Michail Chazin: Triumfalismus “konce dějin” jako bumerang

Alternativy, vykazované do muzea, se vracejí do hry

Michail Chazin – žádný okresní formát, ale světově respektovaný ekonom – nebere na ramena ani tam, kde plemeno, prahnoucí být salonfähig, řadí konjunkturální zpátečku. Tomu renomé nezůstal dlužen ani v zamyšlení, inspirovaném devíti dekádami od vzniku SSSR. Jeho autodestrukci vidí přesně opačně, než dějepis psaný momentálním vítězem – co do příčin i magmatických důsledků.

“K destrukci SSSR” - píše - “došlo ze dvou příčin. Prvou, objektivní bylo to, že další ekonomický rozvoj země vyžadoval rozšíření trhů  - jenomže žádné volné trhy už na Zemi nebyly k dispozici. Jediným východiskem byla destrukce alternativního systému dělby práce. Toho ´západního´, avšak právě tu vstoupila do hry druhá přičina. Ne zrovna zdařilý proces obměny politické elity po Stalinově smrti v roce 1953 vedl k tomu, že zásady ´rudého´ globálního projektu byly zčásti negovány a zčásti zbaveny síly.” Později, v 70.letech - kdy “střet ´západního´a ´rudého´ projektu dosáhl vrcholné intenzity” - se sama “sovětská elita vydala cestou ústupků, čímž bylo o výsledku konfrontace fakticky rozhodnuto”.

Nebylo divu – pokračuje Chazin – že se hned nato “vložily gigantické síly do likvidace všech nosných idejí i mechanismů alternativního globálního projektu”. V tu chvíli tomu “pochopitelně neměl kdo zabránit”. Je to však právě nevůle k sebemenšímu kompromisu, co se teď vítězům  studené války vrací jako bumerang.   

Sama “ekonomická základna ´západního projektu´ se rozpadá přímo před očima”. A to “ze shodné příčiny,  z níž se málem zhroutila už v 70. letech” - a “jejímž následkem zkolaboval ´rudý projekt´”. Spolu “s ní se hroutí i sám ´západní projekt´´, který už není s to reprodukovat svůj systém dělby práce”. Proto “náš čeká kolosální propad životní úrovně celé světové populace, hlavně však – v klíčových zemích ´západního´projektu´”.

V důsledku toho “lidé, kteří v těchto zemích žijí, zbavení přijatelných východisek a hlavně chápající, že v rámci starých schémat už ani žít nebudou moci, budou hledat nová východiska. A je velice pravděpodobné, že je budou hledat právě tam, kde se ´západní´ projekt v posledních desetiletích nejvíc kompromitoval.” Kvalitativně “nového porozumění a vlivu” - dovozuje Chazin – se tak pravděpodobně dostane právě “nosným myšlenkám ´rudého´ projektu”.

To přitom “vůbec neznamená, že bychom snad museli do detailu kopírovat ty ekonomické mechanismy, které uplatňoval SSSR (a z nichž mnohé nebyly zdaleka optimální)”. Tím spíš, že “na půdě ´rudého´ projektu si lze teoreticky představit řadu jiných variant ekonomického rozvoje”. Práce, již stále naléhavěji poptávají, však zatím – ke škodě věci - běží jen velice “slabě a dezorganizovaně”.

Čemu nelze upřít velikost – uzavírá Chazin – to si z minulosti zaslouží vrátit budoucnosti. A ne nad tím jenom lomit rukama.