Pamela Olson: Skákat, jak Tel Aviv píská, je bankrotářská investice
Pamela Olson
Ameriku už stála tisíce miliard, spoustu životů a nenávisti
„Izrael má zhruba 7,8 milionu obyvatel“ a patří k „nejbohatším zemím světa“ (s „příjmem na hlavu na úrovni Evropské unie“) - píše Pamela Olson, donedávna členka vedení Stanford University. „Izrael přesto dostává asi 10 procent veškeré americké zahraniční pomoci“. Inkasuje jí „víc než všechny země subsaharské Afriky, Latinské Ameriky a Karibské oblasti dohromady“. Tvoří-li občané Izraele asi 0,001 procenta populace – a čerpají na 10 procent americké zahraniční pomoci – „dostávají jí 10.000krát víc, než kterýkoli jiný národ světa, přestože patří k ekonomicky nejvyspělejším zemím“ (s „nezaměstnaností 5,6 procent oproti 9,1 procentům ve Spojených státech“).
Jen výdaje na toto konto už dosáhly 112 miliard dolarů. V posledních letech oscilují kolem 3 miliard USD ročně. Jsou však „jen jednou ze součástí šokující ceny našeho spojenectví s Izraelem“. Tel Aviv je totiž i jediným příjemcem „vojenské pomoci“, oprávněným nakupovat z ní i svou vlastní, a nikoli jen americkou vojenskou techniku. Dalším výdajem, spadajícím do téhož kontextu, jsou i zhruba 2 miliardy dolarů, vyplácené rok co rok Egyptu a Jordánsku. To aranžmá je „hlavně výměnou za jejich mírové smlouvy s Izraelem“. Poněvadž „nezahrnují spravedlnost pro Palestince“, jsou „krajně nepopulární u místní populace“. I půl miliardy dolarů, jež Washington ročně vyplácí palestinské samosprávě, je příspěvkem na „rekonstrukci infrastruktury, zničené Izraelem, a oživení ekonomiky, rdoušené izraelskou okupací“. Amerika dotuje i řadu jiných titulů - například „vojenské raketové programy Izraele“ (ročně to posledních sedm let dělá 130 - 236 milionů dolarů)
Na to vše se – uvádí profesor Thomas Stauffer z Harvardské univezity – nabalují i „různé asistence ad hoc“. Jejich „suma nebyla zveřejněna nikdy“. Jde o „speciální kontrakty pro izraelské firmy, legální i nezákonné transfery vojenské techniky Spojených států, faktické vyloučení z režimu obchodního protekcionismu a prodeje vojenského materiálu za diskontované ceny“. A v neposlední řadě i „nekvantifikovatelné prvky obchodu a pomoci v Rumunsku a Rusku, stimulující židovskou emigraci do Izraele“. Jen tyto tituly polykají „spousty dalších miliard“.
Izrael přitom svých privilegií, co do přístupu k americkým vojenským technologiím, využívá i na zahraničních trzích – a mnohdy přímo proti americkým zájmům. Už roku 2002 upozorňovala i agentura Associated Press, že izraelské zbrojní firmy, aplikující americké know-how, vyfoukly - ve Francii, Turecku, Holandsku a Finsku – velké transakce koncernům Rayethon, Northrop Grumman a General Atomics. Komentovala to bez rukaviček: „Dáváme jim peníze na výrobu jejich vlastní techniky, aniž se jakkoli vracejí americkým daňovým poplatníkům“. Už v polovině 80. let – doložil to list Christian Science Monitor – Izrael „zablokoval některé velké americké zbrojní dodávky, například stíhačů F-15 do Saúdské Arábie. Ztráta činila 40 miliard dolarů za 10 let.“
Izraelské zbraně, profitující z amerických technologií, navíc – řečeno znovu s Associated Press – přímo „podporují arzenály takových zemí jako Čína, které Spojené státy považují za strategické soupeře, což mezi americkými vojenskými plánovači vyvolává poplach“. Už roku 2001 byly „průzkumné letouny Spojených států konfrontovány čínskými stíhači, vyzbrojenými izraelskými raketami. Dostat čínští piloti rozkaz k palbě, mohli americké letouny sestřelit izraelskými raketami Python III. Izrael tyto rakety prodal Číně, aniž by o tom Spojené státy informoval.“
Jedním ze „zvlášť devastujících nepřímých dopadů spojenectví USA s Izraelem byl arabský ropný bojkot v roce 1973. Arabské státy ho uvalily na protest proti americké podpoře Izraele ve válce v roce 1973.“ Spojeným státům to „způsobilo dvojí ztrátu“: v řádu „300 až 600 miliard dolarů HDP následkem deficitu ropy“ - a „dalších 450 miliard dolarů v důsledku její zvýšené ceny“. Obchodní sankce zároveň „snížily americký export na Střední východ o 5 miliard dolarů ročně“ - a „zlikvidovaly 70.000 amerických pracovních míst“. O dalších 125.000 jich Amerika přichází tím, že „od Izraele nežádá, aby za poskytovanou pomoc nakupoval americké zboží, jak u zahraniční pomoci obvyklé“.
