Andreas Wehr: Krize a pnutí v evropské levici

Německý analytik si nebere servítky   

„´Change Europe,´“ znělo motto 4. kongresu Strany evropské levice /SEL/ 13. - 15. prosince 2013 v Madridu,“ píše německý analytik Andreas Wehr. Tedy „kongresu, kde byl předseda řecké koalice radikální levice Syriza Alexis Tsipras zvolen do čela kandidátky SEL pro volby do Evropského parlamentu v roce 2014 a zároveň kandidátem na úřad předsedy EK. Svůj projev pronesl pod názvem ´Vrátit  Evropu dopředu´. Pro případ, že Syriza vyhraje volby v Řecku, přislíbil Tsipras naprosto odlišnou politiku, mající dopad i na ostatní země Evropské unie. ´Vláda Syrizy podnítí v Evropě změnu. Protože s vládou Syrizy Řecko skoncuje s politikou úspor a prosadí plán, reálný pro řeckou ekonomiku a hlavně uskutečnitelný v celé Evropě.´“

„Tsipras byl tehdy nadějí evropské levice. A v roce 2014 to nebyla jen Syriza, kdo ve volbách do Evropského parlamentu 2014 uspěl. Z naděje na zásadní změnu poměrů v Aténách profitovaly i levicové strany v jiných evropských zemích. V Itálii dokonce vystupovaly pod heslem L´Altra Europa con Tsipras /Jiná Evropa s Tsiprasem/. Levicové frakci GUE/NGL se v Evropském parlamentu podařilo získat 51 mandátů, a postavit se tak naroveň Zeleným. Členská strana SEL stanula v EU poprvé v čele vlády.“

„Těsně před volbami Tsipras prohlásil: ´Přebíráme odpovědnost a řeckému lidu se zavazujeme k plánu národní obnovy, který nahradí Memorandum (míněn vyděračský dokument ´Trojky´) ihned poté, co převezmeme moc, ještě před jednáním (s EK, MMF a ECB) a nezávisle na jeho výsledcích.´ A oznámil, že okamžitě po převzetí vlády projedná ´evropská konference redukci většiny veřejných dluhů´.“ V projevu ze 3. ledna 2015, kdy předvolební střet teprve startoval, to Tsipras vyhrotil na ostří nože: „Buď Memorandum nebo Syriza. Kapitulace nebo jednání. Škrty nebo růst. A náš lid odpoví: Syriza, vláda sociální záchrany, důstojnosti, spravedlnosti a demokracie.“

„Ostatní státy eurozóny však vítězství levicových socialistů nijak nedojalo. Vzdát se asociálních podmínek finanční pomoci je ani nenapadlo. Po dlouhých a bezvýsledných jednáních nechala řecká vláda 5. července 2015 o požadavcích zemí eurozóny hlasovat. 61,3 procent účastníků referenda je odmítlo. V pohybu byla celá evropská levice. V pátek před víkendovým hlasováním se konaly manifestace solidarity v řadě evropských měst.  Desetitisíce lidí skandovaly ´oxi´ /řecky ne/ v Glasgowě, Londýně, Madridu, Vídni, Berlíně a Paříži. Ve francouzské metropoli organizoval protest odborový svaz CGT.“

„Státy eurozóny však jednoznačnou vůli řeckého lidu ignorovaly. Pod vedením německé spolkové vlády trvaly na svých požadavcích i nadále. Tsipras nakonec, k velkému zklamání levice v celé Evropě, podepsal předložené Memorandum, a tím i faktickou kapitulaci své vlády. Z očekávaného průlomu k jiné, sociální a demokratické Evropě, kterou má dodnes za cíl i německá  Levice /Die Linke/, nezbylo zhola nic. Řecko se, po dobrých osmi letech od spuštění ´politiky záchrany´ a třech a půl letech vítězství Syrizy ve volbách, nachází v neméně prekérní ekonomické a sociální situaci.“

Povážlivé důsledky to má, pokračuje německý autor, pro celou evropskou levici. Jsou tím frapantnější, že právě „Syriza, členská strana SEL, provádí sama politiku, vůči SEL deklaruje svůj odpor.“  A co na to německá Levice, jejíž předák Gregor Gysi byl koncem roku 2016 zvolen do čela SEL? „Místopředseda Levice Axel Trost se nechal slyšet i letos v červnu: ´Syriza se za krajně obtížných poměrů pokusila dosáhnout optima… Za tak stísněných  možností to není zrada, nýbrž odpovědná politika.“

