Alexandr Gorochov: Finanční agrese – a zbraně efektivní sebeobrany

Desetitisíce miliard ničím nekrytých dolarů vyvlastňují svět

„Dějiny finančních válek nejsou o nic kratší, než dějiny válek konvenčních,“ píše ruský analytik Alexandr Gorochov. „Destrukce ekonomiky protivníka byla jednou z metod boje už ve starověku. Obvykle se jí dosahovalo prostřednictvím falešných mincí, znehodnocujících peníze a zbavujících moc důvěry.“ Falzifikáty bankovek i cenných papírů si takto pomáhali i Napoleon – nebo Německo, a to za obou světových válek.

„Plnohodnotnou alternativou zbraní“ se však peníze staly až v posledních zhruba sto letech. Klíčová role připadla „americkým bankéřům, kteří si vytvořením Federálního rezervního systému podrobili napřed USA“ a později – díky „brettonwoodským dohodám o dolaru jako prostředku mezinárodního zúčtování“ - se do toho pustili i v okolním světě. Zvláště vznik Mezinárodního měnového fondu, zakotvený týmiž dohodami – pokračuje autor – jim otevřel cestu k cíli, formulovanému již roku 1839 Philem Bensonem, tehdejším prezidentem americké bankovní asociace: Neexistuje přímočařejší a spolehlivější způsob, jak se převzít moc nad národem, než prostřednictvím jeho úvěrového systému.

Finanční války přitom – na rozdíl od konvenčních – nemusí ani dobývat území protivníka. Nejsou však „o nic méně destruktivní“. Čerstvým příkladem je „finančně-ekonomická válka“ od přelomu 80. - 90. let. Podle propočtů akademika D. S. Lvova způsobila - jen Rusku a už za „prvé tři-čtyři roky ´reforem´“ - škodu ve výši 3.500 miliard dolarů. Nacistická agrese – připomíná Gorochov – poškodila celý SSSR v řádu 375 miliard dolarů (jakkoli logicky o jiné kupní síle, než jakou měly koncem minulého století).   

Konvenční války poutají pozornost hlavně velkými bitvami. Finanční války zase – velkými krizemi. „Všechny ostatní kroky stran, jak před krizemi, tak po nich, vnímá publikum mnohem méně. Samy finanční války se přitom považují za jakési živelní pohromy, a nikoli kýmsi pečlivě naplánované kroky s cílem podrobit si ekonomiku, na niž má spadeno organizátor krize.“

Největší krize minulého století - „Velká deprese“ v letech 1929-1933 - „umožnila soustředit ve Federálním rezervním systému všechno bankovní zlato, nacházející se ve Spojených státech, a podřídit moci bank, sdružených ve Federálním rezervním systému, lví podíl amerického průmyslu“.

Finanční krize, inscenovaná roku 1992 v Británii burzovním spekulantem Georgem Sorosem, mu nejen „umožnila vydělat miliardu dolarů za jediný den“. Vedla i ke „znehodnocení dalších evropských měn“. A „oddálila o šest let zavedení jednotné evropské měny“. Hlavně však „umožnila dál markantně zvýšit vliv USA v evropské ekonomice“ - „skupováním akcií evropských podniků, jejichž cena náhle prudce poklesla“. Soros je, dodává autor, léta úzce spjat právě s bankovními kruhy kolem amerického Fedu.

Patřil i k hlavním „iniciátorům krize v Mexiku v roce 1995“. Ta přitom „pohřbila i plány na výstavbu kanálu mezi oběma oceány“ - coby „konkurenta Panamského průplavu, kontrolovaného Američany“.  Téhož roku Soros „zasadil úder Japonsku, jehož kurs měny rostl raketovým tempem“ - a konkurentům tak „hrozil přeměnou země v mezinárodní finanční centrum“ („zemi-rentiéra“). Nestát se Japonsko terčem finanční agrese, „úvěry, nominované v jenech, by zajistily bouřlivý rozvoj ekonomiky celé jihovýchodní Asie“.

Soros však - „za podpory bank, sdružených ve Fedu“ - „inscenoval destrukci finančních systémů Indonésie, Jižní Koreje, Tchajwanu, Malajsie, Thajska a Hongkongu – všech ´asijských tygrů´“. Právě tak „dostaly najevo, kde je jejich místo ve voliéře“. A tím i kategorický vzkaz, že musí své „ekonomiky připoutat k dolaru“. Akcie tamních firem, produkujících elektroniku, zaznamenaly strmý pád. Profitovaly z toho americké korporace IBM, Intel, Motorola, Compaq, Dell a Hewlett Packard. A to jak masivním nákupem akcií asijských konkurentů, tak svých vlastních – od investorů ze zemí, vehnaných do krize.

