Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Peter Schwarz: Co utržilo v italských volbách slibný debakl

Brusel chce vůli voličů převálcovat

„Únorové parlamentní volby jsou přelomem politického vývoje Evropy,“ píše Peter Schwarz na World Socialist Web Site. „Klíčová figura   evropských finančních elit, Mario Monti, utrpěl ponižující porážku, a nemůže tak sestavit funkční vládu se svým spojencem, Pierem Luigim Bersanim z Demokratické strany.“ Je to „tvrdý úder politice úspor, prosazované Evropskou unií a Německem“.  

Pro vládnoucí elity – pokračuje autor – nejsou problémem Beppe Grillo a Silvio Berlusconi, kteří teď mohou kterékoli rozhodnutí vlády zablokovat v Senátu. Jsou sice oba „lehce nepředvídatelní“, zato však vždy „připravení bránit kapitalismus a podpořit brutální úsporná opatření“. Skutečným problémem je „odpor italského lidu, který rezolutně odmítl politiku, nadělující mu jen nouzi a nezaměstnanost, zatímco finanční elity nestydatě bohatnou“.  

Itálie přitom není zdaleka jedinou evropskou zemí, kde tento odpor narůstá. „Proti sociální kontrarevoluci, usilující o zrušení všech sociálních výdobytků z posledních 70 let“, nabývá „stále militantnějších forem“ celou   „Evropou napříč“. V Bulharsku vedly demonstrace, protestující proti nezřízeným cenám elektřiny, k pádu vlády. Stále radikálnější je i odpor   proti asociální politice v Řecku a Španělsku.

„V posledních patnácti letech evropské finanční elity spoléhaly hlavně  na služby sociálně demokratických stran, odborů a jejich pseudolevicových advokátů“. Počátkem této etapy razili „úsporná opatření“  Tony Blair, Gerhard Schröder a Lionel Jospin. I po propuknutí pak i José Zapatero ve Španělsku, José Socrates v Portugalsku a  Giorgos Papandreu v Řecku. Už tyto „útoky na práva pracujících, důchodců a nezaměstnaných neměly obdoby od 30. let“.

Rezistenci, již to vyvolávalo, napomáhaly tlumit a usměrňovat do bezzubého řečiště i mnohé odbory a „pseudolevicové skupiny“, „jež sice „úsporná opatření verbálně kritizovaly, ale v praxi podporovaly sociální demokraty“ - a v případě italské „Strany komunistické obrody“ a německé „Die Linke“ participovaly na jejich vládách.  

Řadu těchto sociálně demokratických předáků to stálo křesla. Vystřídaly je konzervativní vlády. Jen co narážejí na sílící odpor i ty, cílem je svěřit  „tu samou pravicovou politiku znovu sociálním  demokratům“.

Právě v tom tkvěl i „herní plán pro italské volby minulý víkend“, který nevyšel. Mario Monti „řídil zemi po 13 měsíců, aniž by k tomu měl  demokratickou legitimitou“. Ač neměl sebemenší mandát, sankcionovaný výsledkem voleb, „inicioval bezprecedentní sociální útoky“. Předčasné volby vyhlásil v momentě, kdy „průzkumy veřejného mínění prognózovaly jasnou většinu jeho kandidátce a sociálně demokratickému táboru, vedeném Bersanim“. Oč víc se termín voleb blížil, tím rychleji se však tato většina rozplývala. „Katastrofální důsledky Montiho politiky byly den ze dne stále očividnější. Italská ekonomika je v hluboké recesi. Najít práci je pro mladé lidi nad síly. Důchodci se propadají do ponižující nouze. Rodiny s nízkými příjmy tíží vysoké daně.“

A právě tento „bankrot oficiální ´levice´ umožnil pravicovým demagogům typu Berlusconiho a bezostyšným pseudopopulistům jako Beppe Grillo profitovat z odporu proti politice, namířené proti dělníkům a spojované se sociálními demokraty“. Jenomže „žádnou odpověď na sociální krizi“ nemají ani Berlusconi a Grillo.  

„Třídní boj“ proto – vyvozuje z toho Schwarz – nabude ještě „bojovnějších a otevřenějších forem“. Tím spíš, že také Brusel dal bez skrupulí najevo, že „nehodlá akceptovat vůli italských voličů“, odmítajících „úsporná opatření“ z kuchařky EU. Zvlášť neurvale to formuloval sám Barroso, když italské volby komentoval slovy: „Propadnout populismu by byla chyba. Teď si musíme položit otázku: Máme svou ekonomickou politiku zakládat na krátkodobých volebních kalkulacích, anebo na tom, co Evropu povede cestou udržitelného růstu? Moje odpověď je jednoznačná. Momentálním politickým úvahám stran bychom neměli ustupovat.“

„Jinými slovy“ - glosuje to Schwarz - „lidé si mohou hlasovat, jak se jim zlíbí, na státní politiku to však nebude mít žádný vliv. My se budeme držet sociální kontrarevoluce.“    

„Evropské vládnoucí kruhy“ budou na „Montiho volební debakl“ reagovat „stupňováním autoritářských metod vlády a silového potlačování odporu proti své reakční politice“. Tím naléhavější podle autora je, aby z bankrotu, který v italských volbách zaznamenala sociální demokracie, s ní spojené odbory i různí pseudolevicoví svatoušci, vyvodili adekvátní lekce síly, odhodlané vést proti asociální politice rozhodný boj. Poněvadž oč bude tento odpor bojovnější, tím víc to všechny  „pseudolevicové skupiny“ - „reprezentující movité vrstvy střední třídy, svými příjmy a sociální statusem těsně spjaté s kapitalistickým státem“ - posune ještě dál doprava.

„Sociální a demokratická práva“ - uzavírá Peter Schwarz - „lze ubránit jen cestou reorganizace společnosti na socialistickém základě. Velké korporace a banky musí být vyvlastněny a podřízeny demokratické kontrole. Organizace výroby se musí řídit potřebami společnosti, a ne  lakotou zisku.“