José L. Gomez del Prado : Privatizace teroru a mezinárodní právo

Války pro predátorský profit jsou lukrativní byznys

“Privátní vojenské a bezpečnostní firmy jsou moderní reinkarnací dlouhé řady soukromých dodavatelů fyzické síly: korzárů, bukanýrů a žodláků” - uvádí José L. Gomez del Prado více než živé téma i historickým exkursem. V průběhu 19. a hlavně 20. století byly na ústupu. Jejich recyklaci však startovala už 60. léta – hlavně střety, které se rozhořely kolem “procesu dekolonizace|”. Proto OSN už tehdy přijala konvenci, která žoldáky postavila mimo zákon a vystavila trestnímu postihu. Protokol I, doplňující ženevské konvence, obsahuje i zpřesněnou definici samotného žoldáka.

Hvězdnou hodinu však – pokračuje autor – zažívají na prahu 21. století: “Tento nový bezpečnostní průmysl dodává obrovské masy zbraní a vojenského materiálu (…) Poskytuje servis vojenským operacím (…) Najímá bývalé vojáky jako civilisty, úkolované zajišťovat pasivní či defenzivní bezpečnost”.

Tato “individua však nelze považovat za civilisty” - už proto, že jsou “často ozbrojena, vyslýchají vězně, instalují bomby, řídí vojenské nákladní vozy a plní i další funkce vojenského typu”. Navíc “ti, kteří jsou ozbrojeni, mohou snadno přejít z pasivní/obranné do aktivní/útočné role, pošlapávat lidská práva či dokonce destabilizovat státy”. Nevztahuje se na ně ani mezinárodní právo, relevantní pro vojáky a členy podpůrných milicí. “Privátní vojenské a policejní firmy operují v právním vakuu.”

Ve zprávě, předložené americkému Kongresu v roce 2007, se konstatuje, že jen síly v žoldu společnosti Xe/Blackwater se v Iráku – pouze od roku 2005 – se angažovaly v “téměř 200 incidentech eskalace síly”. Sama Xe/Blackwater přiznávala, že její personál střílel jako první v 80 procentech případů.  

Americké firmy CACI a L – 3 Services (dříve Titan Corporation), rovněž kontrahované vládou, se aktivně podílely na mučení vězněných v Abú Ghrajb.

Řada těchto firem hrála přední roli v únosech osob, které pak CIA  “vydávala” do svých utajovaných věznic, “detašovaných” v řadě jiných zemí. Jednou z těch, na něž za to vznesl žalobu Americký svaz lidských práv, byla i firma Jeppesen DataPlan Inc., takto filiálka veleváženého koncernu Boeing.

Skandální dozvuky měl i podíl společnosti DynCorp, kontrahované americkým ministerstvem zahraničí.   S tímto mandátem prováděla postřik rozsáhlých teritorií, ležících podél kolumbijsko-ekvádorské hranice, toxickou chemikálií. Oč méně tím omezila pohyb drogových mafií, tím víc zdejším obyvatelům – hlavně ženám – způsobila nejenom kožních onemocnění, ale i závažných genetických malformací.    

Autor pak čtenáře provádí řadou dalších alotrií i brutálních excesů a sumarizuje: “Privatizace války zrodila strukturální dynamiku, odpovídající logice daného průmyslu”. Na 70 procent všech subjektů, operujících v dané sféře, má americký či britský domicil. Vedle firem, vykonávajících teroristický byznys přímo v terénu, prorůstá v zásadě týž prvek i do struktury korporací a bank, jež z toho širší veřejnost nepodezírá.

Del Prado nabízí následující ilustraci: Už “zběžný pohled na kariéry současných manažerů BAE Systems potvrzuje, že už nemáme co do činění s běžnou korporací, ale s kartelem spojujícím high tech zbraně (BAE Systems, United Defence Industries, Lockheed Martin) se spekulativními financemi (Lazard Fréres, Goldman Sachs, Deutsche Bank), surovinovými kartely (British Petroleum, Shell Oil) a privátními vojenskými a bezpečnostními společnostmi”.