Svou schopnost inscenovat krize – pokračuje autor – staví Soros hlavně na „psychologické přípravě“. Tkví v sugesci „účastníků finančních trhů“, že „určitá krize se nevyhnutelně blíží“. K rozehrání scénáře, těžícího z uměle vyvolané paniky, pak samotnému Sorosovi stačí nasadit jen pár miliard. „Rozborem Sorosových výroků, materiálů publikovaných médii pod jeho kontrolou, kroků dalších organizací, financovaných jeho Fondem, lze snadno identifikovat další oběť finančních válek – Evropu. Od roku 2012 narůstá hrozba rozpadu eurozóny. V Řecku, které finanční krizí utrpělo nejvíc, se začalo mluvit o rozchodu s jednotnou evropskou měnou, což by nepochybně vedlo k vážnému oslabení eura. Koncem roku Soros prohlásil, že hlavní příčinou vzniklé situace je striktní postoj Německa v otázce dodržování finanční disciplíny nejslabšími evropskými zeměmi. Právě George Soros financuje a podporuje řeckou opoziční stranu SYRIZA, která se staví nejostřeji proti snaze Německa udržet společnou evropskou měnu.“

Vedle „šíření verze o nevyhnutelném krachu evropské měny“, píše Gorochov, gradují i jiné „přípravné práce“. Především snaha o ustavení euroamerické „zóny svobodného obchodu“ - jakéhosi „ekonomického NATO“ - forzírovaná Spojenými státy. Cílem je „odstranit jednou provždy i poslední bariéry pronikání amerického kapitálu do Evropy“. A po „vyprovokovaném krachu eura za dolary, jejichž kurs prudce vzroste, skoupit pod záminkou záchrany ekonomiky EU její nejlahodnější kousky“ (či aspoň „potlačit pokusy EU o reindustrializaci a posílení vlivu ve světě“).

Kdokoli namítne, že „Spojené státy na tak rozsáhlou operaci prostě nemají peníze“, bude mít pravdu, jen pokud jde o americký stát. Ne ale v případě Federálního rezervního systému. Ten totiž bankám, jednajícím s ním ve shodě, už poskytl „úvěry v sumě téměř třiceti tisíc miliard dolarů“. Skoupily za ně „akcie perspektivních podniků po celém světě“. Získaly je hlubokou pod cenou. Protože hlavně od „bank, které součástí této hry nejsou a následkem krize roku 2008 se ocitly v těžké finanční situaci“. Naproti tomu banky, financované „tiskárnou“ ničím nekrytých dolarů, je Fedu splácejí prodejem akcií, nabytých za zlomek reálné tržní hodnoty.

Právě to je – upozorňuje Gorochov - tajenkou hlavolamu, před nímž většina ekonomů bezradně kapituluje. Světem koluje „kolosální masa úvěrů“. Přesto dosud „nevedla k hyperinflaci“. Z docela „prosté příčiny: peníze nevstoupily do reálné ekonomiky“ O to víc se „elektronické nuly“, nabrané z „bezedné kapsy“, vrátily v podobě „reálné moci nad konkrétními velkými podniky“.

Cílem operace byla i snaha „dosáhnout kontroly nad klíčovými ruskými podniky typu Lukoil, RUSAL, Norilskij nikel a mnoha dalšími“. Svého nedosáhla jen díky rozhodnutí ruské vlády, že jejich akcie odkoupí za prostředky, tezaurované ve státním Stabilizačním fondu.

To vše, dovozuje autor, násobí především váhu jednoho tématu: „Na finančním bojišti, v něž se Země změnila už dávno, panuje striktní hranice mezi těmi, kdo finanční kapitály vytvářejí, a těmi, kdo je dovážejí a vydělávají.“ Ti druzí jsou nuceni „platit zemím, jejichž devizy kupují, aby emitovaly své vlastní peníze, za samo právo vlastní emise“. Je to i případ Ruska. Také to - podobně jako řada jiných zemí - „peníze, které samo emituje, nejistí svým vlastním bohatstvím, nýbrž zásobami cizích deviz, které musí nakupovat u zahraničních emitentů“. Proto jsou i „pořizovací náklady ruských peněz řádově vyšší, než dolaru, eura a dalších deviz, opatřovaných jako garance stability rublu“.

