Craig Murray: Vražedné nálety, zlodějské holporty

Tel Aviv „prodává“ práva na syrskou ropu Rothschildům a Murdochovi

„Izraelské nálety na Sýrii jsou mimo pochybnost nezákonné. Mezinárodní právo nezná klauzuli, opravňující bombardovat jinou zemi, protože se zmítá ve vnitřním chaosu. Zpravodajství BBC a všech mainstreamových médií však přechází mlčením jak jejich nelegálnost, tak lidi, které pobíjí. Vyniká to dvojnásob v kontrastu s prokurátorským tónem, jímž BBC informuje o testech balistických raket Severní Koreje či o íránském programu obohacování uranu, jež sice ani v jednom případě nevnímám jako moudré či žádoucí, oba jsou ovšem nesporně legální,“ píše Craig Murray, léta britský kariérní diplomat. Po řadě misí v Evropě i Africe i postech šéfa významných odborů Foreign Office to dotáhl až na velvyslance v Uzbekistánu. Podpora, kterou tam „euroatlantičtí“ svatoušci neskrblili „postsovětskému“ despotovi, který jim snaživě nastavoval, ho však definitivně znechutila. Pak byl po čtyři roky i rektorem University of Dundee. Teď řídí  portál, hýřící štiplavými komentáři i skvělou databází. Obojím leze na nervy aroganci moci.

Do mozaiky, co má Tel Aviv za lubem vůči Sýrii, přidal pozoruhodný střípek už v únoru:

„Izrael udělil práva na ropný průzkum uvnitř Sýrie, na okupovaných Golanských výšinách koncernu Genie Energy. Mezi hlavní akcionáře Genie Energy – mající podíly také v těžbě plynu z břidlic ve Spojených státech a ropy z břidlic v Izraeli – patří Rupert Murdoch a lord Jacob Rothschild.“

Murray to opentlil i citací z jedné tiskové zprávy samotné Genie Energy: „Claude Pupkin, generální ředitel Genie Oil and Gas: ´Genie za svůj úspěch vděčí především tomu, že má přístup k expertíze  průmyslu ropy a plynu a finančních trhů. Lídry těchto sektorů, disponujícími vynikající reputací a konexemi, jsou Jacob Rotshhild a Rupert Murdoch. Jejich direktivy a zapojení se ukázaly být neocenitelnými.“

To, že si Tel Aviv – v holportu s těmito žraloky - hodlá nahrabat ze syrských surovinových zdrojů, podotýká bývalý britský ambasador, je z „hlediska mezinárodního práva naprosto nelegální“. Precedentem, který to jednoznačně dokládá, je i verdikt mezinárodního soudu proti Japonsku za to, že v letech II. světové války těžilo ropu na teritoriu Singapuru.

Izrael si na syrská naleziště brousí zuby už dlouho. Dřív ovšem „narážel na rozhodný odpor syrské vlády“. V tom našla „diplomatickou podporu i od Spojených států“. Tím víc se Tel Aviv snaží „profitovat z oslabení syrského státu“. Právě to zřejmě „vrhá nové světlo na nedávné nálety na Sýrii“.

Mlčením však nelze přejít ani komplice: „To, že se v tak kriminální mezinárodní kauze angažují Murdoch a Rothschild, je řadí mezi osoby, jejichž komerční angažmá je nežádoucí i kdekoli jinde ve světě.“

Sám Izrael si přitom – píše Murray na téma těchto dnů - „pád Asádova režimu nepřeje“. Ví totiž spolehlivě, že „rizika jsou příliš velká“. Oč víc by se mu u vesla v Damašku hodil nějaký „sunnita silný v kramflecích, nakloněný Izraeli“, tím „reálnější hrozbou“ je tam „vláda pod vlivem džihádistů“. A právě to je „hlavní příčinou, proč Obamova vláda vycouvala z přímého přikládání do plamenů války“ (i když v tom „pokračuje přes Saudy, Katar a jiné spojence“).

Tím víc kraje do karet „Netanyahuovi Sýrie, trhaná na kusy“. Takhle tam „může zasahovat, kdykoli se mu zamane“ - a „ničit syrskou vojenskou infrastrukturu typu obranných zařízení, jež právě rozmetaly  masivní nálety kolem Damašku“. Právě to je „voda na mlýn letité izraelské vojenské nadvládě“. Co by jinde vyvolalo „příkré odsouzení celým světem“, je rázem líčeno v barvách „humanitární intervence“ - a  západní média se ani neobtěžují vytvořit zdání, že by snad právě „protiletadlová obrana Damašku ohrožovala populaci na území rebelů“.

Sám Murray „nemusí“ ani dnešní syrskou vládu. I jemu se však „zvedá žaludek“ z „pokusu Sýrii rozvrátit“ a „dosadit tam loutkový režim Spojených států a Saudů“, „zaštítěný hradbou vrchovatě tendenční propagandy, balamutící západní veřejnost“.