Seumas Milne: Zásah v Sýrii si koleduje o bumerang a regionální válku

„Příznaky jsou neklamné. Západ připravuje znovu eskalaci vojenského zásahu v arabském a muslimském světě. Terčem je tentokrát Sýrie,“ píše v deníku Guardian jeho pravidelný sloupkař  Seumas Milne, jeho někdejší dopisovatel na Středním východě i autor knižních monografií na jiná žhavá témata - Vnitřní nepřítel (Enemy Within), Pomsta dějin (The Revenge of History) a Pozadí kasinové ekonomiky (Beyond the Casino Economy).

Varovné příznaky, píše Milne, rostou exponenciálně od posledních amerických prezidentských voleb: „Napřed to byla neslýchaná repríza farizejství, které vydláždilo cestu ke vpádu do Iráku, když představitelé USA a Británie tvrdili, že syrský režim hodlá použít chemické zbraně proti vzbouřeneckým silám, a vyhrožovali následky.“ Střely Patriot, dislokované podél turecko-syrské hranice, jsou sice „naoko určeny k ochraně Turecka před zbloudilou palbou syrského dělostřelectva, mnohem pravděpodobnější je však to, že cílem je vynutit si bezletovou zónu v libyjském stylu. Od té doby zaplavuje média příval zpráv o narůstajících dodávkách zbraní a výcviku vzbouřenců Spojenými státy, stejně jako plánech intenzívnější přítomnosti zpravodajských a zvláštních sil, či dokonce sil vzdušné a námořní podpory.  Američtí a britští činitelé mají trvat na tom, že přímá intervence je ´nyní nevyhnutelná´.

Po Francii uznala i Británie novou opoziční Syrskou národní koalici, spíchnutou pod kuratelou NATO a zemí Zálivu coby ´jediný legitimní představitel syrského lidu´. Protože však tato koalice očividně jediným představitelem Syřanů není, deklarace (překonávající dokonce i to, co bylo vyřčeno během libyjské války) vytváří záminku, jíž bude zřejmě zneužito k útoku proti nim. I následující prohlášení Spojených států a stovky spojenců je přitom jen poněkud méně razantní.

Co taková podpora znamená v reálu, demonstruje poslední dokumentární horor na videu, obíhajícím mezi Syřany. Ukazuje dva zajaté důstojníky, vyznávající stejnou alavitskou víru jako prezident Asad, jimž byly na ulici uťaty hlavy mačetou vzbouřenci ze Syrské svobodné armády zjevně podporované Západem, přičemž jeden z těch vzbouřenců je ještě v dětském věku.“      

Zvěrstev, pokračuje Milne, se „bezpochyby dopouštějí obě strany. Gradují úměrně rostoucímu vlivu džihádistických skupin a etnických čistek, únosů, vražd ve stylu omerty a sektářského násilí.“ Bestiální mučení a hromadné popravy, stejně jako verbování dětí, pranýřují četné organizace na obranu lidských práv. „Televizní kanál Channel 4 zveřejnil minulý týden důkazy o tom, že 100 civilistů alawitského vyznání, pobitých ve vesnici Akrab, bylo zmasakrováno spíše silami vzbouřenců a nikoli vládními jednotkami, jak se původně uvádělo.“ Dalo by se proto očekávat, píše Milne, že západní vlády upustí od podpory vzbouřenců. Jsou to však právě všechny tyto hrozivé incidenty, jimiž „zdůvodňují potřebu své angažmá dál vystupňovat. David Cameron tento týden v parlamentu prohlásil, že existuje ´strategická povinnost´ konat, protože syrská válka (v níž Západ a jeho spojenci v Zálivu přilévají olej do ohně) posiluje extrémisty, napojené na al-Kájdu. Pro Británii, Spojené státy a autokratické režimy typu Saúdské Arábie a Jordánska, řekl Cameron, je to ´příležitost´, jak  ´zformovat´ syrskou opozici.

USA i Británie evidentně už po nějakou dobu financují a cvičí frakce, které si vyhlédly, a snaží se jim pašovat zbraně přes Turecko a Jordánsko. Teď však, na vztek syrské opozici, zařadila jednu z hlavních džihádistických skupin mezi teroristické organizace. Cílem je získat vliv, a to jak před, tak po očekávaném pádu Asádova režimu – a to, tak jako v Libyi, ve staniolu ´ochrany civilního obyvatelstva´.“  

Je to, pokračuje Milne, variance na jednu a tutéž „válku proti terorismu“, jen v poněkud jiném podání. Tváří v tvář „bankrotu války v Iráku a Afghánistánu neměla v oblasti zůstat jediná noha zahraničního vojáka. Zásah se předpokládal cestou ´humanitárního´ bombardování, cílených útoků bezpilotními letouny a návratu k válkám, vedeným cizíma rukama a se zakrytým hledím. 

Tažení NATO proti Libyi  - které počet lidských obětí přinejmenším zdesateronásobilo a poskytlo ze vzduchu krytí etnickým  čistkám a brutálnímu vyvraždování – však žádnou  ´ochranu civilistů´ nepřineslo. Hlubší zasahování Západu do Sýrie vraždění garantovaně dál vystupňuje, a ne že zastaví, a zbaví syrský lid možnosti rozhodovat o vlastní budoucnosti.“ 

Střet,který v Sýrii propukl před necelými dvěma roky, tak nabývá „rostoucí měrou charakteru sektářského konfliktu a regionální války vedené cizíma rukama, neboť Saúdská Arábie a její západní protektoři ucítili šanci pohřbít Írán a hlavního dlouhodobého spojence Ruska na Středním východě.“  

Jenže „očekávání, že vláda je na samé hranici svého pádu, je téměř s jistotou ukvapené. Za situace, kdy ani jedna ze stran nemá dost sil na to, aby tu druhou porazila, je velice pravděpodobné spíš to, že země bude krvácet dál a zasahování zvenčí konflikt jen dál prohloubí. I kdyby se měl režim zhroutit nebo ustoupit do svých bašt, občanská válka bude s velkou pravděpodobností pokračovat dál.“

Jediným reálným východiskem je proto „sjednat urovnání, zaštítěné regionálně i mezinárodně“. Šanci mu, zdůrazňuje Milne, dává i prohlášení viceprezidenta Farúka Šará, považovaného i za možného prezidenta v přechodném období, že syrská armáda není s to ve válce zvítězit a vyzývající k „historického urovnání“ a ustavení vlády národní jednoty. 

Jenže západní mocnosti a režimy v Zálivu – zdůrazňuje autor - „zaštiťují opozici v jejím odporu proti vyjednávání. Pokus egyptského prezidenta Muhamada Mursího dosáhnout regionálního urovnání spolu s Tureckem, Íránem a Saúdskou Arábií byl zmařen Saudy. K jednání však, ať už v té či oné podobě, bude nakonec muset dojít.“

Než se tak stane, „rostoucí zasahování západních mocností nezvýší jen vražedné konto. Ani jim totiž nemusí zajistit moc, již by si přály. V klíčových proudech islamistických vzbouřenců narůstá podezíravý vztah k jejich západním protektorům už teď. A tak se i tady s velkou pravděpodobností rodí bumerang, v nějž se al-Kájda změnila poprvé v Afghánistánu – a riziko, že celý region zachvátí ještě ničivější konflikt.“