Jan Campbell: Dodatečně ke 150. výročí narození Lenina

Před několika měsíci vydal Institut české levice z.ú. sborník k 150. výročí narození V.I.Lenina, do kterého jsem měl možnost napsat obsáhlý příspěvek nazvaný Zamyšlení na téma Lenin. Hned v úvodu jsem zvolil výtažek z jeho života, ve kterém jsem se snažil identifikovat a definovat několik pramenů nadčasovosti, charakteru a možností realizace některých jeho hlavních myšlenek a působení v různých fázích života. Většinově neobvyklý pohled na Lenina a jeho působení se stal pro mne částečným překvapením a pro velkou většinu čtenářů, kteří se na mne obrátili, zajímavým a důvodem k mnoha otázkám, na které pomalu odpovídám.

Protože dnes se mi dostal do rukou SPED překlad textu anglické verze interview (listopad 2020) s Tamasem Krauszem (1948) - maďarským marxistickým historikem, zakladatelem maďarské sovětologie, profesorem budapeštské University L. Eötvöse, který byl za knihu (Reconstructing Lenin) byl v r. 2015 oceněn Isaac Deutscher Memorial Prize, který se mi jeví zajímavý i v kontextu současného dění v EU a post-socialistických státech, rozhodl jsem se požádat redakci o zveřejnění.

Pro doplnění uvádím, že v Maďarsku se od roku 1989 levicové tématice věnuje časopis Eszmelét (Idea), který úzce spolupracuje s transform!europe (Brusel a Vídeň). Ten se podílel na zajištění českého překladu, které nabízí českým čtenářům informaci z jiného pramene a možnost srovnání s názory zveřejněnými ve sborníku ICL, z.ú. ICL, z.ú. byl před několika měsíci zvolen pozorovatelem transform!europe.

…

Leninova „děsivá“ zpráva dnešku: musíme jednat.

Eszter Bartha (E.B.) kladl otázky Tamási Krauszovi (T.K.) u příležitosti 150. výročí Leninova narození

E.B.: Proč dnes musíme mluvit o Leninovi?

T.K.: Bertrand Russell nazval 20. století stoletím Lenina a Einsteina. Zapomněl dodat, že nebudou chybět ani ve 21. století. I když je to už 30 let od pádu státního socialismu a rozpadu Sovětského svazu, liberálové a nacionalisté z východní Evropy a Ruska stále sdílejí divokou nenávist, která se projevila v jejich vzpomínkách na Lenina u příležitosti 150. výročí jeho narození. Velmi dobře ví, proč tomu tak je: jméno vůdce ruské revoluce Lenina je neoddělitelně spjato s praktickou alternativou ke kapitalismu. Parafrázuji Majakovského, revolučního básníka: když řeknu Lenin, myslím socialismus – když řeknu socialismus, myslím Lenin. Vladimira Iljiče Lenina nelze ze socialistické tradice „vymazat”.

E.B.: Nemůžeme však popřít, že se Lenin stal kontroverzní historickou osobností dokonce i pro globální levici. Proč?

T.K.: Je pravda, že v jistém smyslu byl kontroverzní osobností, protože na jedné straně byl neúprosným antikapitalistou v teorii i politice, zatímco na druhé straně byl velmi pragmatickým politikem, který v dané historické situaci vždy zohlednil ty možnosti, které byly rozhodující z hlediska udržení politické moci. Byl to rozený revolucionář, nikoli salóní socialista nebo komunista. Statečně se pouštěl do neřešitelných rozporů své doby. Samozřejmě, mnoho jeho politických řešení už dnes neplatí, protože žijeme ve zcela jiné historické epoše. Je jasné, že příběh ruské revoluce a bolševické strany není možné zopakovat. Pro současnou analýzu jsou důležité jeho metody zkoumání a politické akce. Samozřejmě je to samo o sobě rozporuplné, mluvit o Leninovi, neoblomném antikapitalistovi v době, kdy ve světě neexistují žádná silná a dobře organizovaná antikapitalistická masová hnutí. To dobře dokazují limity současného protirasistického masového hnutí v USA, pokud jde o jeho účely i protestní prostředky. To je ten rozpor, to je ten konflikt. Avšak v tomto ohledu Leninův odkaz značně povýšil, protože jak jeho přátelé, tak jeho oponenti se již 100 let snaží odhalit „tajemství“ jeho úspěchu.

