Ralf Zerback: Hitlerovy „Gliwice“ jako zrcadlo

Záminka k největšímu masakru dějin německýma očima

Věrolomné agrese si své cíle na čelo nepíší. Předchází jim obludná lež a někdy i přímá provokace. K té, co „zdůvodnila“ II. světovou válku, se vrací německý deník Die Zeit.

„Gliwická provokace“, píše, byla „jednou z nejnákladnějších válečných lží všech dob“. „Světovou válkou uvedla do pohybu na území, vzdáleném 450 km jihovýchodně od Berlína, nedaleko města Gleiwitz v Horním Slezsku. 31. srpna 1939 okolo osmé večer běží tmou šest, sedm postav. Jejich cílem je rozhlasový vysílač města, ležící poblíž německo–polské hranice. Muži zaútočí na zařízení, přemohou personál a poté volají polsky a německy do mikrofonu: ´Pozor, pozor! Zde je polský svaz povstalců. Rozhlasová stanice Gleiwitz je v našich rukou. Nadešla hodina svobody.´“

„Ta jednotka však nesestává z Poláků, ale z německých příslušníků SS. Přepadení je zinscenováno. Má to vypadat tak, že se obětí polského útoku stala Velkoněmecká říše. K dalším  ´pohraničním incidentům´ v Horním Slezsku dojde ještě téže noci. Je přepadena hájenka u města Pitschen (Bysczyna) severně od Gleiwitz a celní stanice v Hochlinden.  Cílem všech akcí je připravit Německo a svět na válku proti Polsku.“

„Aby se podnítili hněv vůči sousední zemi, rozjíždí nacisté obratem propagandistickou kampaň. Již ve 22.30 se Němci z ´Lidového rádia´ dozvídají o událostech na hranici, zmínka je i o přepadení stanice v Gleiwitz. Zglajchšaltovaný německý tisk ráno referuje o  ´neslýchaném zákeřném přepadení´. Korunu celé propagandě nasadí projev Adolfa Hitlera 1. září dopoledne v Říšském sněmu. Hitler je rozrušen, nebo ty emoce hraje. Nemluví pouze o incidentu na hranici, ale oznamuje i začátek války proti Polsku, samotného pojmu válka se přitom striktně vyhýbá. Místo toho agresi zaobalí do věty, která se stala slavnou: ´Od 5.45 je střelba opětována.´ Hitler se přitom o hodinu zmýlí, útok totiž začal už ve 4.45.“

„Většina Němců sedne propagandě na lep. U západních velmocí však německé vedení přichází Hitlerovým projevem o své renomé s konečnu platností. Je stále očividnější, že jeho vlastní dřívější  ujišťování už neplatí. Útočí na  hranice s Polskem a versailleskou smlouvu. Ještě při urovnáváni ´sudetské krize´ přitom tvrdil, že v Evropě už žádné územní požadavky klást nebude – a přesto poté včlení do německé říše i Prahu a Memel. Důvěra Británie a Francie je definitivně ta tam.“

„Už dřív, v roce 1934, uzavřelo Německo s Polskem dokonce pakt o neútočení a zavázalo se, že sporné otázky bude řešit mírovou cestou. Pro Hitlera je ten pakt ovšem jen čistě taktickou záležitostí. Na jaře 1939 ho vypoví. Podzimní útok na Polsko má v plánu už tehdy, 11. srpna pak prohlašuje, že ´dojde-li k sebemenšímu incidentu´, ´rozdrtí Polsko bez varování´. Krátce předtím sděluje šéf bezpečnostní služby Reinhard Heydrich vedoucím představitelům gestapa: ´Vůdce potřebuje důvod k válce.´ 22.srpna Hitler oznamuje, že ´dodá propagandistický podnět k rozpoutání války´ a na jeho ´věrohodnosti nezáleží´. Vítěze se později přece nikdo nebude ptát, zda říkal pravdu.“

