency ho vynášela polomrtvého – měl popsat celou vnitřní stěnu lodě svým vlastnoručním “doznáním”. K čemu všemu se prý přiznal, se urbi et orbi vtlouká do hlav, teprve když jeho bratr už nežije - a u jeho lůžka intenzívní péče vartuje  FBI. ”Nezvratným důkazem” je už to, “že je muslim a Čečenec”. Sama krev, kolující v jeho žilách, je “doličným předmětem” i z jiného důvodu: jak to, že “oba bratři vyrůstali ve Spojených státech” - když přece všichni dospělí “Čečenci vedou džihád proti Rusku”?

Tak groteskní škatulky ducha netrkne ani rozpor, zející z opačného konce rovnice.  Fakt, že Washington “podporuje čečenský terorismus proti Rusku” - a sám tak  “porušuje všechny zákony, které tak bezcitně aplikuje vůči Američanům, majícím srdce přispět na palestinskou charitu, již podle Washingtonu řídí Hamás, který týž Washington označuje za teroristickou organizaci”.

Tím méně – pokračuje Roberts – hrozí cokoli na způsob nezávislého vyšetřování. Na to se v Americe vztahuje prohibice už od kolapsu Světového obchodního centra 11. září 2001: “Žádné vyšetřování 9/11 se nekonalo. Bílý dům odmítl jakékoli šetření nehledě na naléhavé požadavky pozůstalých.” Skupina, pověřená případ uzavřít, “prostě jen zkonstruovala počítačový model, korespondující s vládní verzí. Komise 9/11 tak jen zasedla, vyslechla vládní interpretaci a tu svěřila papíru. To ovšem není žádné vyšetřování.”

To jediné tak “vzešlo od fyziků, kteří prokázali, že WTC se zhroutilo volným pádem”, čehož lze dosáhnout “jen cestou řízené demolice”. Od “fyziků, kteří prozkoumali prach z WTC a našli v něm nanotermit”. Od “vysoce kvalifikovaných architektů a statických inženýrů se zkušenostmi, akumulovanými po desítky let”. Vycházeli i z prvotních výpovědí “očitých svědků a hasičů, kteří byli uvnitř věží a zaznamenali exploze dokonce až v jejích základech”.

Roberts není z pimprlat, nastavujících cizí moci. Tím věrohodnější váhu má právě jeho rezumé: “Dospěli jsme do bodu, kdy se už žádné důkazy ani nepožadují. Vystačíme si s tím, co tvrdí vláda. Reálné důkazy zůstaly už jen na podivínech, pasoucích po spiknutí.”

Spojeneckou vděčnost, kypící láskou k takové Americe, zvládá jen kachní žaludek. Kdo se té patologii ubránil, trpí jako zvíře.