E.B.: Přesto i současní levičáci jsou vůči Leninovi skeptičtí…

T.K.: Lidé, kteří si říkají levičáci, zatímco se snaží ztotožnit Lenina s příběhem násilí a teroru v souladu s loajální propagandou politické pravice a krajní pravice, se sami – úmyslně či neúmyslně – stali nejvěrnějšími služebníky oligarchického kapitalismu v oblasti politiky paměti. Pod hlavičkou demokracie se hlásí k jakékoli možné teorii o padělání a spiknutí, kterou šíří s velkým nadšením. Lenin se stal symbolem, který byl srovnatelný s rudou hvězdou, srpem a kladivem. Režim Banderovců na Ukrajině veřejné znázorňování Lenina prakticky zakázal. Ani jeho slušný pohřeb se ukázal být nemožný, protože to je dnes požadavek extremistických příznivci režimu. I jeho slušný pohřeb je nemožný, protože to dnes požadují extremističtí příznivci režimu. Takoví levičáci nechápou, zapomněli nebo to nikdy nevěděli, že ve skutečnosti bral Lenin Marxe velmi vážně, stejně tak jeho marxistickou analytickou metodu, vědu a jednotu teorie a praxe. Spolu s bolševickou stranou, kterou organizoval, zahájil s vážným úmyslem grandiózní experiment zažehnutí globální, antikapitalistické revoluce, transformace a humanizace světa nebo alespoň ruské společnosti. Jejich sociální základna, političtí aktivisté – a to mluvím o více než 10 milionech lidech - byli v roce 1917 zaneprázdněni organizací dělnických, vojenských a rolnických rad (sovětů). Představovaly přímé sociální zázemí Lenina a bolševismu. Cíl byl jasný: realizovat systém sociální samosprávy v procesu „odumírání státu“ a překonání tržně kapitalistického systému.

E.B.: Nakonec se však státní socialismus vytratil současně se Sovětským svazem - je pravda, že až mnoho desetiletí po Leninově smrti.

T.K.: Lenin – symbolicky vzato – zvítězil nad všemi svými nepřáteli, bělogvardějci, diktaturami důstojníků a vojenskými intervencemi zahraničních velmocí. Nedokázal se vyrovnat s jedinou věcí, která se ukázala být silnější než jeho vůle a politická moc. Byl to nedostatek historických předpokladů socialismu v Rusku. To bylo základem stalinistické diktatury, která se nesmí a ani by neměla vrátit. Základní problém Lenina spočíval v tom, že v roce 1917 měla městská průmyslová dělnická třída relativně málo lidí. Rozhodující většina byli rolníci, ale ne revoluční dělníci. Dnes tvoří rozhodující většinu globální společnosti výdělečně činná třída. Bylo by proto načase zorganizovat hnutí, které by zajistilo, aby dělníci, masy převzali kontrolu nad továrnami a velkými podniky a “dobili“ jejich řízení. Právě pro pochopení a vysvětlení tohoto procesu může být důležitý Leninův odkaz. Leninova analytická metoda byla striktně založena na historické a třídní perspektivě. To byla jedna z důležitých vlastností, která přesvědčila mladého Lukácse, aby přijal tuto metodu. Pro něj byl radikalismus vždy spojen s možnostmi. Nechtěl zničit nebo zavést kapitalismus v zemích, kde to nebylo možné, stejně tak nepovažoval za možné zavedení socialismu. K tomu mohlo dojít pouze jako konečný výsledek historického vývoje. Je třeba si uvědomit, že antikapitalistické protiopatření nebo ofenzivní hnutí musí nevyhnutelně vycházet z tradice. Symbolicky řečeno, Leninův odkaz s jeho 55 svazky – z nichž většina představuje konkrétní analýzu toho, jak změnit stávající světový řád - je neodmyslitelnou součástí této tradice. Úkolem není přizpůsobit se kapitalistickým vztahům, ale překonat je. Cílem je připravit sociální kontrolu nad produktivními a životními funkcemi, protože v Leninově vizi začínala skutečná demokracie tam, kde byl vytvořen globální sociální systém, který postrádal politické hierarchie, ale předpokládal ekonomické základy sociální rovnosti.