„Nacisté ´polské útoky´ plánují pečlivě a s přesností na minuty. Konkrétní scénář rozvíjí Heydrich, pravá ruka říšského velitele Heinricha Himmlera. Začátkem srpna 1939 zasvětí do svých záměrů spolu s Himmlerem Hitlera. Poté to běží souběžně. Připravuje se válka a zároveň i lež, která jí dodá důvod. Hitler se staví do role posla míru.  Polsku a Velké Británii činí ´velkorysé´ nabídky. Mezitím hledá sicherheitdienst (SD) muže z řad hornoslezských SS, kteří mluví polsky. Sejdou se ve velitelské škole SD v Bernau u Berlína. Zařízení se nachází v úkrytu lesního výběžku. Tam jsou muži školeni, nacvičují noční útoky a vylepšují svou polštinu. Dostanou polské uniformy, jejichž obstaráním jsou pověřeni vedoucí SD v zahraničí Heinz Jost a šéf abwehru Wilhelm Canaris. Zároveň jsou jmenovány osoby, zodpovědné za jednotlivé akce: Útok v Gleiwitz má vést SS sturmbannführer Alfred Naujocks, fanatický nacista, který do SS a NDSAP vstoupil už v roce 1931, kdy mu bylo teprve devatenáct. Naujocks a jeho muži se ubytují ve dvou hotelích v Gleiwitz a tam čekají na povel k akci.“

„22. srpna, deset dnů před začátkem války, Hitler zasvětí vedení wehrmachtu. Ve velkém sále své rezidence na Obersalzbergu  shromáždí okolo padesáti generálů a důstojníků. Kolem poledne se  zvedne k projevu. Přítomní si nesmí dělat žádné poznámky, někteří účastníci, mezi nimi Canaris, však zákaz poruší. Je to jasná zpráva. Hitler má v plánu válku proti Polsku. Mimo jiné argumentuje: ´Nikdo neví, jak dlouho budu ještě žít. Proto střet raději už teď.´ Sobě i přítomným dodává odvahy. ´Naši nepřátelé jsou jen malí červi..´ Z přítomných v sále si námitky nedovolí nikdo. Jeden z nich, generál Kurt Liebmann, později vzpomíná, že obavy měl pokradmu leckdo  a jeho samotného vyděsila ´Hitlerova  nezlomná lehkovážnost´.“

„O tři dny později, 25. srpna ráno, vydává Hitler rozkaz k přepadení Polska. Esesák Naujocks se dozví, že má s akcí počítat každým okamžikem. Na počáteční signál však čeká marně. Hitler totiž na poslední chvíli couvne – zřejmě proto, že na válku ještě není připraven jeho italský komplic Mussolini. Zřejmé je navíc i to, že Velká Británie se postaví na stranu Polska. 25. srpna se Hitler pokouší  Londýn pohnout k neutralitě, Británie to však odmítne. ´Vůdce přemítá a rozjímá,´ zapisuje si Goebbels. V důsledku toho, že nečekaně couvl, však dojde k předčasnému útoku. Aniž by počkal na heslo z Berlína, zahajuje obersturmbannführer SS Otto Hellwig 25. srpna se svou skupinou ´útok´ na celnici v Hochlinden. Ukvapená akce je zastavena až na poslední chvíli. Hellwig musí na velení abdikovat akoordinátor akce, vrchní velitel SS Herbert Mehihorn je sesazen z funkce.“