„Docela jinak to vidí Jean-Luc Mélenchon, jenž coby kandidát hnutí La France Insoumise /Nezlomná Francie/ postoupil s více než 19 procenty málem i do druhého kola prezidentských voleb, a nechal tak daleko za sebou i kandidáta Socialistické strany s  pouhými 6,36 procenty. Parti de Gauche /PG, Levicová strana/, vedená Mélenchonem, požádala v lednu 2018 o vyloučení Syrizy ze Strany evropské levice. Žádost byla zdůvodněna hlavně kroky aténské vlády, které omezují právo na stávku, zakotvené v řecké ústavě od roku 1975.  Řecký premiér ´zachází ve své logice škrtů tak daleko´, že ´pracujícím bere dokonce už i právo stávkovat. Soužití se Syrizou Alexise Tsiprase je pro PG nepřijatelné. Nastal čas shodit svěrací kazajku, již národům nasadila tržní ekonomika. U sebe doma proti ní bojují téměř všichni členové Strany evropské levice. S dramatem, uvaleným na řecký lid a nejen na něj, lze skoncovat, jen bude-li zbaven stávajících smluv. Evropská levice už nemůže připustit, aby ve  vedle těch, kdo jim kladou odpor, trpěla ve svých řadách i jejich zastánce.´“

„Žádost však byla zamítnuta. Gregor Gysi to odůvodnil tlakem, vyvíjeným na řeckou vlády.  ´Vládní politika Syrizy nese pečeť vydírání ´Trojkou´ a německou spolkovou vládou. Jeho součástí je i omezení práva na stávku, které vidím kriticky též.´“

„Parti de Gauche na to reagovala na svém 4. sjezdu 1. července 2018 usnesením, že ze Strany evropské levice vystupuje: ´Provádí-li EU politiku úspor, doba si žádá jasný postoj víc než  kdy dřív. Sebemenší vstřícnost vůči této politice či její realizace členským subjektem Strany evropské levice znevažují postoje jejích jiných členů, kteří se proti škrtům a úsporám staví. Tím snáz se pak za jedinou ´antisystémovou´ sílu vydává extrémní pravice. Syriza se přitom s politikou úspor ztotožnila natolik, že vzala útokem právo na stávku, drasticky krátila důchody a zprivatizovala celá ekonomická odvětví, což jsou vše kroky, proti nimž naše strany u sebe doma vedou boj. Mít rok před evropskými volbami v jedné a té samé straně jak odpůrce, tak zastánce politiky škrtů je prostě neúnosné.  Strana evropské levice naší žádosti nevyhověla. Bereme to na vědomí a vyvodíme důsledky.“

„To, že Strana evropské levice odmítla Syrizu ze svých řad vyloučit, nekritizoval pouze Mélenchon. 12. dubna 2017 vznikl pod vedením hnutí La France Insoumise koalice nazvaná Maintenant le Peuple /A teď zase lid/, k níž se přidal portugalský Levicový blok /Bloco d´Esquerda/ i španělští Podemos /Můžeme/  Po konferenci v Bruselu 27. června 2018 se řady seskupení rozšířily i o finskou Levicovou alianci, dánskou rudozelenou jednotu a švédskou Levicovou stranu.“

„Fakt, že se k novému hnutí připojily i tři skandinávské strany, je pro německou Levici velkou ranou, protože v minulosti bývaly jejími blízkými spojenci. Společně s ní šly naproti zeleným tématům a kladly důraz i na agendu diskriminovaných menšin. Na budoucnost Evropské unie však levicoví Dánové, Švédové a Finové pohlížejí trvale jinak, než jejich němečtí soudruzi. Naděje, že EU kdy projde demokratickou a sociální proměnou, s německou Levicí nikdy nesdíleli. Tím víc brání naopak suverénní práva národních států v přesvědčení, že pouze v jejich rámci lze uhájit i sociální stát.“

„Proces sjednocování evropských levicových stran z podnětu francouzské Parti de Gauche zřejmě zdaleka neskončil. Dalšími adepty se zapojit jsou Socialistická strana Nizozemí, Komunistická strana Portugalska, kyperská AKEL a belgická Strana práce, která je na vzestupu. Naproti tomu z Německa žádný příspěvek do nového hnutí zřejmě nehrozí. Strana Levice zastává opačné pozice a svou snahou o posílení demokratického a sociálního zaměření EU se v principu neliší od sociálnědemokratických a zelených pozic. Masové hnutí Povstaňme /Aufstehen/, které se právě formuje, se zase nechce zúčastnit voleb.“