Washington Post – už v článku Přísně tajná Amerika: Skrytý svět, rostoucí mimo kontrolu z 19. července 2010 upozorňoval: “Přísně tajný svět, který vláda vytvořila v reakci na teroristické útoky 11. září 2001, je tak obrovský, tak neomalený a tak tajnůstkařský, že nikdo neví, kolik stojí, kolik lidí zaměstnává, kolik zahrnuje projektů či kolik přesně agentur dělá jednu a tu samou práci”. Vedle 1.271 vládních organizací – uváděl tehdy americký deník – šlo o 1.931 privátních firem. Celý moloch zahrnoval 845.000 lidí – o polovinu víc, než kolik je všech obyvatel Washingtonu.  

V roce 2009 zaměstnávalo ministerstvo obrany USA 218.000 privátních vojenských  a bezpečnostních firem s 242.657 zaměstnanci – z toho 54.387 Američany, 94.260 občany “třetích zemí” a 94.010 občany zemí, v nichž je Washington úkoloval. Jsou to nezřídka bizarní kombinace. V arabských zemích působí i řada žoldáků z Latinské Ameriky. Na dva tisíce dalších “smluvních partnerů” v oboru pracuje pro Státní department.

Wikileaks zveřejnily na 300.000 “klasifikovaných” dokumentů, dokládajících skandální podíl těchto struktur na válečných zločinech, masivním porušování mezinárodních konvencí a lidských práv v Iráku.   

Otázka nabyla dimenze, vyžadující další zpřesnění a zpřísnění závazných mezinárodních norem. Na půdě OSN se jimi zabývá mj. Rada pro lidská práva. Valné shromáždění jí uložilo vypracovat “instrument, regulující a monitorující činnost soukromých vojenských a bezpečnostních firem na národní a mezinárodní úrovni”. Návrh mezivládní pracovní skupiny, vytvořené s tímo cílem, podpořilo 32 členských zemí Rady (4 členské státy BRICS – Brazílie, Rusko, ČLR a JAR, “africká” a “arabská skupina” i Organizace islámské konference). Proto hlasovalo 12 členských zemí Rady (“západní skupina”), 3 se zdržely.

Pracovní skupina vyzvala jmenovitě Spojené státy, aby

• podpořily Zákon SOS (Stop Oursourcing Security – o “upuštění od bezpečnostního outsourcingu”), jasně definující funkce, jež přísluší výlučně státu a nemají být převáděny na soukromý sektor;
• zrušily imunitu pro privátní firmy, vyvíjející tuto činnost v zahraničí;
• promptně a efektivně vyšetřily případy porušování lidských práv ze strany soukromých vojenských a bezpečnostních společností a podrobily jejich viníky postihu;
• zajistily, že dohled nad těmito smluvními stranami státu nebude svěřen samotným privátním vojenským a bezpečnostním společnostem, a že bude vybudován specifický systém federálních licencí, jejichž získání by se stane podmínkou angažmá těchto firem v zahraničí;
• zpřísnily proceduru zadávání zakázek těmto firmám;
• zajistily, že se trestní jurisdikce Spojených států bude vztahovat na soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti, kontrahované vládou pro činnost v zahraničí. 

Že by se Washington trápil touto vůlí mezinárodního společenství, není známo. Obama právě narazil na rozpočtový útes. Enormní kvanta státních zaměstnanců to stojí buď část platu, nebo rovnou vyhazov. Že by to dolehlo i na kontraktory – jak zní terminus technicus pro dnešní korzáry, bukanýry a žoldáky – se zatím nerýsuje jediný signál.

Jejich kontrakty nejsou jen outsourcingem teroru na státní zakázku. Jsou i seriálem kolosálních tunelů, rabujících daňové poplatníky. Za den každého ostrého hocha, nasazeného do zón konfliktu, umí dnešní kondotiéři účtovat fiskálu i čtyřmístné sumy v dolarech. Skandály na toto téma lemují už války v Afghánistánu a Iráku. Kdy propuknou i kolem agresí proti Libyi a Sýrii, je jen otázkou času.

Predátorským tažením, která se pasovala na válku proti teroru, vede pracku ryze privátní zájem. Oč víc mutuje v privátní byznys i sám státní teror, tím rychleji dohání obsah i morbidně loupeživá forma.