Alexander Rogers: Mali a dvojí metr “demokratických impérií”

”Občanská válka v Mali” - píše Alexander Rogers v článku, převzatém i kyjevským portálem Chvilja - “trvá už více než půl roku”. Jen “liberální média tento fakt ignorují. Vzpomeňme si, jak tvrdě jsme byli masírováni zprávami z Libye a Sýrie, líčícími ´zvěrstva´ plukovníka Kaddáfího a doktora Assáda.” V Mali nastala “analogická situace – a ticho jako po pěšině”. Už “na první pohled je všechno tak, jako ve verzích   liberálních médií o Sýrii: různé skupiny muslimů a Tuaregů povstaly proti vládě prezidenta-tyrana. Je tu je jeden rozdíl – prezident je v daném případě PROZÁPADNÍ.” Takže tentokrát “už ´lid nepovstal proti tyranovi´, ale ´islámští teroristé chtějí svrhnout legální vládu´. Přestože v Sýrii proti Assádovi bojují ti samí ´radikální islamisté´.” Tam jsou to sice také “´zkurvysyni´, ale ´naši zkurvysyni´. Dvojí metr se zjevuje v celé své kráse.”

Autor pak nahlíží docela jinak, než “liberální média”, i do zákulisí malijského dramatu. 29. dubna 2012, píše, se měly v řádném termínu konat prezidentské volby. Pár týdnů předtím, 22. března však došlo ke státnímu převratu, vedenému skupinou armádních důstojníků. Vzbouřenci obsadili prezidentský palác, televizi i kasárna, plná zbraní. Prohlásili se za “Národní výbor pro obnovu demokracie a renesanci státu”. Kapitán Amadou Tourai, jejich kápo, prošel dvojím výcvikem v USA – napřed v rámci programu “International Military Education Training” ve státě Georgia a pak i u námořní pěchoty ve Virgínii.

Svržený prezident podepsal 8. dubna abdikační dopis. Už 12. dubna však složil prezidentskou přísahu Dionkunda Traoré, ač tomu žádné prezidentské volby nepředcházely. Byl to – píše Rogers – čistě nominant “mezinárodního společenství”.

Už 21. května obsadily prezidentský palác tisíce neozbrojených Malijců, dožadujících se “prezidentova” odstoupení. S renomé, které má v zemi, by Traoré žádnými volbami  neprošel ani náhodou.

Vojenskou silou Tuaregů jsou hlavně nedávní důstojníci i mužstvo Kaddáfího armády. Velí jim její plukovník. Islámští džihádisté se naopak zhusta rekrutují z těch, kdo stáli v libyjském konfliktu na opačné straně. “Země je tak fakticky rozdělena” - píše Rogers - “na tři části, kontrolované Tuaregy, islamisty a loutkovou vládou.” Tuaregové sice – proti vládním silám – zčásti spolupracují i s islamisty. Jejich plány na zavedení šariátu však rozhodně nepodporují. Sami jsou jednoznačnými stoupenci sekulárního státu.

Mali disponuje bohatými nalezišti železné i barevných rud (od bauxitu až po stříbro a zlato), uranu i drahých kamenů. Životní úrovní populace se však řadí až na 205. místo světového žebříčku. Více než třetina Malijců strádá v děsivé bídě. Prezident, jejž nikdo demokraticky nezvolil – pokračuje autor - “umožňuje západním korporacím rozkrádat přírodí bohatství země”. Opačným pólem je “pauperizovaná populace bohaté země, dovedená k zoufalství”.

“Liberální média” přitom zamlčují i “spoustu dalších fakt, podtrhujících celou hloubku cynismu”, jehož obětí se Mali stalo. Například prohlášení “ministra obrany”, jmenovaného nikým nezvoleným prezidentem země, už z loškého srpna, že považuje zahraniční vojenský zásah za “potřebný a nevyhnutelný”.

OSN přitom, dodává Rogers, volila úplně jinou variantu – vyslat do země tři tisíce “modrých přileb” jako mírotvornou a humanitární misi. Měla začít až letos na podzim. Francouzská intervence žádný mandát OSN nemá. S tím, který OSN přijala, je v nejpříkřejším rozporu. Že se opírá o “pozvání” nikým nezvoleného prezidenta, jí dodává i vrchovatsě trapnou patinu.  

“Povstání v Mali” - zdůrazňuje autor – je “vnitřní záležitostí země, do níž se nikdo zvenčí nemá právo vměšovat.” I lid této země má naprosto legitimní “právo svrhnout nelegitmní vládu”. Francois Hollande  si “nekomplikoval život ani respektováním samotných francouzských zákonů. Podle francouzské ústavy lze totiž zahájit vojenské akce za hranicemi Francie jen poté, co to schválí parlament země.” Podle platné ústavy – dodává autor – to nelze napravit ani předložením otázky Národnímu shromáždění post festum.

To hlavní, co ilustruje francouzská intervence z 11. ledna – uzavírá Alexander Rogers – tkví v následujícím: “´Liberální´ imperialistický světosystém zasadil svými skutky citelný úder svým vlastním základům a principům,  a znovu tak ukázal svou pravou tvář”. Jenomže “situační výhra v silovém prostoru může vést v budoucnu k ještě větší globální prohře v tom informačním”.