Michail Chazin: Kam až se vrátí hranice „zlaté miliardy“?

Krize hrozí i tektonickými změnami mezinárodní dělby práce

Ruský ekonom Michail Chazin se navoněné bídě ducha, pasované na vševědoucí „mainstream“, posmívá permanentně – a z velehor intelektuální převahy. Globální krizi, do níž se „hlavní proud“ neomylně řítil, popsal už pět let dřív, než propukla (M. Chazin, A. Kobjakov: Soumrak dolarového impéria a konec „Pax Americana“, 14. 12. 2012). Ve svém posledním zamyšlení skicuje následky, jimiž dolehne na „zlatou miliardu“ - tedy „Sever“, čnějící nad „Jihem“ plným bídy a zoufalství:

Naše „teorie krize, opřená o konceptuální myšlenky Adama Smithe a Rosy Luxemburgové, hovoří o tom, že v rámci současného ekonomického modelu je rozvoj možný pouze za podmínky trvalého rozšiřování odbytových trhů (zvyšování objemu dělby práce)“. Jen tak lze totiž kompenzovat „rizika výrobců, rostoucí úměrně prohlubování dělby práce.“ Tento proces „vtahuje nové trhy do starého systému obvykle jak na jeho počátku (export surovin), tak na samotném konci (import finálního zboží). Druhé bez prvního není možné – kde by nová teritoria vzala peníze na nákup zboží?“ Časem se sice nováčci mohou prosazovat i ve středních článcích řetězu. I v takovém případě si však „kontrolu nad distribucí hodnoty zachovávají ´metropole´“.

Právě na jejich momentálních prioritách a problémech – pokračuje Chazin – vždy nakonec závisí i cenová hladina surovin. Zhruba do 19. století včetně – dokud metropole ještě nevyčerpaly rezervoár své vnitřní poptávky – byly suroviny za „pakatel, podobně jako otroci (coby další artikl ´exportu´)“. Zhruba od 50. let  minulého století jejich ceny sice „rostly, zůstávaly však relativně nízké“. Prudký vzestup zaznamenaly  teprve od 70. let, kdy „pro Západ  nabyla principiálního významu stimulace vnitřní poptávky“.

Právě tehdejší nová „technologická vlna“ vyžadovala další „rozšíření trhů (nebo snížení rizik výrobců nějakým jiným způsobem)“. A tak se i zemím, exportujícím suroviny, za ně mohlo platit víc – tím spíš, že „tyto peníze stejně hned vydávaly za zboží, stimulující prohloubení dělby práce v samotné metropoli“.

Dnes jsme svědky „situace, v lecčem podobné té v 70. letech“ - „ve ´vyspělých´ zemích se rapidně zvýšila potřeba poptávky po tom, co produkují“. Jsou tu však i dva diametrální rozdíly. První tkví v absenci  „alternativního systému dělby práce“, jehož epicentrem byl tehdejší SSSR. „Západní elity“ tak už  „neděsí obavy z rychlé smrti“, ale jen z „jejich určité redukce a růstu sociálního napětí“. Dnes však – na rozdíl od 70. let – „už expandovat není kam“. Je to tím vážnější problém, že se „vyčerpal i mechanismus úvěrové stimulace soukromé poptávky“. Úměrně jejímu dalšímu poklesu bude vše, co vyústilo v dnešní krizi, už jen dál narůstat.

A právě v tomto kontextu, upozorňuje Chazin, lze očekávat i několik zásadních změn. Předně – oč méně   lze udržet aspoň úroveň, které už poptávka dosahovala, tím spíš může dojít i poklesu cen surovin. To by však razantně snížilo i poptávku po finální produkci v zemích, exportujících suroviny. 

Na obzoru je však i potenciální změna, těhotná ještě dramatičtějšími důsledky. A sice přímo „rozpad dnešního jednotného systému dělby práce, pro nějž je Západ ´technologickou metropolí´“. Je totiž veliký rozdíl mezi tím, když se „infrastruktura tohoto systému dělby práce financuje cestou jejího trvalého rozšiřování“ - nebo když se „musí platit z vnitřních zdrojů (například přímou peněžní emisí)“. Právě tyto náklady se tak rázem stávají „mezní položkou“. Nemohou-li se, tak jako dřív, přenášet na jiné, „odpovědnost za financování infrastruktury jednotné dělby práce nechce už nikdo nést“.

Tím přijatelněji se může jevit varianta „menších systémů dělby práce“. Až po reprízu toho, k čemu došlo   v „minulém století, kdy takových systémů existovalo několik“ („a navzájem si docela tvrdě konkurovaly“). Sama „západní elita by to připustila jen velice nerada“. Tím víc se může nadchnout pro jiný nápad - „zredukovat dnešní ´západní´ systém dělby práce“, zároveň ale zablokovat vznik jakýchkoli „alternativních systémů“. A změnit tak „veškeré ostatní teritorium v jednu velkou ´Afriku´ XVI.-XVII. století“, kam se může „vrátit kdykoli potom“, až se to zase bude hodit.

To by však nutně „vyžadovalo zredukovat i okruh zemí ´zlaté´miliardy´“. Uvnitř samotných „elit to trápí jen málokoho“. Jejich prioritou je „zařídit to tak, aby se neobjevily žádné alternativy, aby nikdo nevyrostl přespříliš, aby nevznikly žádné alternativní ekonomické systémy“. Anebo aby jich - „v krajním případě“ - „bylo co nejméně“.

Dosáhnout toho na sto procent sice už nelze. Zvlášť v případě Číny, s „níž zřejmě nehne už nic“. Tím lákavější je nastolit „zónu chaosu v prostoru Ruska“, čistě „´eurasijský´ systém dělby práce “ - a ještě jiný v „Latinské Americe, která se může sjednotit kolem Brazílie“.

„Samostatnou otázkou“ je „západní Evropa“. Pokud se „zásadně zredukuje ´periférie´ západního systému dělby práce, nelze na dnešní ploše zachovat ani ´zlatou miliardu´, k jejímuž prospěchu se přerozděluje  nadhodnota, vytvářená světovou ekonomikou“. Pak sice může „eurozóna zůstat jedním z alternativních  systémů dělby práce, v takovém případě se však její značná část stane periférií Německa“. Jen ale za cenu „razantního propadu životní úrovně a obecně politického statusu“.

Existuje však i jiná varianta: „Pokud se USA podaří realizovat plán zóny svobodného obchodu v atlantickém regionu,  nezávislá ´eurozóna´ nemusí vzniknout vůbec – a celá západní Evropa se stane periférií USA, tak jako už ve 40. - 50. letech XX.  století. Pravděpodobnost této varianty sice není velká (USA se s realizací tohoto plánu zjevně opozdily), nicméně existuje.“

To vše jsou – sumarizuje Chazin – logicky jen hypotézy. Zato na „chaotizaci Ruska“ se „pracuje, a to docela aktivně“. Právě to je cílem „destrukce zbytků vzdělávací soustavy a systému zdravotní péče“, „zavádění justice, trestající neplnoleté“ i „dalších prvků západních právních řádů“, které ruská populace „nebere z principu“. Nejde o „dílčí hlouposti konkrétních hodnostářů“. Ve hře jsou „dlouhodobé plány“, mající Rusku nedat „šanci na vzestup v momentě, kdy se západní systém, s nímž SSSR prohrál, ocitl v třeskuté krizi.“

Že by to platilo jen o Rusku?