E.B.: Toto bohužel není obrazem Lenina, který určuje vědomí současných generací. Leninovská tradice byla systematicky ničena, a to nejen politickou pravicí a krajní pravicí. Také na vás nedávno zaútočili – ne poprvé – kvůli vaší následné obraně pozitivní historické paměti skutečných antifašistických a antikapitalistických experimentů.

T.K.: Nové východoevropské režimy – se svými obrovskými ideologickými aparáty, penězi a manipulacemi - usilují o kriminalizaci celé historie státního socialismu s cílem zdiskreditovat myšlenku a tradici socialismu. Je to pochopitelné, protože kdo by jinak uvěřil, že horthyovský režim se 3 miliony žebráků a 1 milionem obětí z druhé světové války by mohl být lepší než státní socialistický režim, který vládl 40 let. Pokud by kriminalizovali období mezi lety 1945 a 1989/90, museli by čelit skutečnosti, že posledních 30 let státního socialismu – ve skutečném sociálním srovnání – dopadlo mnohem lépe než prvních 30 let oligarchického kapitalismu. A to není nostalgie ani kajícnost! Od Lenina víme, že na semi-periferii existuje velmi omezená alternativa. To je jasné díky pandemii Covidu, kdy velké západní a maďarské kapitalistické společnosti obdržely finanční pomoc 100 miliard, aniž by věděly, co přesně bude z těchto peněz financováno, kolik nových pracovišť bude vytvořeno atd. Ztráta je běžná a má dopad na celou společnost – zisk však náleží pouze soukromému kapitálu. Stát založený na třídách zajišťuje zbytek, bez ohledu na to, zda jsme ve středu nebo na semi-periferii světového systému. Pokud dojde ke krizi, kapitál a státy okamžitě začnou omezovat i buržoazní demokracii a financují extremistická, fašistická hnutí, aby zničili levicovou, antikapitalistickou alternativu. Tím, že slouží těmto zájmům, také vytrvale bojují proti antifašistické tradici. Proto „politici paměti“, včetně několika historiků, kteří se hlásí k identifikaci „komunismu s fašismem“, připravují půdu pro tento krajně pravicový obrat a „normalizují“ nacistickou, fašistickou a radikální pravicovou tradici a režimy.

E.B.: Jaká jsou maďarská specifika v oblasti politiky paměti, pokud existují?

T.K.: Primitivismus. Ačkoli to není výhradně specifické pro Maďarsko. Nemám na mysli to, že například Albert Wass byl povýšen do hodnosti „velkého spisovatele“, ale obecný idiotismus. Pozadím politiky paměti v Maďarsku je libovolnost mocenské elity, kterou lze pozorovat i v této oblasti, a která je rozhodujícím charakteristickým rysem celého režimu. Příkladem je „zmocněný“ lékař, známý onkolog, Kásler, který se stal ministrem a může jednoduše smést akademickou historickou vědu, aby se středem studia maďarské prehistorie stal mýtus o předpokládaném hůnském původu Maďarů. Intelektuální úroveň je dobře vyobrazna na případu dalšího starého „levicového“ lékaře, který se stal starostou 11. obvodu v Budapešti. Ten prohlásil, že do roku 1938 se Hitler ukázal jako dobrý krizový manažer. Ačkoli je potomkem přeživších holocaustu, údajně o norimberských zákonech (1935) neslyšel. Toto je jeden z vrcholů maďarského idiotismu. Tyto dva příklady pouze naznačují hloubku politické svévole a hlouposti. V Maďarsku je každý odborníkem na historii, stejně jako na fotbal. Tuto situaci nelze změnit pomocí pow-wow (souhlasnými diskusemi), ale pouze radikální transformace systému může situaci zlepšit. Hloupost je důsledek fungování systému, který nelze opravit. Místní a globální humanistická změna režimů může být na dlouho odložena, ale cenou je prohloubení globální krize současných forem kapitalistického režimu, která může snadno vyvolat novou světovou válku.

