Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Příští čtyři roky: střední a jižní Asie

„Od ledem spoutaných průsmyků Hindúkuše až po sálající vedro karakumské pouště je Střední Asie subkontinentem, prosáklým iluzí,“ píše talentovaný americký bloger, prognózující i výhledy jiných částí světa po znovuzvolení Baracka Obamy. „Po více než dvě tisíciletí vábil dobyvatele přelud, že je branou k nesmírnému bohatství: na východě Čína, na jihu Indie, na západě Persie a na severu bohatství Kaspické pánve.“ Všichni přicházeli a odcházeli, zanechávajíce za sebou jen zapomenuté hřbitovy a rozvaliny války.

„Američané a naši spojenci v NATO jsou další v pořadí.“ Že je „Afghánistán hřbitovem impérií, je sice klišé“. Klišé však nemusí nutně „znamenat něco, co není pravda, jen proto že ztuhla ve frázi. Nevnímavost, již k ní projevily Spojené státy, je tragická. Nejsou v tom ovšem samy. Anglie vtrhla za posledních 175 let do Afghánistánu hned čtyřikrát.“

Za „naší invazí v roce 2001 stál mýtus, že 11. září napadl USA Talibán, zfabrikovaný i jako důvod invaze do Iráku o 17 měsíců později. To, že se obě invaze změnily v katastrofu, je překvapením jen stěží. Rudyard Kipling a T. E. Lawrence to předvídali už před více celým stoletím.

Tato válka je především pohromou pro afghánský lid. Země se za více než 30 let války rozložila. Afghánci na jihu země žijí podle nedávného průzkumu OSN v zoufalých podmínkách. Zhruba ve třetině celé oblasti trpí malé děti – jeden milion ve věku do pěti let - akutní podvýživou.“ ´Tento typ podvýživy se asociuje s Afrikou a některými jinými zuboženými částmi světa, a nikoli s oblastí, jíž se dostává tolik mezinárodní pozornosti a pomoci,´ řekl britskému deníku Guardian vicešéf mise OSN v Afghánistánu Michael Keating.

Zmíněná oblast „zahrnuje Kandahár a Helmand, dvě provincie, proti nimž mířil zesílený atak washingtonských jednotek v roce 2009. Fakt, že tyto provincie trpí masovou podvýživou a kladou přitom silný odpor – obě patří k nejnebezpečnějším oblastem země – je ilustrací, jak marné je to snažení.“

Tím vážnější „otázkou je, co teď?“ Na tom, „jak na ni odpoví Bílý dům“, bude záviset, zda se Afghánistán „začne probouzet z letité noční můry, anebo upadne znovu do občanské války, která může destabilizovat celý region“.

Je tu hned „celá řada pravd, které si Bílý dům bude muset osvojit“.

Prvá tkví v tom, že „v zemi nelze ponechat ani žádný ´reziduální´ vojenský kontingent“. A tedy ani oněch 6 – 15.000 amerických vojáků, pro něž se právě snaží sjednat status Obamova administrativa se zdůvodněním, že „budou cvičit afgánskou armádu“ a „čelit al-Kájdě“. Tato „dohoda by vyňala jednotky Spojených států z jurisdikce místních zákonů“. To ovšem „Talibán – a zvlášť jeho nejefektivnější a obzvlášť vražedná skupina Hakkanis – nepřipustí, takže trvat na pokračování americké vojenské přítomnosti v zemi je zárukou, že válka bude pokračovat. Je-li co v Afghánistánu zaručenou pravdou, pak je to ta, že místní k outsiderům rozhodně nelnou.“

Z americké vojenské přítomnosti až u jejich prahu však nejsou nikterak nadšeni ani regionální sousedi: „Poněvadž na těchto sousedech – konkrétně Íránu, Číně, Pákistánu a Rusku – bude neuralgicky záviset konečné urovnání, nechce si to s nimi nikdo rozházet. Zmařit mírový proces v Afghánistánu nevyžaduje bůhvíjakou snahu.“