Už sama „akumulace ruských devizových rezerv“ tak nevyhnutelně „napomáhá k mnohonásobně většímu zisku emitentů těchto deviz“. Dokonce i v případě, že by striktně respektovali pravidla „kapitálové přiměřenosti“, „emise rublů na bázi jedné miliardy dolarů nejistí emisi jedné, ale deseti miliard dolarů“ („emise rublů, ekvivalentních dvěma miliardám dolarů – emisi dvaceti miliard dolarů“ atd.). Celková masa ruských rublů je samozřejmě nepoměrně větší. Tím vyšší je i zhruba desetinásobek „tvrdých“ měn, absurdně „jištěný“ zbytečně drahou emisí ruských peněz. Nemenší luxus dopřávají emitentům dolarů, eur a dalších cizích měn i všechny ostatní země, emitující vlastní měnu na bázi rezerv v těchto devizách. 

Z té pasti, zdůrazňuje ruský analytik, vede jediná cesta: „garantovat stabilitu rublu nikoli zásobami zahraničních peněz, nýbrž vlastním bohatstvím, úrovní svého průmyslu a finančního rozvoje“. Per analogiam to platí i o jiných národních měn, jež nechtějí svou vlastní emisi zbytečně prodražovat – a právě tím proti své vůli „jistit“ i mnohonásobně větší sumy dolarů, eur a dalších deviz, za něž se obratem skupují ekonomické zdroje celého okolního světa.

To ovšem logicky předpokládá i kolektivní kroky zainteresovaných zemí. „Zlatý dinár“, který je zúčtovací jednotkou clearingu mezi řadou arabských států, jím je jen zčásti. Většina jejich národních měn je totiž stále „připoutána“ k dolaru. Sám „zlatý dinár“, jak napovídá už název, je kryt výlučně národními rezervami zlata a stříbra. V míře, v níž kterémukoli z účastníků meziarabského clearingu chybí, musí svou zásobu drahých kovů doplnit – za dolary, inkasované z prodeje ropy. A ergo znovu v mantinelech, v nichž sám tratí – a „jistí“ mnohonásobně větší masu měny, jejíž emitent jí nejen umořuje své gigantické dluhy, ale  skupuje i další a další kapacity globální ekonomiky.

V zásadě stejnou slabinou, upozorňuje autor, však zatím trpí i návrhy, zvažované na půdě seskupení BRICS (tedy Brazílie, Ruska, Indie, ČLR a JAR) a nabízené desítkám dalších, hlavně rozvojových zemí, aspirujících na posílení své ekonomické suverenity. Jak navrhovaná banka, tak společný stabilizační fond i rezervní měna BRICS se sice mají zakládat na „měnovém koši“ zúčastněných zemí – podobně jako ECU na půdě Evropských společenství, dřív než se v Evropské unii stalo měnou, plnící i funkce oběživa. Základem samotných národních měn, z nichž má tento „koš“ sestávat, jsou však devizové rezervy a cenné papíry, nominované v dolarech, eurech a dalších cizích valutách. Tedy stále jen peníze, „nakupované“ a „vydělávané“ jinde, a nikoli emitované na bázi vlastních aktiv. Sám „koš“, do nějž by zainteresované země vstoupily, tak nic nemění na jejich zranitelnosti vůči „masové spekulativní intervenci“.

Východiskem je podle autora jen měnová politika, emancipovaná právě z vazby na cizí devizové rezervy. Navrhuje i její první krok – dosáhnout dohody o vzájemném zúčtování jednotkou, již pracovně nazývá „relativní ekvivalent průmyslových a přírodních zdrojů“ (REPPZ). Každá ze zúčastněných zemí by jím disponovala úměrně hodnotě „cenných papírů“, fixujících „pečlivou evaluaci svých vložených průmyslových objektů v majetku státu, potvrzených zásob nerostných zdrojů, části svých zásob zlata, půdy, lesních a vodních zdrojů, objektů infrastruktury atd.“.

Jejich vzájemná zúčtovací jednotka by tak - na rozdíl od dnešního dolaru či eura – byla kryta naprosto nezpochybnitelnými zdroji a průmyslovými kapacitami. Každá ze zúčastněných zemí by přitom mohla objem svých REPPZ – a tím i vlastních aktiv, vložených proti nim „do zástavy“ - měnit jak úměrně momentálnímu kursu své národní měny, tak svým aktuálním potřebám REPPZ. Gorochov to navrhuje jako společný projekt BRICST -  tedy vedle členských zemí BRICS také Turecka.

Dnešní „kapacita ekonomik BRICS(T) a objem jejich přírodních zdrojů“ - uzavírá svou stať - „v principu umožňují, aby se REPPZ stala nejatraktivnější jednotkou mezinárodního zúčtování už ve velmi krátké perspektivě“. Zúčastněným zemím to navíc z pozice, kdy „svou národní měnu vydělávají“ nákupem cizích deviz, nabídne status států, které je „generují samy a těší se maximu výhod z jejich emise“.