E.B.: Jako historik, s kým byste srovnal Lenina?

T. K.: To je to, s nikým. V buržoazní historiografii je zvykem srovnávat zakladatele a vůdce velkých říší a potom se dostaneme k analogiím velkých postav „národní modernizace“ od Atatürka po Gándhího. Toto je dobře známé schéma, ale ne úplně přesné... Myslím, že mnohem důležitější je ten rozdíl, ta jedinečnost, která činí tyto analogie zavádějícími. Dovolte mi zdůraznit některé z těchto rozdílů! Za prvé, Lenin přemýšlel o velkých otázkách své doby na základě nejsofistikovanější teorie společenských věd, marxismu, a prostřednictvím této analýzy dospěl k říjnové antikapitalistické revoluci, se kterou se jeho jméno neodmyslitelně spojilo. Zadruhé, velké otázky, které nastínil, představují i dnes výzvu pro celý svět. Jeho odkaz z politické a sociální agendy ani 30 let po zhroucení a zničení Sovětského svazu nezmizel. Ve světových dějinách neexistovala žádná jiná postava, která by byla více napadána než Lenin, a přesto i v Rusku, kde je každodenním úkolem médií Lenina zdiskreditovat, stabilně 60% populace hodnotí jeho historické úspěchy pozitivně. Ani Putin se nemá k tomu, aby Lenina odstranil z mauzolea. To je také něco, co stojí za zvážení. Zatřetí, nejen že modernizoval národní stát a Rusko, ale také připravil cestu pro svět „mimo kapitál“. Teoreticky, prakticky-politicky a kulturně-ekonomicky. Jeho jméno znamenalo alternativu ke kapitalismu. Zdroji jeho odkazu jsou: klasická humanistická kultura, francouzské osvícenství, Marx a marxismus, „velkých ruských realistů“ literatury a kultury, Černyševského, Tolstého, Gorkého, Plechanova. To všechno byly všeobecné znalosti. Lenin si byl dobře vědom toho, že východ a Rusko neměly žádné „západní vykoupení“. Kolonizace (a dnešní postkolonialismus) není jen produktem „nerovného vývoje“, ale je to také světový systém brutálního kapitalistického vykořisťování a drancování, otroctví, útlaku a genocidy.

E.B.: Jak je možné udržet toto překroucené hodnocení Lenina i v akademii?

T.K.: Odpověď není tak těžká. Za posledních 30 let z ní udělali normu ve vědě, která byla normou v samotném světovém systému. Výchozím a koncovým bodem, standardem analýzy je to, do jaké míry Leninův vývoj nebo sovětský, ruský atd. odpovídá vývojovým strukturám a zájmům západního jádra. Je pravda, že Lenin nedokázal splnit požadavky a ve skutečnosti se vědomě rozhodl pro opak, protože je dobře známo, že se věnoval marxistickému vědeckému socialismu. Měl pouze jednu odpověď na otázku, zda se Rusko vůbec může vyvíjet západním způsobem. V minulosti, když jsem začal budovat svoji profesi, byla odpověď také zřejmá. Současní mainstreamoví liberální autoři však propagují ruský obraz, vědu a kulturu, které nadále udržují globální hierarchické struktury, proti nimž Lenin celý svůj život bojoval. Tato intelektuální (ekonomicko-politicko-kulturní) podřízenost je většinou ospravedlněna kulturní převahou Západu a objevuje se pod praporem kulturního rasismu, ať už nacionalistického nebo liberálního. Hodnocení Lenina je i dnes předmětem nekonečných, tvrdých politických bojů, protože v symbolické politice je nejznámějším antikapitalistou na světě. Díky jeho neustálé diskreditaci jeho oponenti, ať se jim to líbí nebo ne, napomáhají s ničením antikapitalistické alternativy. Stačí, když z této perspektivy prozkoumáme velké buržoazní Leninovy ​​biografie. Práce Pipese nebo Roberta Service téměř paradigmaticky demonstrují směr hlavního proudu.

