Stephen Lendman: Mali na hamižné mušce

Cílem je rajská zahrada přírodních zdrojů

Mali má strategickou váhu už coby největší země západní Afriky, píše Stephen Lendman z Chicaga. Rozlohou dvakrát větší než Francie, je vstupní branou do sedmi sousedních států - Alžírska, Nigeru, Mauretánie, Burkiny Faso, Senegalu, Guineje a Pobřeží slonoviny. Hlavně však disponuje opulentní masou přírodních zdrojů (už objevených i těch, které přesnější rekognoskace teprve čeká) - zlata, diamantů, fosfátů, bauxitu, lignitu, kaolínu, soli, vápence, mramoru, železa, manganu, cínu, olova, zinku, mědi, ropy, zemního plynu, uranu i vody (a energie, již může generovat). Pravým posláním AFRICOM, rychle narůstající kontinentální struktury Pentagonu - připomíná autor – je změnit v americkou trofej právě toto bohatství.  

Mali je – po JAR a Ghaně - třetím největším africkým dodavatelem zlata. Uranu má minimálně 5 tisíc tun. Velké zásoby ropy, rekognoskované stále jen zčásti, zatím leží téměř nedotčené. Za takovou kořist „stojí za to bojovat“. Ač je momentálně na očích hlavně Francie – a Obama zaujímá naoko „zdrženlivou pozici“ - Mali je „hlavně americkou operací“. Jak  „účastí speciálních sil USA“, tak „logistickou a zpravodajskou podporou“. Také „podpůrné útoky amerických bezpilotníků“ jsou podle autora jen otázkou krátkého času.

Washington, jakkoli nasazuje i spojence – píše Lendman – míří k „bezkonkurenční nadvládě nad Afrikou“. K její „kolonizaci a exploataci“, která „vytlačí soupeře za dveře“. Amerika „přichází, aby zůstala“. 

Do „imperiálních avantýr“ vtahuje svou zemi – jakkoli ji znovu čekají jen“druhé housle“ - i Francois Hollande, ač ho do Elysejského paláce vynesly sliby civilizovanější politiky. Věří v  bleskový triumf za minimálních ztrát, kompenzující rapidní pokles popularity doma. Právě tato sázka však - upozorňuje Lendman – může být krajně ošidná. Leccos totiž podle autora naznačuje, že i v Mali dost možná číhá „další Afghanistán“. Zvlášť na „hornatém, drsném a rozlehlém severu“ země, přivyklém po léta k výrazné autonomii.

Docela delikátní – nahlíží Lendman do jiného zákulisí – je přitom i profil politických vězňů, které vzbouřenci navrhli k výměně za svá rukojmí. Jeden z nich, jak autor dokládá, byl po léta chráněncem CIA. Jako mouřenína ho odkopla, „teprve když pro ni ztratil hodnotu“.  V druhém případě jde dokonce o ženu. Afíja Siddiqui byla, uvádí Lendman, odsouzena k 86 letům vězení po svém únosu pákistánskými represívními složkami, následném mučení – a na základě zfabrikovaných obvinění.   

„Protiteroristická“ rétorika, z níž plichtí alibi i intervence v Mali – uzavírá autor - by veřejnost neměla mást. Pro Washington jsou „al-Káida a podobná seskupení“ - už „po celá desetiletí“ - jak „strategickým spojencem“, tak „protivníkem“. Tím nearomatičtější – a v mnohém i nevyzpytatelnější - nadílka teď číhá nejen na Mali, ale i řadu jeho sousedů.