Vůbec „největší škodu však Spojeným státům způsobuje ztráta dobrého jména v arabském a muslimském světě“. Je přímým důsledkem štědré benevolence, s níž se Washington staví k „izraelskému pošlapávání lidských práv, provokujícímu hlubokou zášť“. Byla i – jak to potvrdily jejich výslechy – rozhodujícím motivem těch, kdo organizovali 11. září 2001 i teroristický útok na World Trade Center už roce 1993.
Spojené státy doplácejí na bezmeznou podporu Tel Avivu i v řadě směrů, jejichž „přesná kvantifikace je obtížná“. Už citovaný profesor Stauffer se o ni přesto pokusil už v roce 2003. Jen za léta 1973 – 2003 podle něj činila zhruba 1.600 miliard dolarů – a tedy víc, než úhrnné konto vietnamské války. V posledních deseti letech roste nemenším tempem. Stále vyšší je i cena „ad hoc projektů“. O jednom byla řeč i v izraelském deníku Haaretz: „Nehledě na drsné ekonomické klima a očekávané rozpočtové škrty ve Spojených státech – včetně drastických škrtů amerického vojenského rozpočtu – poskytnou zákonodárci Spojených států 236 milionů dolarů ve fiskálním roce 2012 na izraelský vývoj raketových obranných systémů“. A k tomu i „205 milionů dolarů na podporu systému Iron Dome, produkovaného izraelskou státní korporací Raphael Advanced Defense Systems, Ltd. Tento systém využívá malé, radarem řízené střely k ničení raket typu Kaťuša o dostřelu od 3 do 45 mil a rovněž munice, odpalované z minometů (…) Sněmovna reprezentantů, ovládaná republikány, na systém Iron Dome poskytne do roku 2015 dalších 680 milionů dolarů.“
„Mnozí experti jsou názoru,“ pokračuje americká profesorka, „že k invazi Spojených států do Iráku by nedošlo, nebýt soustavného a intenzivního tlaku washingtonských zákulisních hráčů, aktivně působících jménem Izraele. To do rovnice celého šokujícího účtu vnáší další prvek“. Vedle tisíců padlých amerických a spojeneckých vojáků – a statisíců obětí v samotném Iráku – má i hrozivou finanční dimenzi. Ani tři tisíce miliard dolarů, jak ji odhadli nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a profesorka Harvardské univerzity Linda Bilmes, přitom nezahrnují výnos, který by jinak generovaly „zdroje, vynaložené na neproduktivní válku“. Značné škody způsobilo i to, jak válka otřásla cenou ropy. Do ještě astronomičtějších sum vyhnala „federální dluh a jeho obsluhu“. „Nedojít k této válce, ani finanční krize v roce 2008 by nebyla tak drsná“ - „a také válka v Afghánistánu by zřejmě byla kratší, levnější a efektivnější“.
Především „izraelská lobby si teď brousí zuby na válku s Íránem“ - se „stejnou posedlostí, s jakou to předvedla před invazí do Iráku“. Cena takové avantýry by však „podle všech odhadů byla ještě podstatně větší, než války v Iráku“. Vedle enormních lidských obětí by – shodují se kvalifikované prognózy – vedla k „růstu cen ropy o 25 – 70 procent“. Dojde-li k „útoku na Hormuzský průliv či k jeho blokádě“, „cena ropy vyskočí na dosud nevídanou úroveň“. „Ekonomická recese či deprese“, již to vyvolá, hrozí „apokalyptickými rozměry“.