Samotná „al-Kájda se přitom v Afghánistánu nevyskytuje, a dokonce i v Pákistánu je přežívá jen torzo jejího někdejšího tvaru. Talibán a jeho spojenci jsou každopádně zaměřeni na místní problémy,a ne na globální džihád, a pro USA a NATO tak nepředstavují žádnou hrozbu. Mulla Omar, vůdce afghánského Talibánu, se už roku 2007 vážně zavázal, že jeho organizace se do záležitostí jiných zemí nebude vměšovat.“

Nechce-li Bílý dům ztrácedt vliv dál, měl by „zavřít Guantánamo a propustit talibánské vězně, které tam drží. Pákistán už je propouštět začal. Washington musí také skoncovat s agresivními útoky svých bezpilotních letounů a zvláštních jednotek na předáky Talibánu. Tyto takzvané „noční razie“ a nálety bezpilotních letounů nejsou jen provokativní, ale ztěžují i sjednání jakéhokoli konečného urovnání. Spojené státy už vybily většinu talibánských předáků středního ranku, což ale celou organizaci atomizovalo na spoustu lokálních středisek moci. Tato decentralizace může dosažení konečného urovnání ve skutečnosti zkomplikovat daleko víc, protože žádný jednotlivec ani skupina nebude mít mandát jednat za lokální frakce Talibánu.“

Celá válka tak „s největší pravděpodobností skončí stejně, jako v Afghánistánu dopadá skoro vše: kompromisem. Přestože mají reputaci válečníků, jsou Afghánci ve skutečnosti velmistry právě v umění vyjednávat. Talibán bude součástí vlády, ale všechno ty hrůzostrašné zkazky o islamistických extrémistech, deroucích se k moci, se ukáží jako přehnané. Talibán sídlí hlavně na jihu a východě, ovládaném Paštuny, a tak zůstává dominantním hráčem v provinciích Helmand, Kandahár a Paktíja.“ Sami Paštunové jsou však „součástí širší množiny- tvoří kolem 42 procent populace- a budou muset najít modus vivendi i s dalšími velkými etnickými skupinami, s Tádžiky, Uzbeky a Chazary. I v dobách, když Talibán v zemi vládl, se totiž nikdy nedokázal zmocnit i severního Afghánistánu, kde má dnes menší podporu než tehdy.“

Zvlášť riskantním faktorem je „americká podpora lokálním milicím, jež nijak nečelí Talibánu, o to víc však prosperují při budování pašalíků místních kondotiérů, pod jejichž kuratelou kvete kvete obchod s opiem (výnos se meziročně zvýšil o 18 %).“ Spojené státy „zkrátka potřebují co nejdřív vypadnout. Jejich spojenci v NATO už zpátečku házejí - Francouzi odcházejí o rok dříve, Holanďané už jsou pryč a Britové uvízli ve svých opevněních - a další protahování války skončí spíš debaklem, než výsledkem uspokojujícím Washington. Není to naše země, rozhodovat o její budoucnosti nám nepřísluší. Tak zní lekce, jíž jsme si měli vzít Vietnamu, ale právě to se očividně nestalo.“

Budoucnost Afghánistánu je přitom „spjata s Pákistánem, kde je současná americká politice v troskách. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že 74 procent Pákistánců považuje Washington za nepřítele. Mnozí to skóre přisuzují vrchovatě nepopulární americké válce bezpilotními letouny, které pobily spousty civilních obyvatel. Bezpilotní letouny už beztak špatnou situaci nepochybně dál zhoršily, kámen úrazu však vězí ještě hlouběji, než ve sporech o rakety odpalované z ´Predátorů´a ´Reaperů´. Pákistán má legitimní obavy ze svého tradičního rivala v regionu, Indie, a Islambád považuje Afghánistán za své ´strategické zázemí´- ústupový prostor pro případ útoku mnohem silnější indické armády. Vzhledem k tomu, že Pákistán se svým jižním sousedem už čtyři války prohrál, je paranoia ohledně výsledku té páté pochopitelná.“

Washington přitom, „místo vůči těmto obavám projevil empatii, ponouká Indii, aby v Afghánistánu investovala, a ta už tam vložila přes 2 miliardy dolarů.“ Indie má v jižním Afghánistánu dokonce i vlastní polovojenské síly. Obamova administrativa navíc „smetla ze stolu otázku Kašmíru, ač se sám Obama zavázal k hledání jejího řešení už před volbami v roce 2008. To, že svůj slib vzal zpátky, he úlitbou sílící alianci Washingtonu s Dillí,“ majícího „zadržet vzestup Číny“.

