Peter Schwarz: Potáhne Německo znovu do válek o suroviny?

„Rohstoffallianz“ křísí kostlivce temné minulosti

„Před rokem iniciovaly přední německé průmyslové firmy ´Surovinovou alianci´ (Rohstoffallianz), mající zajistit dodávky vybraných surovin pro její akcionáře a korporátní členy,“ píše Peter Schwarz  na World Socialist Web Site. Aliance spoléhá hlavně na vojenskou sílu. 

Její vrchní manažer Dierk Paskert to v interview pro agenturu Reuters nazývá „strategicky orientovanou zahraniční ekonomickou a bezpečnostní politikou“. Ač se prý bude řídit krédem „svobodného a transparentního trhu komodit“, spoléhat jen na ně - přiznává obratem sám – by bylo „naivní“. Oč víc se věci „naneštěstí vyvíjejí přesně opačným směrem“ - preluduje Paskert – tím spíš „musíme spolu se svými partnery v EU a NATO převzít větší odpovědnost v otázkách zahraniční ekonomické a bezpečnostní politiky“. To je však, glosuje ho Schwarz, jen „eufemismus pro vojenské operace. Paskert hecuje k válkám o suroviny.“

Handelsblatt se ho, máme-li čekat až právě takové války, dotázal doslova.  Paskert kontroval symptomaticky: „Dějiny ukazují, že zdrojem mnoha konfliktů byl boj o suroviny. Dodávky surovin jsou základem přidané hodnoty a prosperity země, a mají tak geopolitický význam.“

Handelsblatt - jednička německých médii na míru podnikatelským elitám – opentlil interview i vlastním úvodníkem. Frapantní byl už  titulek – Expedice suroviny: nový německý kurs. Německý průmysl by si pro „zajištění surovin“, píše se tu, přál „větší vládní – a vojenskou – ingerenci“. V německých politických kruzích to, pokračuje elitní deník, „nachází rezonanci“. Mít „suroviny pod dostatečnou kontrolou“ je – zjevuje publiku Handelsblatt - „strategickou otázkou německé zahraniční politiky“, jak ji vnímá a koncipuje sama berlínská vláda. Už proto, že „stávající surovinová partnerství jsou nedostatečná“, doba si žádá nasadit i „bezpečnostní a vojenské instrumenty“.   

Kancléřka Merkelová, pokračuje Handelsblatt, hodlá „jmenovat koordinátora“, jehož úkolem bude – v zájmu „plynulých dodávek surovin“ - sladit „zájmy strategického průmyslu s obrannou a bezpečnostní technologií“. Má se tím na mysli i „podpora strategických partnerů typu Saudské Arábie, vojenskou technikou, dřív než by Německo bylo nuceno vyslat do krize vlastní vojáky“. Pro „novou roli strážce strategických zájmů“ však – dodává Handelsblatt - „musí být lépe připraven“ i sám bundeswehr.    

„Bezpečný přístup k přírodním zdrojům“ - pokračuje citovaný úvodník – pojímá jako „stěžejní prioritu bezpečnostní a vojenské politiky“ i vládní Směrnice obranné politiky z roku 2011. „Zachovat svobodu světového obchodu a přístupu k surovinám“ bylo sice už zadáním bundeswehru podle analogické direktivy z poloviny 90. let. Už ta – poznamenává Schwarz - „dláždila cestu transformaci německých ozbrojených sil z vojsk teritoriální obrany v nástroj zahraničních intervencí“.

Jejich dosavadní nasazení – na Balkáně, v Afghánistánu i jiných zemích – se však ospravedlňovalo „humanitárními“ motivy a „válkou proti teroru“. Teď ale „vláda a velký byznys zřejmě nabyly dojmu“, že je „načase dát veřejnosti na srozuměnou, co je reálným cílem těchto operací“. „Zahraniční vojenské operace třeba prezentovat realisticky“ - prohlásil 31. ledna, v interview pro Süddeutsche Zeitung sám německý ministr obrany Thomas de Maiziére. Jejich „zdůvodnění by už neměla znít přespříliš pateticky“.