E.B.: V Maďarsku téměř očekávaji, že se bude nadávat Leninovi ze všech stran …

T.K.: Aby byl někdo přijat do společnosti přisluhovačů politické moci, musel se zbavit historických konceptů, které „páchly marxismem“, marxisticko-komunistických „pozůstatků“ i v mladém věku. Toto je první úkol. Pokud není dostatek akademického arzenálu, stačilo by zavrhnout „stará schémata“: občanská válka nebyla třídní válkou, bílý teror neexistoval, Lenin nebyl nic jiného než malicherný maniak, který trpěl syfilisem… V novém systému se rostoucí počet dobrovolníků brzy přizpůsobí vkusu odborníků.

E.B.: Jak vysvětlíte fenomén, že velká část mladé generace, která se věnuje studiu společenských věd, cítí potřebu distancovat se od antikapitalistické levice, nadávat a vysmívat se Marxovi, Leninovi, teorii třídního boje a jakémukoli komunistického směru – divoce, primitivně a agresivně? A dokonce podnikají jakékoli primitivní formy kritiky, aby „zničili“ své staré profesory.

T.K.: Vidím tři důvody tohoto jevu v Maďarsku, ale také v sousedních státech. Prvním z nich je nacionalistické a liberální vymývání mozků za posledních 30 let, uzavření režimu směrem k praxi levicové a antikapitalistické kritiky. Režim je však směřován doprava. Zadruhé, a z výše uvedeného vyplývá, že je to nejpravděpodobnější vysvětlení, to jsou liberální a/nebo nacionalistické větve legitimující ideologie, ať jsou jakkoli primitivní. Opakuji, že to je předpoklad hmotně-finančního přežití. A je tu také subjektivní stránka věci. Z pohledu profese je nejdokonalejší volbou anti-marxista, antisocialista, kriminalizující historické vysvětlení nebo nový pozitivismus. Ten vidí symbolického slona, ​​kterého historiografie minulých věků zanechala jako dědictví. Pozitivistická metoda je, hledat na slonovi krtka a prozkoumat jej jako důležitou součást slona, ​​kterou marxisté nedokázali analyzovat nebo udělali chybu ... nakonec se krtek stane nejdůležitější součástí slona, a tak ​​dále, až se stane samotným slonem. Jediným problémem je, že na rozdíl od této zvláštnosti, totalita mizí, což bylo běžné studovat za mého mládí.

E.B.: Vraťme se k teorii, co považujete za nejdůležitější teoretický úspěch Lenina?

