Finian Cunningham: Svastika, studená válka, Amerika

Holport s pohrobky „třetí říše“ rezonuje dodnes

„O každoročních oslavách VE Day – dne vítězství v Evropě – pořádaných tento měsíc si západní vlády vychutnávají sebechválu a pocity morální nadřazenosti, že právě ony domněle rozdrtily německý fašismus. Stohy oficiálních dějin však nezmiňují tajný pakt, který západní vlády a především Washington uzavřely s pozůstatky nacistické válečné mašinérie,“ otevírá své zamyšlení Finian Cunningham, primárně expert v oboru agrochemie, později vědecký editor britské Royal Society of Chemistry, po řadu posledních let však i komentátor listů The Mirror, The Independent a Irish Times. Předloni byl vypovězen z Bahrajnu. Právě dopisuje knihu o „arabském jaru“.

Koncem II. světové války, pokračuje v posledním článku, „byly nacistické vojenské praktiky a špionážní služby absorbovány CIA a dalšími západními organizacemi“. Mělo to krajně „zhoubné a dalekosáhlé následky“. Právě ty „se projevují stále víc i v agresivních válkách, vedených Spojenými státy dnes“. I k tomu, jak se vyznat v nich - “nezastřených i tajných“, vždy ale „plenících planetu od Iráku a Afghánistánu až po Libyi, Sýrii a Írán“ - nabízí produktivní optiku právě „události konce II. světové války“.

Už „ve dnech bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa“ totiž „Spojené státy a Británie formovaly bojové linie pro svou novou válku – proti Sovětskému svazu“. 22. května 1945 se „šéf rozvědky na východní frontě generálmajor Reinhard Gehlen vzdal americké vojskům poblíž svého bavorského úkrytu. Američanům došlo obratem, jaké je to terno. Gehlen byl Hitlerův ´arcišpión´, řídící agenty, popravy a sběr dat o infrastruktuře Rudé armády“. Na americké zajetí se pečlivě připravil. Podle dohod, dosažených na Jaltské konferenci, měl být „jako válečný zločinec vydán Sovětům“. S Američany však „vyměnil svobodu za kvanta špionážních informací“.

Vydání „Gehlena a jeho bohatou dokumentaci požadovali Sověti.“ Věděli, že „Američané porušují dané slovo. Hitlerův arcišpión u nich nezískal jen svobodu. Po následující rok pracoval spolu s americkou vojenskou rozvědkou na vybudování tajné armády, operující ve východní Evropě, Pobaltí i na území Ruska. Gehlenova organizace, jež právě pod tímto názvem vstoupila ve známost, byla ´okem a uchem´ Washingtonu nad Sovětským svazem.“

Jedním z „nejbližších Gehlenových amerických partnerů byl tehdy Allen Dulles, řídící za války Office of  Strategic Services (OSS) v Evropě. Dulles sdílel Gehlenovo fanaticky protikomunistické krédo. Když hájil americkou kolaboraci s vysokým důstojníkem ´třetí říše´, prohlašoval: ´Je na naší straně. A to je to jediné, na čem záleží.´ OSS se měla brzy proměnit v Ústřední zpravodajskou službu a Dulles stát jejím ředitelem.“

Když „Norimberský proces stíhal hrstku vysokých nacistických pohlavárů typu Hermanna Göringa a Rudolfa Hesse, frapantním, o to však méně známým rozporem chvástavé ´denacifikace´ bylo, že Spojené státy rekrutovaly tisíce nacistických vědců, průmyslníků, militaristů a špiónů.“ Sama „Gehlenova organizace“ se stala „jedním ze  základních stavebních kamenů CIA a Severoatlantického paktu (NATO). Ústředním bodem amerického kšeftu s Reinhardem Gehlenem nebyla jen dodávka jeho špionážních databází o Sovětském svazu; nabídl totiž i servis svých kontaktů a operativců z rozlehlé východní fronty wehrmachtu.“

