Joseph Stiglitz: Mýtus o rovných šancích

“Zamilovanou říkanku” a realitu dělí stále větší propast

Obama nasadil “vzletný jazyk” - píše v New York Times laureát Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz - když ve svém druhém inauguračním projevu líčil Ameriku jako zemi “rovných šancí”. I holčička narozená do těch nejpochmurnějších poměrů – neváhal tvrdit prezident – ví, že má ty samé šance uspět jaké kdokoli jiný, protože je Američanka; je svobodná a rovnoprávná, a to nejen před Bohem, ale i v našich očích.

Stiglitz to tak růžově nevidí. “Propast mezi aspiracemi a realitou,” píše, je tak markantní, jako v Americe, jen málokde: “Dnes je ve Spojených státech menší rovnost šancí, než téměř v kterékoli jiné vyspělé zemi. Mýtus o Americe jako zemi příležitostí vyvrací jedna studie za druhou.”

Že nabízí “větší šance než kdekoli jinde”, se o Americe dalo možná tvrdit “ještě před nějakými sto lety”. Ne však “přinejmenším poslední čtvrt století”. Tvrdit, že by tu “sociální mobilita byla nemožná”, se samozřejmě nedá. Jenomže skutečný “vzestup vzhůru” je stále víc  vlastně jen “statistickou raritou”. Z potomků, narozených v rodinách z pětiny rodin s nejnižšími příjmy to – podle nedávného šetření Brookings Institution – do horní pětiny dotáhne jen šest ze sta.

Zčásti jde o vyslovenou “diskriminaci” - Hispanos, Afroameričanů a stále i žen (třebaže mezi vysokoškoláky tvoří v nastupujících ročnících už víc než polovinu). Do očí sice nebije už tak křiklavě, tím širší má však dosah: “Zatímco rasová segregace poklesla, narostla segregace ekonomická. Od roku 1980 jsou chudí stále chudší, střed stagnuje a těm nahoře se daří čím dál lépe.”

Reálné “životní šance” - pokračuje Stiglitz – přitom závisí stále víc na “vzdělání a příjmech rodičů”. Právě v tom, jak mládež štěpí už tento faktor, je Amerika bezkonkurenčním premiantem rozvinutého světa. Potomci zámožnějších a vzdělanějších rodin mají jak výrazně lepší “stravu a zdravotní péči”, tak všechny ostatní  podmínky, “přímo či nepřímo ovlivňující jejich potence ke vzdělání”. Rozdíl mezi dětmi z opačných sociálních pólů, pokud jde o schopnost zvládat učení, je – jak ukázal nedávný průzkum Seana F. Reardona  ze Stanford University – v ročníku 2001 ještě o 30-40 procent větší, než u stejně starých dětí před 25 lety.

Na “mladé lidi z rodin se skromnými prostředky” - alarmuje Stiglitz - číhá “Hlava 22”. “Bez vysokoškolského vzdělání jsou odsouzeni k chudobné životní perspektivě”. I s diplomem v ruce je však čeká jen “život na její hraně”. Dnes je totiž mnohdy málo už i ten. Tím častěji “člověk potřebuje i postgraduální diplom, nebo řadu stáží (často neplacených)”. A právě tady “mají ti úplně nahoře konexe a sociální kapitál”, fatálně chybějící “těm uprostřed a dole”.

V “některých případech to vypadá, jakoby redukce šancí byla přímo cílem politiky”. Například tam, kde  se “soustavně seškrtává vládní podpora státním školám” (“zvlášť v posledních několika letech”). O to víc “studentů je decimováno dluhem z obrovských studentských půjček, které se téměř nedají splatit”. Leckdy to končí přímo “osobním bankrotem”.

“Američané si začínají uvědomovat” - píše Stiglitz - “že zamilovaná říkanka o sociální a ekonomické mobilitě je mýtem. Velké mrákoty tohoto rozměru dlouho nevydrží – a země je hříčkou sebeklamu už po desítky let.” Chce to “zásadní změnu politiky” - jinak to s Amerika půjde s kopce jak co do “vlastního sebehodnocení”, tak co do “dojmu, jímž působí na okolní svět”.