T.K.: Nejvýznamnějším Leninovým historickým a teoretickým uznáním bylo, že v Rusku a v regionu druhého nevolnictví obecně, konkrétně ve východní Evropě včetně Maďarska, na rozdíl od západního vývoje nemá buržoazie samostatnou historickou existenci, takže kapitalismus může být snadno zničitelný, pokud jeho základ, carismus, bude smeten revolucí. Tato analýza byla potvrzena zkušenostmi z revoluce roku 1905, protože není náhodou, že se ruská buržoazie rozhodla podporovat carismus a stala se jeho politickou součástí. Říjen 1917 dále prokázal tuto tezi, která má velký význam i dnes. Režimy po roce 1989, především v Rusku, opět vytvořily politicky závislou buržoazii, oligarchii, která jako „národní buržoazie“ nehraje žádnou samostatnou historickou roli ani politicky ani kulturně. Podle výše uvedených pozorování a leninské analýzy nemá v (polo) periferní oblasti stabilní historickou půdu žádná sociální demokracie, která by usilovala o spolupráci s touto buržoazií. To je případ i dneška. Není náhodou, že státní socialismus se formoval v tomto regionu, a stejně jako došlo ke druhému nevolnictví, kapitalismus přišel také podruhé po roce 1989. Nevyloučil bych možnost druhého státního socialismu, buď demokraticko-samosprávnou formu socialismu, i když v zásadě věříme v antibyrokratickou, a připravili bychom cestu pro takovou antikapitalistickou alternativu. Lidé, kteří se i nadále snaží o druhou sociální demokracii, chápou jen velmi málo historická specifika východoevropského vývoje. Politicky končí ve slepé uličce znovu a znovu, i nyní po 30 letech, pod kouzlem neexistujícího „švédského modelu“. Budování buržoazní demokracie na této buržoazii v roce 2020 - to by byl vtip, kdyby nebyli lidé, kteří to myslí sakra vážně.

E.B.: Co by dnes mohlo být úkolem skutečné antikapitalistické levice?

T.K.: Socialistická minulost, včetně celého Leninova odkazu, je dnes přirozeně velmi děsivá, dokonce i radikální levice se bojí dotknout tohoto tématu. Jmenovitě musíme jednat, ale jen málokdo by chtěl jednat dnes! Bez ohledu na to, jak hodnotíme minulost, nelze popřít, že daná historická forma kapitalismu již byla poražena. Nyní, pokud si někdo vytvoří sofistikovaný pohled na socialistickou nebo státní socialistickou minulost, musí zformulovat odvážný cíl, že každodenním úkolem radikální levice je překonat kapitalismus, jinak si nezaslouží jméno radikální levice. Koneckonců úkolem je hledat praktické alternativy.

E.B.: Velkým revolucím všude předcházely hladové nepokoje. Vidíte dnes nějakou takovou politickou realitu?

T.K.: Po pandemii již lze vidět obrysy nové kapitalistické krize. Antikapitalistické výchozí body se již mohou objevovat na periferiích světa. V dnešní Africe čelí miliony lidí hladovění a hladomoru. Krize v roce 2008 však otřásla i zeměmi, jako je Argentina, Rusko nebo USA. Vládnoucí režim byl silnější a je stále silnější i dnes, protože neexistovalo žádné hnutí, které by mohlo dát podobu rozvíjejícím se energiím mas. A objevily se osobnosti jako Trump, Johnson, Bolsonaro, Porošenko-Zelenski, Kaczyński, Duda, Erdoğan, kteří si svou politickou demagogií a nacionalisticko-rasistickou ideologií přivlastnili protestní potenciál proti globálnímu kapitalismu, zatímco „kapitalizující“ levice byla účinně zdiskreditována, když byla spojená s neoliberálními projekty. Měli byste vidět, že tyto populistické postavy jsou politická dvojčata. Podívejme se na Ukrajinu, kde by přímo chtěli vytvořit nový lid, ať už je to jakkoli drahé nebo traumatické. K čemu to povede? Rehabilitaci fašismu, rasismu a rusofobie lze najít v intelektuálním balíku všech východoevropských a většiny západoevropských režimů. Jsou to preventivní kontrarevoluční hnutí, která následně s divokou nenávistí ničí všechny levicové alternativy a hledání alternativ. Dále nevyhnutelně povedou lidstvo k hrozným válkám, jak jsme to mnohokrát viděli ve 20. století a v prvních dvou desetiletích 21. století. Pokud neexistuje antikapitalistická alternativa, musíme ji objevit, protože při nedostatku nových výzev bude kapitalismus v reprodukci a udržování stále divočejší. Toto je leninoské poselství, pokud chcete.

E.B.: Jak poznamenal Loginov, v inteligenci nebo alespoň v jejích významných skupinách existuje silný strach z lidí a násilí.

