Andrew Levine: Politická stagflace

Mezi přesilovkou a výsledky hypervelmoci zeje bezedná propast

”Máme prezidenta, nárokujícího si moc, již mohou George W. Bush a Dick Cheney leda závidět, moc, jakou by si Richard Nixon jaktěživ netroufl usurpovat. Vysílá armádu kamkoli a kdykoli se mu zamane. Kohokoli si přeje sprovodit ze světa, je v roli soudce, poroty i popravčího. Nic proti tomu nezmůže ani americké občanství, ani  status civilní, v bojích nezúčastněné osoby. Bezpilotníky cíle nerozlišují a prezident se o ty rozdíly ani nestará,”  píše Andrew Levine, starší vědecký pracovník Institute for Policy Studies a  autor několika pozoruhodných knih, na kritickém portálu CounterPunch.

Obama má “moc diktátora, a ne prezidenta”. Až do 11. září 2001 “by v ústavní demokracii neměla místo”. Tím spíš po II. světové válce, kdy mělo cokoli zavánějící  diktaturou pejorativní punc. To sice “americkým vládám nikdy nebránilo podporovat - a dokonce nastolovat – diktatury”. Avšak v míře, v níž “diktátorskou mocí disponuje Obama”, byla u “amerického prezidenta před 11. zářím 2001 nemyslitelná”.

Že ”diktatury jsou přinejmenším efektivnější, než demokracie jako ta naše” - připomíná Levine - “bylo téměř obecným míněním” už ve stínu první světové hospodářské krize z 30. let. Právě před tímto metrem je však Obama jen velice “chabrusovým diktátorem”. Ať už se totiž pustí do čehokoli, “sklízí jen krajně limitované výsledky”. A tak “máme jen to nejhorší z obou světů: permanentní válečný režim, neomezovaný zákonem, a politickou nehybnost, vládu neschopnou čehokoli dosáhnout”.

Taková “mizérie” se ovšem logicky “asociuje s obdobně paradoxní situací, která už  lidem jednou na mozek lezla”. A sice “se ´stagfĺací´, jež pomohla dovést k troskám Carterovo prezidenství”. Tehdy šlo o “stagnující ekonomiku, vymrskávanou inflací”. Teď “máme stagnující politický režim, obcházející základní normy mezinárodního práva i práva a svobody, které předstírá chránit.”

Obojí má i “obdobně paradoxní strukturu”. O “přiléhavé jméno” si tak koleduje i “dnešní politická scéna”. Levine to napřed zkouší se “stagvasion” - coby křížencem “stagnation” a “evasion” (tedy “únikem”, či “dezercí”, tentokrát ovšem od  “letitých principů politické morálky”). I z ní vane víc než “paradoxní odér” - tím, “čemu má diktátorská moc předejít”, je totiž právě “stagnace”.

“Stagvasion” však - uznává vzápětí i její vynálezce – “nezní zrovna elegantně”.   Než honit se za každou cenu za pojmy, originálními jako popisovaný jev, bývá moudřejší sáhnout po těch, které už zdomácněly. Sám Levine tak nakonec “fenoménu, jejž Obamova administrativa dovedla dál, než všichni její předchůdci”, navrhuje říkat ”politická stagflace”.     

Co popisuje, však samozřejmě neudeřilo z čistého nebe. I pupeční šňůra “stagflace”, ochromující politiku, totiž vede až k “původní stagflaci, jež Ameriku dovedla až na hranu marasmu, s nímž si neví rady”. Tedy k “explozi veřejného i soukromého dluhu” - a “daňové revolty” - které Ameriku srazily do “permanentní fiskální krize” už v “polovině a koncem 70. let”.  Právě v té “vězíme dodnes, tak jako celý ´vyspělý´ svět”.

