Sergej Birjukov: Podhoubí Islámského státu

Fanatiky neutralizuje jen politika, která jim vezme živnou půdu

„IS je značně efektivní ideologický, politický a sociálně-ekonomický projekt, opírající se o rozvětvenou rodinnou strukturu a expanzi kvalitativně jiného sociálně-politického a sociálně-ekonomického modelu,“ píše profesor Sergej Birjukov.

Projekt „vychází z ideje ´čistého islámu´ ze 17. století.  Sílu a přitažlivost mu dodává jeho mobilizační charakter, apel k mládeži a protestujícím skupinám krizových skupin.“ Profesor pak analyzuje „faktory, díky nimž radikální islám a projekt IS expanduje zeměmi Střední Asie“. S odkazem na německého politologa Klemense Petersena uvádí především následující:

• „Dominantní pozice islámu jako náboženství, jež si uchovává status duchovního bohatství a funkce domněle klíčového sociálního regulátora (vedle zpravidla autoritativního státu, který mu v některých případech prospívá a v jiných působí proti).
• Represivní politika, již sekulární vedení zemí Střední Asie provádí vůči sympatizantům politického (nestátního) islámu, což formuje specifickou spirálu, kdy v reakci na násilí ze strany vlády následují násilné akce ze strany islamistů – a také v opačném gardu a donekonečna.
• V zemích Střední Asie existuje široce rozvětvené islamistické podzemní hnutí za situace, kdy ´umírněná islámská protiváha´ prakticky neexistuje. Jedinou výjimkou do r. 2013 byla ona organizace v Tádžikistánu, která se po krvavé občanské válce v letech 1992-1993 začlenila do koaliční vlády a získala legální statut.
• V zemích Střední Asie panuje sociální frustrace a hluboce zakořeněná bída, vyhrocují se problémy mládeže a rodiny.
• Prvky vojensko-teroristické infrastruktury v řadě zemí regionu.“

IS, jenž není zdaleka jedinou teroristickou organizací, představuje „ve své podstatě ultrakonzervativní, násilnickou, transnacionální nábožensko-politickou strukturu s přesně vymezeným cílem“. A to v „regionu, jehož země pociťují značný deficit rozvojových zdrojů“, „až na malé výjimky nevynikají vnitřní stabilitou a nenabízejí svému obyvatelstvu příznivé sociální perspektivy“. Zatímco s IS přichází „jisté stabilní morálně-náboženské hodnoty i představy o sociální spravedlnosti“.

Alternativou takového pojetí „mohou být jen komplexní projekty ve sféře bezpečnosti, ekonomiky a sociálního rozvoje, podpořené obnovenou verzí národní a regionální strategie“.

„Bouřlivý růst islámského světa ve XX. století vyvolává na Západě poplach a znepokojení. V Evropě i v Americe se vůči islámu rozšířila paranoia coby ´síle zla, strachu a ohrožení křesťanské civilizace´. S tím přirozeně souvisí i problém vyostření vztahů mezi islámským a křesťanským světem. K ´svaté válce´ proti Západu, jak známo, vyzýval už ajatolláh Chomejní. A ke zformování ´Společné fronty proti Židům a křižákům´ pak i Usáma bin Ládin.“

„Aktivizace islámského společenství a sílící konflikt ve vztahu mezi islámským světem a Západem“ má podle Birjukova následující příčiny: „Konzervace sociálně-ekonomického zaostávání islámských zemí za zeměmi Západu;“ „rozčarování muslimů z levicové ideologie a sociálně-ekonomického modelu,  jímž se se zaostáváním chtěli vypořádat;“ „expanze západní (amerikanizované) kultury do islámského světa, rozvracející tradiční islámské hodnoty a způsob života“ a „omezené možnosti modernizace a westernizace muslimských společností“.