T.K.: Ano, toto je často typické intelektuální chování, jsou revoluční, dokud se na pořadu jednání neobjeví praktická transformace stávajících podmínek. Do stávajícího režimu byly integrovány významné intelektuální skupiny, proto odmítají každodenní intelektuální-politickou konfrontaci se samotným kapitalistickým systémem.

E.B.: Jaká řešení byste doporučil současným antikapitalistickým rebelům?

T.K.: I když se globální kapitalismus radikálně změnil, základní otázky jsou stále stejné jako za Lenina. Měli bychom najít odpovědi, které jsou platné dnes a některé již známe. Je to důležité ponaučení, že překonání kapitalismu není určováno na ulici prostřednictvím ozbrojených bojů (i když tuto možnost nemůžeme vyloučit!), Ale v oblasti výroby, na pracovištích, ať už jsou kdekoli na světě. Populární hnutí organizovaná na pracovištích budou určovat možnosti a osud světa „mimo kapitál“. Úkolem radikálních intelektuálních hnutí, skupin a politických stran by mělo být zvýšení povědomí milionů a milionů přímých producentů a pomoc vytvářet intelektuální (teoretické, kulturní ideologické atd.) podmínky pro tato hnutí. Malé skupinky, které se zastaví u své vlastní narcistické, sebevědomé „teorie“ a odmítají revoluční minulost ve jménu budoucích obrazů, které odpovídají jejich snům, a srovnávají tuto minulost se zločiny spáchanými ve jménu státního socialistického režimu, ve skutečnosti pomáhají udržovat status quo, konkrétně vládu globálního kapitalismu. Zároveň je také jasné, že Lenin a jeho věk prakticky nemohli vystoupit z dilematu odstraňování sociálně-ekonomických nerovností prostřednictvím politických nerovností. I dnes je důležité zdůraznit, že je možné a obohacující jít nad rámec buržoazní politiky, protože skutečná svoboda je současně politickou, ekonomickou a sociální kategorií. Jinak pojem svoboda nemá vůbec žádný význam. To je alfou a omegou Leninova státu a revoluce.

E.B.: Myslím si, že tyto malé politické skupiny mají problém navázat spojení s „masami“.

T.K.: Pro současné Maďarsko není charakteristické pouze to, že malá antikapitalistická seskupení a organizace navzájem soutěží nad hlavou dělnické třídy, což může zesílit pocit zdola, že tyto skupiny jsou součástí mocenské elity. Základem této soutěže je snaha o větší vliv, což je koneckonců důsledek logiky trhu, struktury akcí, boje o „lajky“. Tato soutěž je poznamenána mnoha dalšími věcmi, včetně přirozeně represivních opatření vládnoucího režimu, zúžení působnosti, sektářství, které rovněž vyplývá z historické tradice, a imigrantského způsobu myšlení a chování. Není divu, že i v nové generaci najdeme politickou naivitu, narcistické sebeuspokojení, egoismus a lásku k sobě samému, což brání intenzivnímu učení a izoluje mladé lidi od životaschopných tradic i od sebe navzájem. Fenomén nově vznikajícího sektářství vyjadřuje strach z nižších společenských vrstev, dělnické třídy, tříd vydělávajících mzdy a nezaměstnaných mas, protože ani akční programy, ani aktivita v sociálních masách nemá dlouhou tradici. Vidím vztah mezi dvěma základními jevy: mezi strachem z dělnických vrstev a dělníků a z jejich neschopnosti rozejít se s liberalismem. Všechny tyto skutečnosti účinně brání skutečnému získání socialistické komunitní tradice, formování schopností, které by připravily mládež na sociální sebeorganizaci. Trh se na oko spojuje, ale ve skutečnosti je zdrojem konkurence a konfrontace. Budeme-li se řídit logikou trhu, nejen že ztratíme jednotu antikapitalistických sil, ale ani nemůžeme zorganizovat efektivní pro-tržní „levici“, protože masy by měly být kulturně a ekonomicky chráněny právě před nerovnostmi, které trh způsobuje. Skutečným úkolem je vybavit je alternativními manažerskými dovednostmi a naučit se, jak tyto dovednosti získávat. Toto je rozhodující zkušenost za 30 let po roce 1989.