Jen co “projevila poprvé”, přešli “zastánci ´New Deal´ a ´Velké společnosti´ 60. let do defenzívy”. Až dosud to byla “viditelná ruka státu”, co “mírnilo následky ničím nespoutaného kapitalismu”. Teď se však “kyvadlo začalo vracet zpátky” - a “potenciální beneficienti nespoutaného kapitalismu ucítili krev”. Za terč si vzali “politiku regulace, sociální programy a vlastně téměř vše, čím vláda zlepšovala podmínky pro normální lidi. Tedy téměř pro všechny – pro 99 procent, jak tomu máme ve zvyku říkat.”

Heslo “vyhladovět bestii” - tedy “zeštíhlit stát” - bylo přitom stejnou demagogií, jako celá “neoliberální” mantra. “Třídní válečníci proti pokroku neměli nikdy problém s vojenskými výdaji nebo s miliardami, pumpovanými do nekonečně expandujícího ´bezpečnostního státu´.” “Vyhladověn” měl být jen  “stát, usilující o zkrocení kapitalistických trhů”. Zato “stát, garantující privilegia už privilegovaných” -  a “aranžující jejich další bohatnutí” - by si “žádný politik hlavního proudu vyhladovět jaktěživ netroufl”.

A tak se “bohatí stali ještě bohatšími, kdežto všichni ostatní zůstali stát na místě nebo se propadli ještě níž”. Díky “okolnostem, které podťaly sílu dělnické třídy a jejích spojenců” - a “politickému režimu, nakloněnému korupční moci peněz” - teď “plutokracie narážela už jen na krajně chatrný a neefektivní odpor”. Důsledkem je “politický řád, zamořený zabedněností a chamtivostí”.

I všude ve světě přitom ”protisystémové síly – komunisté, socialisté, sociální demokraté a liberálové ve stopách ´New Deal´ - přešli do defenzívy”. Dávno “opuštěné ekonomické doktríny začaly znovu zažívat vzestup”. Kánonem doby se stala “oprášená verze ekonomické ortodoxie 19. století”.

Právě to ovšem fatálně “znemožnilo nápravu problémů, které kapitalismus generuje”. K “cyklu boomů a bankrotů” přibyla “komplikace, vyvěrající z dlouhodobého, strukturálního úpadku kapitalismu”. Škody, jež “prasklé bubliny” (“tvořivá destrukce”) způsobují lidem, jsou “nevyčíslitelné”. Vůbec “nejhorší však je, že ekonomika bublin, jak se ukazuje, nemůže trvat věčně”.

Tím, co mantru “neoliberalismu nechalo zajít tak daleko”, byla “váhavost jeho radikálních odpůrců”. Pramenila z “pokrytectví, poněvadž kdekoli se neoliberalismus ocitl v rozporu se zájmy plutokracie, měly navrch plutokratické zájmy”. A tak se “ani v dobách, kdy byly prostředky nápravy stavu ještě k dispozici, nešlo nikdy až po problémech, které ho zavinily”.

Šanci, že se vyřeší, dokud je čas, však “promrhal i Obama”. Dnes už to dochází i “obamomaniakům” (či aspoň těm, co “nejsou slepí dobrovolně”). I ti si už začínají uvědomovat, že “skrze Demokratickou stranu” se “nedá dosáhnout žádného smysluplného cíle”. Změnu prosadí jen “skutečně schopný lídr, inspirovaný ´odvahou naděje´” (skutečnou, a ne jenom v “názvu knížky” či “reklamním sloganu”).

Právě ta však “není tím, co jsme získali; místo něj máme Baracka Obamu”. “Platíme za to draze” - a v “dohledné budoucnosti, tak jak si politická stagflace vybírá svou daň, ta cena může dál už jen růst”.     

To ovšem “podle všeho urychlí nástup a vyhrotí útrapy dne, kdy se pro záchranu kapitalismu před jeho fatální chorobou, která se poprvé projevila už před více než třiceti lety, už nedá nic udělat”. To je “špatná zpráva, věštící krušné časy.” Zároveň však i “dobrá zpráva”, neboť poutá “pozornost k možnosti, že nehledě na Obamu a navzdory všem škodám, které neoliberální politika zavinila, nemusí být ´naděje´ a ´změna´ ani zdaleka mimo hru natrvalo”.