Otázka Kašmíru je však „příliš nebezpečná na to, aby hrála jen roli regionálního pěšáka. Indie a Pákistán se ocitly na prahu jaderné války, když mezi nimi v roce 1999 došlo k incidentu v Kargilu, a obě země teď akcelerují své programy jaderného zbrojení. V otázce, nakolik je jaderná válka mezi oběma zeměmi reálnou hrozbou, je pákistánská i indická generalita úzkostlivě vyhýbavá.“ Tím spíš by měl Washington obě země od závodů v jaderném zbrojení odrazovat. Místo toho však „usnadnil Dillí přístup k palivu pro jeho jaderné zbrojní programy, a to navzdory skutečnosti, že Indie – stejně jako Pákistán – odmítají podepsat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.“ I to je, zdůrazňuje autor, součástí americké snahy o stále silnější spojenectví s Indií proti Číně. „Jaderná výměna mezi oběma jihoasijskými zeměmi by znamenala katastrofou nejen pro celý region, ale měla i globální dopad.“

Nezávisle na tom, jak vážné nebezpečí představuje situace v Kašmíru pro region i celý svět, by přitom i jeho vlastní populace „měla dostat právo rozhodnout o své vlastní budoucnosti, ať už připojením k Pákistánu či k Indii, anebo volbou své vlastní nezávislé cesty.“ Jediným schůdným východiskem se tak zdá být referendum pod záštitou Organizace spojených národů.“

Spojené státy by měly už nyní požadovat minimálně to, aby „Dillí respektovalo doporučení indické vládní komise zrušit Zákon o zvláštních pravomocích ozbrojených sil, považovaný Human Rights Watch za ´nástroj mocenské zvůle, útlaku a diskriminace´.“ Zákon o analogickém obsahu i názvu byl poprvé aplikován proti katolíkům v Severním Irsku a poté byl uplatněn v celém britském koloniálním impériu. „Dnes jej uplatňuje Izrael na okupovaných územích a Indie v Kašmíru. Legalizuje zatýkání bez zatykače, zadržování na časově neomezenou dobu, mučení a zabíjení bez opory v soudním verdiktu“.

Posedlost, s níž Washington buduje aliance proti Číně, ho vede i k taktice mrtvého brouka vůči porušování lidských práv Srí Lance, v Barmě a v Indonésii. Jenže reanimace starých aliančních systémů z let studené války je jen sotva v zájmu obyvatel střední a jižní Asie – a samotných Američanů jakbysmet. Indie a Pákistán nepotřebují víc letadel, bomb a tanků. Co potřebují, je modernizace dopravních systémů, větší možnosti vzdělání a lepší veřejné zdravotnictví. ProAmeričany platí totéž.“

Kdysi, uzavírá autor, připadal na země střední a jižní Asie valný díl bohatství i produkční kapacity světa: „V roce 1750 Indie vyráběla 24,5 % zboží, produkovaného tehdy světem. Naproti tomu na Anglii jen 1,9 procenta. Kolem roku 1850 se svět obrátil vzhůru nohama, když kolonialismus Indii proměnil – či srazil zpátky, řečeno s antropologem Cliffordem Geertzem – z dynamického globálního lídra v ekonomického satrapu Londýna.“ Region se „vzpamatovává z předlouhé koloniální noční můry, a nepotřebuje – ba si vlastně ani nemůže dovolit - být zatahován do aliancí, koncipovaných půl světa daleko.“