Kdyby tak neobyčejně štědrý sponzoring, jaký Amerika jaktěživ neposkytla nikomu jinému, „sloužil dobrým účelům, dalo by se diskutovat, zda je jeho cena přiměřená“. Izrael však „většinu těchto peněz vkládá do prodlužování pětačtyřicetileté vojenské okupace (zahrnující permanentní a masivní pošlapávání mezinárodního práva), dopouští se donebevolajících porušení lidských práv a ničí palestinské domy a infrastrukturu za miliardy dolarů (aby se stále víc peněz amerických daňových poplatníků utrácelo za obnovu zdemolovaných domů, nemocnic a škol), přičemž nezákonně buduje i čistě židovské osady na palestinských územích“.
Vrchovatě frapantní epizody – připomíná autorka – nabízí i čistě interní kronika americko-izraelských vztahů. Když se “Izrael v roce 1967 pokusil potopit plavidlo amerického vojenského námořnictva USS Liberty a přitom 34 Američanů zabil a přes 170 dalších zranil“, nejenže za to nenesl žádné adekvátní následky – ale rok nato z USA „dostal čtyřikrát víc než předtím“. Když byli v roce 2005 dva zaměstnanci AIPAC – nejvypasenějšího pitbula izraelské lobby v USA – „obžalováni ze špionáže“ pro Tel Aviv („získali klasifikované informace vlády Spojených států a předali je izraelským agentům“), „žaloba byla v tichosti zredukována na ryze ´technické´ otázky“. Byli sice propuštěni - a AIPAC vydal prohlášení, že jednali v rozporu s jeho normami. Steven Rosen, jeden z nich, se však obratem soudně bránil proti „poškození svého dobrého jména“. Žalobu stavěl právě na tom, že „jednal v souladu s běžnou praxí AIPAC“.
I to vše – píše americká profesorka – přivádí stále širší publikum k otázce, „proč Amerika nepřestává pumpovat peníze do státu, který den co den pošlapává lidská práva, škodí americkým strategickým zájmům, provokuje hněv a zášť miliard lidí, konkuruje zájmům Spojených států s využitím technologií, subvencovaných americkými daňovými poplatníky, a prodává americká vojenská tajemství jejich nepřátelům“. Sama se plně hlásí k vysvětlení, podanému americkými profesory Stephenem Waltem a Johnem Maersheimerem v jejich „převratném článku Izraelská lobby (The Israel Lobby) v London Review of Books a v knize Izraelská lobby a zahraniční politika Spojených států (The Israel Lobby and US Foreign Policy)“.
„Čím to, že jsou Spojené státy s to odložit stranou svou vlastní bezpečnost i bezpečnost mnoha svých spojenců v zájmu jiného státu?“ táží se jejich autoři. „Někdo by mohl usuzovat, že toto pouto mezi dvěma zeměmi se zakládá na sdílených strategických zájmech či zavazujících morálních imperativech“. Pro tak „pozoruhodnou úroveň materiální a diplomatické podpory, poskytované Spojenými státy“, je však podobná interpretace vůčihledně nedostatečná. „Příčiny vpádu Spojených států do regionu vězí téměř výlučně v jejich vnitřní politice a zvlášť v aktivitách ´izraelské lobby´: jiné skupiny se zvláštními zájmy sice také uměly ovlivnit zahraniční politiku, žádná lobby ji však nedokázala odvrátit tak daleko od toho, co by vyžadoval národní zájem, a zároveň Američany agitovat, že zájmy Spojených států a jiné země – v daném případě Izraele – jsou v zásadě identické.“
AIPAC není jen kromobyčej „dobře organizovanou“ strukturou, poznamenává americký kongresman Jim Moran. Míra, v níž svým členům nabízí i šance zbohatnout, je však „dvousečným mečem“. Kdokoli by mu pak „překřížil cestu, AIPAC mu to nepromine a zničí ho politicky. Jeho komunikační prostředky, konexe v určitých novinách a časopisech i na konkrétní lidi v médiích jsou velice vlivné a vyděračské. Že je to nejlépe organizovaná lobby, ví v Kongresu úplně každý.“ Senátor Joseph Lieberman to formuluje z opačného gardu: „Jakýkoli pokus o nátlak na Izrael, usilující ho dostat za jednací a upřít mu podporu, nemá v Kongresu šanci projít.“
Tato politika – uzavírá Pamela Olson - „nás ještě víc vzdaluje míru“, „plodí nebezpečné nepřátelství vůči Spojeným státům“, a „vystavuje tak Američany rizikům“. „Neexistuje žádný rozumný důvod sypat i nadále velké peníze do bankrotující, chybně koncipované politiky. Otázka zásadního přehodnocení bianko šeku, vystavovaného Izraeli americkou vládou, je už dávno na pořadu.“
předchozí článek | další článek |