Washington a Londýn pak s gustem „přimhouřily oči, když byly tisíce bývalých nacistických hodnostářů v tichosti propouštěny ze zajateckých táborů a zapojovány do Gehlenovy organizace. Šlo i o válečné zločince a někdejší příslušníky gestapa,  ´zbraní SS´ a ´Einsatzgruppen´ - mobilních vražedných komand, která se za nacistického útoku na Sovětský svaz  dopouštěla masových vražd.“

Jak to dokumentuje “Christopher Simpson ve své knize Blowback, panoptikum z nacistických eskader smrti typu Klause Barbieho, Franze Sixe a Emila Augsberga dostalo šanci využít ´krysích chodeb´, jimiž unikli spravedlnosti“. Mnozí z nich byli „najati do služeb vojenské špionáže USA a NATO proti Sovětskému svazu se zadáním, z nějž se vyklubala studená válka.“ „Gehlenova organizace“ hrála prvořadou roli ve „špionáži, sabotážích a atentátech – státem sponzorovaném terorismu – jménem americké CIA a NATO na sovětském území“.

„Tisíce dalších nacistických válečných zločinců se pod americkou kuratelou vypařily do Latinské Ameriky. Mnozí z nich se pak vynořili znovu coby klíčoví aktéři fašistických diktatur, podporovaných Amerikou, v Jižní a Střední Americe v 50. 60. a 70. letech.“

„Absorpce nacistické válečné mašinérie Spojenými státy“ - připomíná irský vědec a publicista – měla „obzvlášť mrazivý dopad na vztahy mezi Západem a Sovětským svazem“. Právě ten totiž „za II. světové války nesl břemeno nacistické agrese“. Tím „obtížněji si lze představit, jak se americká redislokace nacistických špiónů, zpravodajců, komand a východoevropských loutek musela jevit Moskvě. Byla to nevýslovná zrada a faktické vyhlášení války někdejšímu válečnému spojenci.“

Právě „tato zrada Západu rozestavěla kulisy studené války, zatěžující mezinárodní vztahy na téměř šedesát let od konce II. světové války. Gehlen pak šéfoval západoněmecké špionáži (BND) až do svého penzionování v roce 1968. Zemřel v 77 v roce 1979.“

„Opora, již našly CIA, Pentagon, Bílý dům a NATO v nacistické válečné mašinérii,“ byla z „klíčových zdrojů totálních závodů ve zbrojení“.  Vedla ke vzniku „gargantuovského vojensko-průmyslového komplexu“. Ten „svou hyperdestruktivní silou neohrožuje jen zbytek světa“. „Enormní náklady tak nenasytného komplexu“ totiž  „ohrožují i životaschopnost americké společnosti“.

„Americká zahraniční politika a vojenské doktrína“ absorbovaly jak „ideologii fanatického antikomunismu“, tak mnohé „vojenské metody nacistického aparátu“.      

„Washington a jeho spojenci se vydávají za zachránce světa před fašismem.“ Z „domněle slavného triumfu profitují po desítky let“. Nakolik legitimní je „morální autorita“, již z toho vyvozují, ilustruje i holport, uzavřený už „z popela války“. „Nacistická válečná mašinérie“ totiž - ještě dřív než „kapitulovala“ - vstoupila do samých „základů americké a západní vojenské špionáže a kontrašpionáže“.

Při pohledu na „masakry zločinných agresivních válek Spojených států a jejich atlantických spojenců od oficiálního konce studené války“ - „včetně genocid v Iráku, Afghánistánu, Libyi a aktuálně v Sýrii, nemluvě o holosečích v Asii a Africe“ - je užitečné připomenout si i „morální korupci těchto vlád, sahající až k samotnému konci II. světové války“. Právě dnes totiž - „více než kdy předtím“ - jsou stopy „tutlaného partnerství Ameriky s nacistickou válečnou mašinérií stále evidentnější“.