E.B.: Přicházíme k výchozímu bodu: proč je zjevně tak potřebný antileinistický diskurz v Maďarsku, jako by v tom mohli liberálové vážně konkurovat krajní pravici?

T.K.: Jedná se o strukturu, která byla po roce 1989 upevněna: stará, takzvaná demokratická opozice, která se integrovala do Orbánova režimu jako jeho liberální opozice, vždy považovala neodmyslitelný antikomunismus za součást své tradice. Tento pohled je vždy spojoval s hlavním proudem režimu. Zažíváme to i dnes, hlavním cílem liberálů je antikapitalismus jak v politice paměti, tak v akademickém diskurzu a v oblasti politické legitimace. Na Ukrajině se liberální inteligence v roce 2014 dokonce spojila s místními nacisty, stoupenci Banderovců. Jak jsem již zdůraznil výše, v Maďarsku je liberální kritika Lenina založena na nejběžnějším falšování historie a nelze ji oddělit od „kritiky“ lidí v Orbánově režimu, kteří představují Lenina jako nového Frankensteina – v souladu s liberálním příběhem.

E.B.: Co by dnes Lenin doporučil příznivcům a aktivistům antikapitalistické levice?

T.K.: Především by upozornil na členství v globálních a místních antikapitalistických, občanských (i necivilních) organizacích, že národy světa jsou ohrožovány novou a bezprecedentní krizí kapitalismu, která má mnohem více složek než Covid 19. Ekonomický, environmentální a morální pokles je doprovázen bezprecedentním rozsahem nezaměstnanosti. Lidstvo bude všude čelit nebezpečí násilí a možností nových válek. Musíme se na tuto situaci připravit. Zdůraznil by, že bychom neměli věřit takzvaným levicovým stranám, které již celé století slibují lidem, že vybudují – v kompromisu s kapitálem - „dobrý kapitalismus“. Místo tohoto mýtu jsme viděli dvě světové války, sérii genocid a krizí, které rovněž hrozí svým návratem v ne tak vzdálené budoucnosti. Miliardy lidských bytostí, starých i mladých, byly proti tomu všemu bezbranné. Stačí pomyslet na strašlivá krveprolití ve 20. století. Situace je dnes stejná. Musíme jednat okamžitě! Úkolem pracujících je převzít moc prostřednictvím vlastních „civilních“ parlamentů (rad pracujících, odborníků a sousedství). To je cesta k vytvoření alternativní sociální síly, aby se předešlo válkám a násilí ve jménu starých humanistických hodnot dělnického hnutí. Potřebujeme tisíce „dělnických parlamentů“ v obytných oblastech a na pracovištích, která přitáhnou ty nejlepší odborníky, kteří budou loajální k pracovníkům a nebudou závislí na kapitálu. Začněme s vytvářením víceodvětvové smíšené ekonomiky, čehož lze dosáhnout pouze radikálním omezením kapitálu! První zákon je „pokles kapitalistického soukromého vlastnictví“ (Marx). Tato nová forma řízení zahrnuje tři základní odvětví: tradiční tržní sektor, státní a komunální sektor a sektor sociální samosprávy (družstva, dobrovolnická ekonomicko-produktivní a spotřebitelská společnost atd.). Zásadní je vzít v úvahu místní specifika. Dobytí pracovišť není politická revoluce. Éra politických revolucí skončila! Před námi je věk sociálních revolucí! Alternativou jsou nesmyslné války, válečné štvanice, kapitalistický útlak a nemorální služba represivním režimům. Přemýšlejte sami, organizujte se! Je možné vytvořit lepší svět – bez vedení kapitálu a státu! To by dnes řekl Lenin ...