„Celkový plán akce Gleiwitz musí být přepracován. Alfred Naujocks cestuje do Opole, metropole Horního Slezska. Tam ho přijímá šéf gestapa Heinrich Müller. Müller dostal zvlášť brutální příkaz. Velení útoku má dodat ´konzervy´. Pod tímto nedůstojným krycím pojmem se rozumí mrtvoly, které nacisté hodlají pohodit v místech zásahu, aby dodali ´polským´ útokům na věrohodnosti. ´Gestapo–Müller´, jak mu říkají, oznamuje Naujockovi, že oproti původnímu plánu má být jeden mrtvý nalezen i v Gleiwitz, a sice v polské uniformě. Naujocks cítí povinnost Müllerovi připomenout, že přepadení v Gleiwitz musí, na rozdíl od ostatních dvou útoků, vypadat jako akce polských civilistů. ´No dobře, tak ho tedy obdržíte v civilu,´ opáčí Müller. Během  rozhovoru se Naujocks dozví i to, že jeho útok má začít 31. srpna ve 20 hodin a krátce nato mu přivezou i ´konzervu´. Mrtvolou, dodanou Müllerem, je Franz Honiok, narozený v roce 1898, zástupce firmy na zemědělské stroje, který bydlí v Hohenlieben. Honiok sice žije na německé straně hranice, několikrát však prokázal sympatie k Polsku a bojů o Horní Slezsko v roce 1921 se podle všeho zúčastnil na polské straně. 30. srpna je Honiok v Hohenlieben zajat a krátce poté zastřelen. Je tak i vůbec prvním mrtvým II. světové války. Zatímco Naujocks a jeho tým pak na příkaz k akci vyčkávají v hotelu v Gleiwitz, propadne diplomacie evropských metropolí hektickému spěchu a bombarduje se navzájem telegramy. Lze válku ještě odvrátit? Nikoli, Hitler ji chce stůj co stůj.“

„Dosáhnout, aby západní mocnosti nezasáhly, se však znovu pokouší i teď. Říšský ministr letectva varuje před ukvapeným útokem ještě i teď. Hitler se však již zviklat nedá. ´Ve svém životě jsem hrál vždycky vabank,´ prohlašuje. 31. srpna kolem jedné po poledni jsou alarmována všechna velitelství wehrmachtu: Útok má začít zítra ráno. ´Ta věc je v pohybu,´ říká Hitler ministru zahraničí Joachimu von Ribbentroppovi. ´Přeji hodně štěstí,´ zní odpověď.“

„Nyní je na řadě Alfred Naujocks. Teď je to on a jeho skupina, na kom závisí důvod k válce. Heydrich zadává telefonicky heslo: ´Babička umřela.´ Naujocks shromáždí své muže, co mají za úkol, se do detailu dozvídají až teď. V tu dobu je po hotelích v Gleiwitz spousta vysokých důstojníků, čekajících na svůj noční bojový úkol.“

„Naujocks a jeho esesmani míří v podvečer dvěma vozy k vysílači. Dva z nich zaujmou pozici před budovou vysílače, aby si tu vyzvedli ´konzervu´ Franze Honioka, ostatní, ozbrojeni samopaly, zaútočí přes boční vchod. Ve vysílacím studiu se vedle telegrafisty Nawrotha nachází ještě policista, správce budovy a strojník.“

„Správce budovy se ptá: ´Co si pánové přejí?´ Vetřelci hrozí zbraněmi: ´Ruce vzhůru!´ Muži z vysílače jsou spoutáni a dopraveni do sklepní chodby. Teprve když převlečení esesáci chtějí vysílat svou zprávu, dojde jim, že stanice Gleiwitz nevysílá vlastní program. Podstatně víc ho přebírá od vysílače Breslau  (Wroclav). Naujocksova skupina chce přerušit vysílání a ohlásit falešnou zprávu v nejsledovanějším vysílacím čase. Na to, jak to udělat, se ptá telegrafisty Nawrotha. Existuje nouzový mikrofon, říká on, používaný velmi špatného počasí. Tak to také udělají. Připravená zpráva o falešném povstání je vysílána nejprve polsky a poté německy. Falešní Poláci, dřív než budovu vysílače opustí, kolem sebe ještě krátce lomozí a hulákají. U východu  vidí Naujocks mrtvolu Franze Honioka, potřísněnou krví. Ještě dřív, než se dostaví policie, propustí spoutané důstojník bezpečnostní služby.“

„Naujocks má za to, že vše zařídil, tak jak to dostal za úkol, mýlí se však. Když Heydrichovi hlásí úspěch akce, ten mu vyčte, že lže. Zpráva odvysílaná přes nouzový mikrofon byla totiž slyšet jen na malém území kolem vysílače. Heydrich, sedící napjatě u přijímače v Berlíně, ho přeladil na Gleiwitz, slyšel však jen standardní program z Wroclavi. Řečeno jinak: zprávu o přepadení nezachytil téměř žádný německý přijímač. Tu chybu má na svědomí Heydrich sám, protože autorem plán Gleiwitz je on.“

