Robert Fisk: Proč se Asád cítí v kramflecích

Sázka na hrdlořezy, sponzorované z totalitních monarchií, neporodí liberální demokracii ani náhodou

Když nové koště, katapultované do čela americké diplomacie, vandruje státy Perského zálivu, musí se cítit prachbídně, srší obligátními sarkasmy Robert Fisk v britském deníku The Independent. Chudák John Kerry jim musel “vyznat lásku úplně všem – králům a princům a emírům”. To oni neskrblí “penězi ani zbraněmi pro vzbouřence proti Bašáru Asádovi“. Jenže “pro které”? Ty “měkké a sekulární”, anebo “děsivé ´teroristické´ islamisty”?

V Kataru Kerry prohlásil, že teď “svět teď dostane ještě větší garance, že zbraně budou do Sýrie proudit k ´umírněným skupinám´”. Takové “garance” ovšem – kontruje Fisk – “mají nulovou hodnotu”: “Když Saudská Arábie a Katar lifrují zbraně opozici, jak si je mohou označkovat ´Není určeno pro al-Nusrá či jiné islamistické skupiny´? A poněvadž saudská královská rodina vyznává wahábismus – tak jako mnoho islamistických militantů v Sýrii a také zabijáků 11. září v Americe – proč by i saudské zbraně do Sýrie neměly favorizovat právě protišíitské milice”?

“Pan Kerry nemá nejmenší ponětí (…) Když ale Saudové a Kataři expedují zbraně do Sýrie a Američané ani nemohou – tady si nalejme čistého vína – mít pod kontrolou, u koho ty zbraně skončí, kdo že má být onou ´legitimní´ vládou v post-bašárovské Sýrii? (…) Mají snad Saudská Arábie a Katar – proslulé svými svobodami, parlamentními demokraciemi a lidskými právy – v úmyslu zavést v Damašku demokracii západního střihu?”

Do očí bijících diskrepancí – upozorňuje autor – je samozřejmě víc: ”Ve světě, postrádajícím institucionální paměť, se nikdo neptá, proč by měl Hizballáh dávat zbraně Asádovu režimu, chvástají-li se Izraelci dodnes, že bombardovali konvoj se zbraněmi, mířící od Asáda do rukou Hizballáhu. Nějak to nejde dohromady, že?”

V Rijádu – rejduje Robert Fisk k pointě – vypadl z Kerryho “učiněný skvost: ´Spojené státy budou, spolu s přáteli, pracovat na tom, aby se syrské opozici, jak doufáme, dostalo sil provést pokojnou revoluci´.” Ponechme na moment stranou, “tvrdí-li Amerika, do Sýrie dodává jen peníze a obvazy” (a Británie zase, že tam “plánuje posílat jen ´nesmrtonosná´ pancéřovaná vozidla”). Tolik “nesmyslů”, kolik jich Kerry stihl v jediné sentenci, si koleduje o “větný rozbor”. Zvládla by ho už “školou povinná mládež”. “Přátelé”? “Jak doufáme”? “Aby se jí dostalo sil”? “Pokojná”?

Za této konstelace “není vůbec divu” - uzavírá Fisk - že “se Asád cítí tak silný v kramflecích”.