Victor Grossmann: Berlín a jeho jasná zpráva

Dramatických změn, většinou špatných, je po světě víc než dost, píše Victor Grossmann, jejich čilý a originální komentátor. A hned nato klade otázku: „Co mohou znamenat volby v jednom jediném městě, daleko od většiny front?“

„Berlínské měření sil 18. září bylo přesto dramatické a s dopadem i za německými hranicemi.  Někoho jeho výsledky rozesmutní, jiný jim aplauduje a analytiky v roli věštců vrátily k aritmetice.“

„CDU, strana Angely Merkelové a doposud slabší partner SPD v berlínské vládě, utrpěla jednu z nejbolestivějších porážek, nejslabší výsledek v moderních dějinách, ubohých 17,6 %. Kus viny leží na svalnatých bedrech místního stranického předáka, jehož kampaň ve městě plném problémů - pracovní místa, nájemné, jízdné, vzdělání – se zasadila o víc policajtů, zavedení taserů a represe vůbec. Téměř jistě teď bude muset vyměnit svou úhlednou kancelář místostarosty za chladné opoziční křeslo v městské legislativě. A chudák paní Merkelová musela čelit jeho sklíčeným přívržencům, spolknout pár urážek a říkat, že její famózní heslo ´My to zvládneme!´ přineslo následky nečekané a neutěšené. Reálný  hlavní důvod ztráty CDU tkví v otázce imigrace a jejich vítání Merkelovou.“

Právě to „vedlo k loňskému přílivu miliónu uprchlíků. Jejich vítání, jakkoli je ona sama teď ředí a modifikuje, teď celá politika i média popisující nonstop,  ´bezprostředně a fakticky´  zločiny či přestupky každého cizince, obrátili proti ní. Její sesterská strana ve velkém, bohatém Bavorsku (jediná z existujících pouze v jedné spolkové zemi) se strachuje o další propad své obvyklé většinové vlády a stojí v čele ataků na svého sourozence, vždy náležitě uhlazenou řečí, zato však s očividnou starou nedůvěrou k lidem odjinud, co nenosí kožené kalhoty (s padacím mostem) či dirndl. Merkelovou dokonce i ve vlastní straně opustily ještě pravicovější síly, a propadající se popularita ji už ohrožuje i v pozici šéfky strany a kancléřky. Hořekovat nad berlínskými výsledky má proč.“   

„Důvod k halasné radosti však chyběl i ve štábu SPD, jejíž starosta Michael Müller si piplal vše, co ho od dosavadních partnerů odlišuje. Ti jsou skutečně z kola venku, jak si přál, zatímco on sám v prestižním úřadu stále zůstane.  SPD si sice svůj předstih před ostatními udržela, jejích 21,6 % (oproti 28,3 % v roce 20 11) však znamená značnou ztrátu, největší v jejích dějinách. S výsledkem, co bolí, a deficitem dvou stran, schopných dosáhnout  v zákonodárném sboru potřebných 50 % křesel, bude příští vládnoucí správa (zvaná v Berlíně Senát) k dosažení daného počtu potřebovat strany tři.“

„Kromě konzervativních Svobodných demokratů, kteří se se svými 6,7 % derou do legislativy zpět, je teď stranou radosti z vlastních výsledků zdaleka nejnebezpečnější Alternativa pro Německo (AfD), jež v tomto berlínském volebním klání získala 14,2 % a 25 křesel ze 160. Ačkoli tím za zisky ve větších východoněmeckých státech zaostává, dosáhla vyššího skóre oproti dvěma německým městským státům, Hamburku a Brémám, a byl to zlý, hrozivý úder městu, které se s oblibou honosí svým volnomyšlenkářstvím a kosmopolitismem. Byl to i signál federálním volbám napřesrok, kdy hlasování zřejmě dopadne podobně.  Pro celý okolní svět to ovšem byla poplašná zpráva. Na bázi nenávisti k cizincům, především k muslimům, jí právě tento programový záměr vydobyl většinu získaných hlasů, a to hlavně od rozčarovaných, znejistělých a stále nacionalističtějších voličů v několika čtvrtích východního Berlína. Pár jejích příznivců si dokonce povšimlo, že to je strana, podporující nižší daně pro milionáře, menší podpory pro potřebné, méně rovnosti ženám, zato však více zbraní a agresivity mimo hranice Německa. Její vzestup je součástí vlny, téměř tsunami, zaplavující teď jednu evropskou zemi za druhou; její ideály dosáhly apogea v Polsku, Maďarsku a pobaltských zemích, sdílejí je i koaliční partneři ve většině Skandinávie  a hrozí nebezpečí, že se prosadí v Rakousku, Nizozemí a Francii. V nejsilnější z nich, Německu, toho ty samé síly ještě nedosáhly, jejich tempo však graduje.“    

