Sergej Lavrov: Euroatlantická architektura může být jen kolektivní

"NATOcentrické konstrukce" vedou k destabilizaci a chaosu

Smysl své účasti – prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na letošní mnichovské bezpečnostní konferenci – spatřujeme ve snaze společně načrtnout priority strategického partnerství. Nehledě na slibný pokrok, dosažený hlavně v několika uplynulých letech, totiž stále chybí “skutečně kolektivní euroatlantická architektura, opírající se o pevný mezinárodně právní fundament". Pokračují naopak snahy řešit vojensko-politické otázky "prosazováním NATOcentrických konstrukcí”, vydávaných za “jedinou možnou alternativu".

Podle Lavrova se to markantně promítá i v "nejnepokojnějším regionu dneška - na Středním východě, v severní Africe a zóně Sahelu". Právě tu vyvstává "v souvislosti s přístupy, uplatňovanými některými našimi partnery, mnoho otázek": "Smí snad podpora vystoupení za změnu režimů ospravedlňovat i  teroristické metody? Lze v jedné konfliktní situaci bojovat s těmi, které podporuješ v jiné? Jak se pojistit proti tomu, aby se tvé zbraně, dodané ilegálně do zóny konfliktu, neobrátily proti tobě samému? Kdo z vládců je legitimní - a kdo ne? Kdy je přípustné spolupracovat s autoritativními režimy - a kdy je naopak povoleno jejich násilné svržení? V jakých případech nutno uznat síly, které se k moci dostaly cestou demokratických voleb - a v jakých s nimi naopak odmítat kontakt? Jakými kritérii a normami se to vše řídí?"

Na tyto otázky - zdůraznil Lavrov - třeba "hledat společné čestné odpovědi tím spíš, že z hlediska konečných cílů řešení krizí panuje mezi zeměmi euroatlantické zóny mnohem víc momentů, v nichž jsou zajedno, než těch, v nichž se názorově rozcházejí". Objektivně vzato – prohlásil šéf ruské diplomacie - mají všechny zájem na tom, aby i na Středním východě, v severní Africe a na celém africkém kontinentu Sahelu zavládly stabilita a udržitelný rozvoj, demokracie, prosperita i garance lidskýchpráv - stejně jako na ničím nerušených dodávkách energetických i ostatních životně nezbytných zdrojů.

"Jsou-li to opravdu naše společné cíle" – vyzval Lavrov své zahraniční kolegy - "mohli bychom se možná dohodnout i na průzračných a srozumitelných ´pravidlech´, jimiž se ve svých praktických krocích musí řídit všichni zahraniční hráči. Domluvit se na tom, že budeme všichni podporovat demokratické reformy v zemích, které nastoupily cestu přeměn, ale nevnucovat jim zvenku jakoukoli škálu hodnot, respektujíce pluralitu rozvojových modelů. Na tom že budeme napomáhat mírovému urovnání vnitrostátních konfliktů a skoncování s násilím cestou inkluzivního dialogu za účasti všech národních politických seskupení. Na tom, že se zdržíme vnějšího vměšování, zvláště silového, nemá-li přesně vymezený mandát Rady bezpečnosti OSN, i svévolného uplatňování jednostranných sankcí. Že budeme důsledně a tvrdě čelit všem formám a projevům extremismu a terorismu a požadovat garance práv pro etnické a konfesní menšiny."

Jsem přesvědčen - zdůraznil šéf ruské diplomacie - že kdyby všichni účastníci "Akční skupiny", která se sešla 30. května 2012 v Ženevě, dokázali čestně táhnout za jeden provaz při naplňování společně vypracovaného postupu, k "dnešní tragické a děsivé situaci v Sýrii nemuselo dojít". Tím spíš je třeba - apeloval na své zahraniční partnery - se tváří v tvář "procesům ´arabského jara´ oprostit od zjednodušených schémat a hesel, zhodnotit situaci a scénáře jejího rozvoje z odpovědných pozic". Protože "silové operace (pro příklady netřeba chodit daleko) vedou k zesílení chaosu v mezinárodních vztazích a mohou vyvolat vlny destabilizace, před nimiž nebude úniku na žádném ´ostrůvku stability´. Dějiny nabírají tempo, před námi je nemálo rozcestí, na nichž bude znovu třeba volit mezi jednostrannými geopolitickými cíli a partnerstvím, mezi hrami s nulovým součtem a solidárním úsilím při hledání odpovědí na aktuální výzvy."

O to víc třeba "vnést jasno i do specifikace poslání NATO v nových podmínkách". A plně překonat i jinou překážku: "Cestu ke skutečnému partnerství mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí stále brzdí pokusy exploatovat tezi o sovětské hrozbě, která dnes mutuje v tezi o ruské hrozbě." Právě tyto, stále  "velice živé fóbie" invadují "do procesu vojenského plánování" dodnes. I v "podmínkách deficitu finančních prostředků" tak dochází k "posilování vojenské aktivity na severu a ve středu Evropy” (jakoby tu snad nově “narůstaly bezpečnostní hrozby"). Pokračuje "rozšiřování NATO a posun vojenské infrastruktury bloku na Východ". Někteří "naši evropští partneři si dnes vymýšlejí nové dělící čáry” - ve snaze “uměle dělit integrační procesy na ´dobré´a ´špatné´, ´své´vlastní a ´cizí´”.

V NATO se, upozornil Lavrov, posuzuje “koncepce ´chytré obrany´”. Otázka,  “před kým konkrétně se má bránit”, zůstává nezodpovězena. Skutečným imperativem je “´chytrá´ zahraniční politika”, schopná využít všech nových možností, jak řešit nazrálé problémy kolektivně. Umí-li přední ekonomiky světa spojovat síly tváří v tvář globální finančně-ekonomické krizi, “proč by to samé nebylo možné i v politice?” Setrvačnost “blokového myšlení” není než projevem “protekcionismu ve vojensko-politické sféře”.

I proto se Moskva hodlá agilně zapojit do projektu “Helsinky + 40”, iniciovaného  setkáním ministrů zahraničí členských zemí OBSE v prosinci v Dublinu. Tak, aby do roku 2015 – rovných 40 let od podpisu Závěrečného aktu KBSE – byl na stole nový komplexní program “nedělitelné bezpečnosti”. Ne v poloze “vzájemných nároků”, ale rozhodné vůle řešit vše, co je strategickou prioritou, společně a opravdu solidárně.     

To vše je ovšem i v akutním českém zájmu – navzdory řídnoucím halapartnám rusofóbie. Té zadřené hluboko do prázdných sudů – i přízemně konjunkturální.