„Noční akce však přesto běží dál. ´Přepadení´ pohraniční strážnice v Hochlinden je v mnoha směrech ještě nákladnější. Pro útok na celnici se do polských uniforem obléklo asi šedesát esesáků. Útok začne 1. září ve čtyři ráno. Celnice a její interiér jsou zdemolovány za doprovodu střelby, volání a nadávek v polštině. Když ji esesáci  opouštějí, zakopávají o mrtvé, kteří sem byli mezitím dopraveni,  tentokrát jde o vězně koncentračního tábora, zavražděné krátce předtím. Druhého dne musí část komanda těch šest mrtvol zakopat,  aby zahladila stopy. Útoku na hájenku v Pitschen se esesáků účastní   méně, obejde se bez mrtvých.“

„Po zinscenovaném přepadení v Gleiwitz je potřeba zadržet i nic netušící policii, aby incident nezačala šetřit. Policejnímu prezidiu města je doručena instrukce, že případ není v její kompetenci. Horlivý úředník však už mrtvého Honioka vyfotografoval, snímky chce právě vyvolat, a musí tak dostat rozkaz, aby je odevzdal.“

„Zatímco nacistická média referují už krátce poté o ´polských šílencích´, přejde wehrmacht, aniž je válka formálně vyhlášena, do útoku. 1,5 miliónu německých vojáků stojí proti 1,1 miliónu polských obránců. Ve 4.45 ostřeluje plavidlo Schleswig-Holstein polskou jednotku na poloostrově Westerplatte u Gdaňska. V tu samou dobu demolují bombardéry ´štuka´ polské městečko Wieloň. Propaganda je průvodcem skoro každé z těch akcí – do análů však vstoupí hlavně jeden snímek: dobře naladěných německých vojáků, demontujích polskou hraniční závoru na přechodu Kolibki u Gdaňska. Akce je zvěčněna spoustou snímků. Vedle té, k níž došlo v Horním Slezsku, je to docela neškodný podfuk.“

„Tak moc, jako drama v Gleiwitz, stála zřejmě jen málokterá válečná lež. Nešlo jen o falzifikaci, ale i akci zahrnující vraždy. Útoky v Gleiwitz, Hochlinden a Pitschen však upadly rychle v zapomnění. Do centra pozornosti se přesunul průběh samotné války, majíc na svědomí  na 60 miliónů lidských životů, genocidu, masové zločiny, o pozdějších následcích nemluvě.“

Sama provokace, jíž to vše začalo, „se vrátila do povědomí teprve po válce. Leccos však na vysvětlení teprve čeká. Roku 1960 natáčí  režisér Gerhard Klein z NDR nevelký filmový dokument ´Případ Gliwice´. Něco v něm sice podává nesprávně, což obráží jak tehdejší stav poznání, tak dramaturgický záměr. Černobílý film má však umělecké ambice a stojí za shlédnutí i dnes. Vystačí si i bez komentářů a vysvětlivek.“  

„Mnohé objasní pozdější studie historika Jürgena Runzheimera. Včetně toho, v Gleiwitz bylo zřejmě o jednoho mrtvého víc.   Užitek přinesou i výpovědi přímých účastníků. Alfred Naujocks ji podává už přímo před Norimberským tribunálem. Spiegel s ním pořizuje rozhovor v roce 1963. Naujocks mu akci líčí s chladnokrevným  odstupem. Nad ´odpornou věcí´ se pozastavuje jen jedinkrát, a to když mluví o Franzi Honiokovi. Hlubší vyznění interview však překvapí pramálo. Naujocks byl kolečkem a šroubkem nacistické mašinérie – spolehlivým, důsledným a vědomým si své povinnosti, tak jako jeho současníci. ´Jednalo se o vrchovatě politický úkol,´ říká tu, ´a ten byl splněn podle rozkazu´.“