„Spor o to, jak se postavit vůči Syrize, však dal rozkolu uvnitř Strany evropské levice jen bezprostřední podnět.“ Ve skutečnosti „obráží zásadní rozdíly v pohledu na samotnou  EU. Ve Straně evropské levice totiž, pod vlivem německé Levice, mají i dnes navrch naděje, že EU posílí své demokratické a sociální zaměření. Obranu národní suverenity naopak zavrhuje.  Gregor Gysi to vidí takto: ´Návratem k národní optice nevyřešíme žádný z problémů. Potřebujeme Evropu sociální, s  vymahatelnými sociálními právy pro každého občana, žijícího na jejím území, evropskou minimální mzdu, evropský systém pojištění v nezaměstnanosti, investiční program, ale i cílený boj proti daňovým únikům.´

„Naproti tomu hnutí Maintenant le Peuple hledí na EU kriticky. V jeho programovém prohlášení stojí hned úvodem: ´Nesouhlasíme s konstitutivními smlouvami EU, protože  zájmy a práva byznysu staví nad zájmy a práva národů a planety.´“

„Spor uvnitř Strany evropské levice není čerstvého data. Na ztroskotání politiky Syrizy reagovali Jean-Luc Mélenchon spolu se Sahrou Wagenknechtou a Oskarem Lafontainem  už v roce 2013 odlišně. Místo lpění na euru pro krizové země jihu, jako jsou Řecko, Portugalsko, Španělsko a Kypr, požadovali plán B, jenž by jim nabídl příznivější ekonomické podmínky až po vystoupení z eurozóny. Zatímco Parti de Gauche tento bod zakotvila do svého programu, Wagenknechtová a Lafontaine s ním v německé Levici zůstali v izolaci.“

„Čekat, že se rozkol, jenž nyní propukl už zcela otevřeně, do evropských voleb v květnu 2019 urovná, není reálné. Mélenchon už oznámil, že v nich chce kandidovat v čele nové koalice. Právo mluvit jménem celé levice v EU si ovšem nárokuje i Strana evropské levice.“

„Zdá se však, že Strana evropské levice je se svými 23 členskými stranami stále ještě ve výhodnější pozici. Mnohé z nich však představují strany velmi malé a nevýznamné typu těch v Estonsku, na Slovensku, v Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku. Dosáhnout na poslanecké mandáty ve Štrasburku mají pramalou šanci i členové Strany evropské levice z Belgie, Velké Británie a Rakouska. Některé další strany, například ze Švýcarska, Běloruska, Moldávie a Turecka jsou navíc z nečlenských zemí EU, takže se voleb do EP zúčastnit ani nemohou.“

„Úspěchy lze jen stěží čekat i od větších členů Strany evropské levice. V posledních letech jejich vliv naopak neustále slábne. Koalici Izqierda Unida /Sjednocená levice/, v níž je zastoupena Komunistická strana Španělska, zastínily Podemos. Ve Francii se La France Insoumise vyšvihla před starobylou komunistickou stranu a v Itálii strana Rifondazione Comunista /Komunistická obnova/ nepřekročila v parlamentních volbách na jaře 2018 hranici 1,13 procenta ani v koalici s dalšími levicovými stranami a hnutími. Straně evropské levice tak zbývá už jen Komunistická strana Čech a Moravy, jež ovšem svou tolerancí pravicově populistického premiéra Andreje Babiše míří zcela specifickou cestou, koalice radikální levice Syriza, již voliči zřejmě za asociální politiku z posledních let vytrestají, a nakonec samotná německá Levice.“

„Leccos tak naznačuje, že koalice Maintenant le Peuple bude mezi levicovými poslanci, zvolenými do nového Evropského parlamentu, v početní převaze, a ve společné frakci GUE/NGL, zachová-li se i po příštích evropských volbách, tak bude udávat tón. Tím ovšem skončí i letitá německá převaha ve frakci, zosobněná už předsednictvím Lothara Biskyho a  Gabi Zimmer dnes Jen osamělým solitérem tak zůstane i Gregor Gysi v čele Strany evropské levice.“