Josef Skála: Zohyzděné památníky Rudé armády. Ta špína si vybrala zbraně špatně...

Vláda slíbila nový začátek. Předvede nám ho proti skandálním zhovadilostem?  

Prolhaná nenávist ztrácí dech. Tím odpornější vypouští jed. Už nekape jen z pomníku maršála I. S. Koněva, velícího záchraně Prahy. V Ostravě zohyzdil samo pohřebiště těch, kdo naši svobodu zaplatili životem.   

Ten hnus nedští jen z pár zabedněných lotrů. Raší z hnojníku darebáctví, sahajícího mnohem výš. Až ke katedrovým vrtichvostům a rychlokvaškám u koryt. Ke všem, kdo to, co dějiny vzkazují dnešku, mrzačí už dlouhé roky. Pravdu o druhé světové válce mají ve zvlášť zavilé nelásce. Právě ta totiž zjevuje jako na dlani, kdo nás měl v plánu vyhubit, kdo nás té hrůze vydal napospas – a komu naopak vděčíme i za holé přežití. A boří tak „obrazy nepřítele“, jimiž se honí kariéra dnes. Do Ruska jezdí i statisíce Čechů. Lhaní na jeho adresu to staví mantinely. To mají dohnat bečky jedu, třísnící už i ty, kdo za nás položili životy.        

Už posloužily i jiným špinavostem. Včetně loupeže tisíciletí. Ti, kdo je uvedli na trh, se krčí v menšinové opozici. Hegemon dnešní vlády slíbil, že skoncuje i s jejich dědictvím. Kde jinde to lze předvést názorněji, než tváří v tvář tak skandálním zhovadilostem? Musí snad vláda opravdu jen mlčky přihlížet, dupe-li radnice Prahy 6 i po našich mezinárodních závazcích? Proč vláda pomníky, vzdávající hold největším hrdinům dějin, neprohlásí za národní kulturní památky? Proč  nepřevezme do vlastnictví státu pozemky, na nichž stojí? Nevykupuje je snad i všude tam, kde staví dálnice či železniční koridory? Je snad pieta vůči těm, kdo nás vyrvali z pracek nacistické bestie, menším veřejným zájmem? Celkem jich u nás utrpělo újmu přes půl miliónu. Věčným spánkem tu spí skoro třetina z nich. Z těch, kdo přežili, přišla spousta o nohy, ruce či oči. Traumata ztrpčila i statisíce dalších životů. O kuráž, která se nelekla ani tak děsivých ztrát, se otře jen hovado, o něž si neopře kolo ani recidivista.  

Když poničí venkovský hřbitov parta namol, policie nedá pokoj, dokud ji nedopadne. Skončí před soudem a leckdy i za mřížemi. Kolikrát dopadla verbež, ostouzející největší ze všech hrdinství? Proč jí to prochází tak hravě? Čím to, že mizí jako pára nad hrncem? Že není k dohledání ani tam, kde by ji dnešní technika zachytila levou zadní? Německý trestní zákoník zná i paragrafy, stíhající popírače holokaustu. Oč menším zločinem je hanobit ty, kdo zabránili „konečnému řešení“ nás, Čechů? Vzchopí se k takovým paragrafům i česká vláda? V Německu nestíhají jen urážky pietních míst. Trestají i každou verbální poťouchlost. Zvlášť zazní-li z médií či jinak před širším publikem.    

Tolik obětí, jako Sověti, za nás nepřinesl nikdo. Hybridní válka, tupící jejich věčnou slávu, spojila srdce okoralá na kost. Skáčou, jak pískají noví váleční magoři. Ženou nás pod jejich opratě. Vřeští jen jménem menšiny. Řídnoucí a legračně pelichající. Ta špína si vybrala zbraně špatně. Hnusí se i většině těch, kdo Rusko bůhvíjak „nemusí“. 

Vláda slíbila nový začátek. Ráznou distanci od všeho, co nám škodí a dělá ostudu. Drzost grázlů, ostouzejících rudoarmějce, však láme rekordy. A otevírá tak arénu, již vláda nemá kudy minout. Dodrží slib, s nímž vstupovala na scénu? Právě v tom, co bude barometrem i pro okolní svět?