Stephen M. Walt: Harvardský profesor, alarmující otazníky

Obama v dřevácích chytré horákyně nesedí ani akademickým elitám

Profesor Stephen M. Walt učí mezinárodní vztahy na Harvardu, alma mater značné části americké politické třídy. Nechce-li o tu bavlnku přijít, musí vážit slova. Tím spíš na stránkách Foreign Policy, prominentního žurnálu o světovém dění. A tak si myje ruce, že píše jen “spekulace” (“pro něž nemá mnoho nesporných svědectví”). Hned nato ale odkazuje na články v New York Times - i jiné materiály Foreign Policy – jež právě k tomu, co vydává jen za své “spekulace”, přidávají fakta z předpjatého betonu. Jen co se mazácky pojistil, že nepřijde o profesorskou gáži, míří k samému jádru věci:    

1. “Syrský konflikt je střetem mezi opozicí a jejími různými spojenci (Katarem, Saúdskou Arábií, Spojenými státy, Tureckem atd.) a režimem Bašára Asáda spolu se silami, které ho podporují (Írán, Rusko, Hizballáh), v němž si to řada aktérů rozdává cizíma rukama.”

2. Pro “Washington je tato válka příležitostí z nebes, jak zasadit strategickou porážku Íránu a jeho různým místním spojencům” - a “zvrátit tak regionální poměr sil ve prospěch Ameriky”.    

3. “Komplikovanější jsou izraelské kalkulace”. Už pro “dobré pracovní vztahy s Asádovým režimem”. Hlavně však z “obav z kolabujícího státu hned za dveřmi” Tel Avivu. Válka však zároveň “destabilizuje Írán, dál štěpí arabský/islámský svět a odvádí pozornost od pokračující kolonizace Západního břehu”. A tak ani “premiér Benjammin Netanjahu nebude nic namítat, pokud se Spojené zapojí ještě dalekosáhleji”.

4. “Administrativa Baracka Obamy v konfliktu nechce hrát viditelnou roli. Zčásti proto, že Američané jsou momentálně unaveni pokusy vládnout zemím, trhaným na kusy válkou, také však proto, že Amerika není v regionu bůhvíjak populární a kdokoli se tu ocitne příliš moc na straně Spojených států, může přijít o podporu obyvatelstva.” Proto to tentokrát není o přímém vstupu amerických jednotek, “bezletových zónách”, ani viditelnějších dodávkách amerických zbraní. Tím víc může “Washington naopak využívat jako prostředníků Kataru a Saúdské Arábie”. Těm “to udělá radost z jejich vlastních důvodů”.

5. “Obama demonstruje už od chvíle, kdy svůj úřad převzal, že preferuje zákulisní akce, jež tolik nestojí a nepřitahují příliš pozornosti” - a “perzekuci každého, kdo o nich cokoli vynese ven”. Právě v tom “budou pokračovat i tajné akce v Sýrii. Ač média informují,  že CIA má některé opoziční síly pod palcem nebo jim radí, neví se vlastně dodnes, jak dalece se vláda Spojených států angažuje.”

6. O to víc “mohou Obamově administrativě, aniž to sama přizná, jít na na ruku  opakované žádosti jestřábů typu senátora Johna McCaina, aby Spojené státy zasáhly mnohem víc i přímo.” Právě to, že jejich volání po “leteckých úderech, zřízení ´bezletových zón´ a přímé vojenské pomoci sama odmítá”, jí umožňuje sugerovat zdání, že “role Spojených států je mnohem menší, než jaká je ve skutečnosti”.     

A tak i profesor, přednášející mezinárodní vztahy na Harvardu, píše: “Nelíbí se mi, že nevím, co vlastně moje vláda podniká, když údajně pracuje na mé větší bezpečnosti”. Jasné vysvětlení, nakolik se to slučuje s americkým “národním zájmem”, už postrádá i Stephen M. Walt.   

“Jestliže Spojené státy tahají za drátky dodávek spousty zbraní, chtějí si vybrat vítěze z řad opozice, poskytují špionážní informace různým milicím a celkově strkají nos do velice složitého a riskantního konfliktu, nemáte také za to, že nám prezident dluží mnohem zevrubnější vyúčtování, co že to tam američtí veřejní zaměstnanci dělají či nedělají a proč?”

Na ten raport nečeká jen Amerika. Má na něj právo i Česká republika.