„V Berlíně samém to vypadá, že si SPD bude téměř jistě zvolit za vládní partnery Zelené a Die Linke, tím spíš poté, co Levice skoro každého překvapila svým volebním ziskem (s 15,6 % oproti 11,7 procentům v roce 2011), zatímco ostatní zaznamenali ztrátu, a o vlásek dokonce porazila konkurenční Zelené (s 15,2 %). Všichni tři ostře odmítli AfD, což je klíčový bod, jenž je svedl dohromady. dohoda ovšem zahrnuje i jiné body. Jenže ve všech koalicích, do nichž Die Linke kdy vstoupila, své postoje zředila natolik, že často nebyla od ostatních stran k rozeznání  a její  voliči, kteří jí dávali zabrat vždycky, se občas obraceli k pravici - a k AfD. Udělá tentokrát opět tolik kompromisů, anebo, bez ohledu na partnery, zaujme bojovnější  postoje a bude usilovat o veřejnou podporu? Bylo zajímavé zaznamenat, že Die Linke získala nejvíc ve všech dělnických čtvrtích západního Berlína, radikálnějších než ten východní, kde si její často starší členové, co byli u moci za časů NDR, v ulicích demonstrovat příliš nenavykli.“

„Ty samé problémy jsou na pořadu i na celostátní  úrovni. Zdá se, že SPD je s to po volbách příští za rok v září zpřetrhat vazby s CDU - ať už s Merkelovou nebo bez ní - a ucházet se o hlasy Zelených a Die Linke.“ Od té by to „v takovém případě vyžadovalo kompromisy, především souhlas s nasazením německých vojáků v cizině – jakkoli to očividně podporuje německou expanzionistickou politiku. Die Linke až dosud prohlašovala, že na takový kompromis nepřistoupí a bude naopak vznášet vlastní nároky. Jedním z nich je odmítnutí obchodních smluv s USA, známých jako TIPP, i analogické dohody s Kanadou zvané  CETA. Obě jdou na ruku velkému byznysu, zvlášť ovládá-li svět čím dál menší seskupení  čím dále větších monopolů.“

„Šéf SPD Sigmar Gabriel dřív obě smlouvy protěžoval, podobně jako Merkelová. Pod velkým tlakem spousty Němců však podporu TTIP zmírnil (nebo se přinejmenším zdálo, že tak učinil - dost podobně jako politický kandidát v USA). Verdikt na téma CETA se však očekává letos a Gabriel trval na jejím schválení. Den před berlínskými volbami proběhly v sedmi významných městech demonstrace proti CETA a TTIP, podporované mnohými levicovými organizacemi, ekologickými skupinami a, co je ještě důležitější,  přinejmenším dvěma největšími odborovými svazy, IG Metall a Ver.di (s dělníky zaměstnanými hlavně státem a municipalitami). Byl to impozantní protest. Zúčastnil jsem se ho v Berlíně, s asi 70 tisíci dalších; začali jsme na ulici před mým domem a pochodovali - všichni vysoce motivovaní, odhodlaní  a šťastní, že počáteční liják rychle přestal. Podobné průvody v dalších městech tak velké, jako v Berlíně, už přirozeně nebyly, měřeno jejich velikostí však ano – celkově šlo o více než  300.000 demonstrujících! Na téměř 200.000 odhadla jejich počet dokonce i sama policie!“

„V pondělí (19. září) se předáci SPD sešli na tajné schůzce, aby rozhodli o postoji své strany vůči CETA. Mnohé občanské skupiny a iniciativy, připojili se dokonce i Mladí socialisté, požadovaly NE CETA. Gabrielova pověst a budoucí postavení byly na hraně. On to však vyhrál. Vliv velkopodnikatelů se ukázal silnější, než i těch nejsilnějších odborů a statisíců demonstrujících. V CETA přislíbil pár změn, kompromisů k odražení opozice a jeho úpěnlivým prosbám se nakonec vyšlo vstříc - vytoužené ANO se nakonec konalo.“

„Příslušná otázka však na pořadu zůstala - a nikoli bez souvislosti k analogickým otázkám kdekoli jinde po světě. Souhlasil by snad kdokoli, že se přidá ke vládě vedené mužem  Gabrielova ražení se vším, co za ním stojí? Tváří v tvář hrozbě téměř fašistické AfD nebyla ta otázka k zodpovězení až tak snadno. Garantovaně to ovšem byla otázka, jež bude německé politice dominovat v nadcházejícím roce a verdikty, které vynese, předvídat nelze.“  

VÝSLEDKY VOLEB:  

SPD2      1,6 %     (2011: 28,3 %)

CDU      17,6 %     (2011: 23,3 %)

LINKE    15,6 %     (2011: 11,7 %)

Zelení     15,2 %     (2011: 17,6 %)

AfD         14,2 %     (2011:   0,0 %)

FDP         6,7 %     (2011:   1,8 %)