Pod Maiziérovým vedením – je synem armádního generála a dlouholetého  náčelníka generálního štábu - „nabírá transformace bundeswehru rychlé tempo“. Expandují jak průzkumné a logistické kapacity, tak  bojové útvary rychlého nasazení. Bundeswehr hodlá nakoupit i americké bezpilotní letouny („drones“) a dvě „podpůrná plavidla“. To vše má – řečeno poznámkou ze špiček generality – umožnit náležitou „demonstraci politické vůle“. Tedy „zastrašit rivaly a protivníky“, jak to z říše frází vrací na zem Schwarz.

„Rostoucí agresivita“ přitom – dodává obratem - provází už dosavadní účast Německa v imperiálních válkách. Zatímco k útoku na Irák v roce 2003 – a dokonce i na Libyi předloni – se Berlín stavěl ještě docela zdrženlivě, „francouzskou intervenci v Mali a přípravy války proti Sýrii už plně podporuje“.  

V pozadí tak markantní změny – pokračuje autor - hraje klíčovou roli právě sílící střet o suroviny, a to především s Čínou. Příznačně se – loni v létě v Business Week – vyjádřil sám Dierk Paskert: „Pokud si uvědomíme, že Čína spotřebovává téměř 40 procent skoro všech surovinových komodit a že její potřeby i nadále dramaticky porostou, ve střednědobém výhledu se začínám cítit nesvůj. Čína je jako obrovský vysavač, jaký tu dříve neexistoval. Nad bezpečností dodávek pro německý průmysl je načase se zamyslet velice vážně.“

Volá-li „německý velkoprůmysl po válkách o surovinovy“ - varuje Schwarz – sotva se ubránit „asociacím s nejtemnějšími stránkami německých dějin“. Za stejným cílem se země - cestou „masivní anexe Francie, zemí Beneluxu a Afriky“ - hnala už za První světové války. A to z podnětu „hlavních mozků byznysu, politiky a vojska“, jak to napsal historik Fritz Fischer ve svém fundamentálním díle Německé cíle za První světové války. „Tytéž podnikatelské kruhy“ - připomíná Schwarz - „podpořily Hitlera právě pro jeho plány dobytí světa a Lebensraum na východě, korespondující s jejich žízní po surovinách a trzích“ (a samozřejmě i proto, že „rozbil organizované dělnické hnutí“).

Členy a sponzory „Rohstoffallianz“ jsou právě mnohé z těch korporací (či jejich právních nástupců) – upozorňuje autor – které stály už za rozpoutáním obou světových válek. Například chemické koncerny BASF a Bayer, „vzniklé z neblaze proslulé IG Farben“, ocelářský gigant ThyssenKrupp, zrozený „spojením firem Thyssen a Krupp, jež obě podpořily nacisty mezi prvními“, „Hitlerem založena Volkswagen Group“, či další „automobilka BMW, jejímž hlavním akcionářem je rodina Quandtů, většina jejíchž aktiv pochází z nacistické politiky arizace, z otrocké práce vězňů a dalších nacistických zločinů“.

„Rohstoffallianz“ na svých webových stránkách uvádí, že ji koncem rok 2010 založil „prezident Federace německého průmyslu Prof. Dr. Hans-Peter Keitel“ - aby „zkoumala vývoj na surovinových trzích  a možnosti adekvátních reakcí německého průmyslu“. Její vrcholný činitel, už vzpomínaný Dierk Paskert, byl donedávna členem správní rady a vrcholným manažerem E.ON, lídra německé energetiky.

„Rohstoffallianz“ je zároveň – píše Schwarz - „velmi úzce propojena s německou vládou“. V zastoupení ministra ekonomiky Philippa Röslera řídí „program podmínečně nevratných půjček“ subjektům, razícím přístup k „neuralgicky významným surovinám jako antimon, berylium, kobalt, kazivec, galium, germanium, grafit, indium, hořčík, kovy z platinové skupiny, vzácné zeminy, tantal a wolfram“.

Skutečnost, že „německý průmysl si znovu troufá volat po imperiálních válkách, jež by mu zajistily suroviny“, by – uzavírá autor – měla být velice vážným varováním pro Německo i celý okolní svět.