„Příkladem je i nejvíce westernizovaná islámská země, Turecko. Reformy zakladatele moderního tureckého státu Kemala Atatürka (20. léta XX. století) spočívaly v rozchodu s národní tradicí: v likvidaci chalifátu, vyhraněných náboženských zákazů, záměně islamizace koncepcí sekulárního státu a panturkizmu. Tyto radikální reformy nevzbuzovaly protesty obyvatel proto, že o nich drtivá většina neměla, díky své negramotnosti, ani ponětí.  Když se například turecký novinář roku 1967 ptal zemědělců v turecké vesnici, kdo že je hlavou státu, většinová odpověď zněla, že ´sultán, který žije v Istanbulu´. V samotném Turecku působily a působí islamistické organizace, podporované až 20% obyvatelstva. V roce 2002 vyhrála volby  Erdoganova islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje.“

„Dnešní islamističtí filozofové a politologové se islámskou doktrínu snaží modernizovat, zvýšit konkurenceschopnost islámské společnosti vůči západnímu světu. Možnosti pro to jsou dvě: modernizovat islámskou doktrínu jejím zpružněním a větší otevřeností vůči okolnímu světu (modernizmus), nebo ji naopak od všech ´cizorodých vlivů´ očistit a změnit v ještě rigidnější a ortodoxnější (fundamentalismus).“

„Islám je, jak už řečeno, navzdory společným rysům i velmi různorodý a rozpadá se na velký počet směrů, proudů a škol. Vedle dělení na sunnity a šíity formují muslimské komunity různých zemí své politické názory pod vlivem té či oné školy muslimského práva. Nesou jména svých zakladatelů: Abu Hanify, Malika bin Anase, Al-Shafiji a dalších.“  

„Muslimové Ruska a SNS náleží z velké části k hanífské škole, pro niž je charakteristická relativní mírumilovnost i tolerance vůči předmuslimským obyčejům národů, které islám přijaly později - a především úsilí o mírové a rovnoprávné soužití s křesťanskými etniky.“

„Jinými principy se řídí tzv. wahhábitská škola, jež vznikla v 18. století v Saudské Arábii a jmenuje se podle svého zakladatele Mohameda Ibn Abdal–Wahhaba. Tento ideolog si předsevzal, že muslimy celého světa vrátí ke kořenům ´čistého islámu´ z dob proroka Mohameda. Z toho vyvěrají základní zvláštnosti a postuláty wahhábismu:

1. Nesmiřitelné postoje k předmuslimským či jiným obyčejům, neslučitelným s ´čistým islámem´ (uctívání svatých, svátky, obřady atd.)   
2. Negace křesťanství a judaismu coby smrtelného nepřítele ´čisté víry´.
3. Nezbytnost ´svaté války´ až do úplného osvobození všech muslimských národů z moci ´nevěřících´ panovníků s cílem dosáhnout úplné muslimské světovlády.
4. Koncepce „takfiry“, umožňující prohlásit libovolného člověka za ´nevěřícího´, pokud se stýká s ´nevěřícími´ a odmítá se připojit k džihádu (což ´správným´ muslimům dovoluje ty ´špatné´ zabíjet).“

„Wahhábismus je dnes oficiální ideologií Království Saudské Arábie, která připravuje jeho kádry a podporuje wahhábistické organizace po celém světě (i když oficiálně se od podpory teroristických organizací distancuje). Nutno ovšem konstatovat, že wahhábismus je svého druhu reakcí muslimského světa na výzvy ze strany ´globálního společenství´.“

„Do druhé poloviny XX. století byl wahhábistický islám pouze jedním z jeho směrů. To se změnilo v 70. letech XX. století, kdy USA, vystrašené rozšířením levicové ideologie a sovětského vlivu, vsadily na šíření wahhábistické ideologie v zemích, s nimiž měly ´problém´ – Alžírsku, Jemenu, palestinských územích.  Jejich aktivními pomocníky se staly Saudská Arábie, postnásirovský Egypt a Pákistán.“

„Rozhodujícím momentem, vedoucím k upevnění radikálního wahábistický islámu, se stala válka Sovětského svazu v Afghánistánu, již USA a jejich spojenci stavěli od samého počátku na místních mudžáhidech, vzápětí podpořených desetitisíci pravověrných.“

„Hlavní sociální oporou wahhábismu se všude ve světě stali marginálové – tzn. lidé, kteří se z různých důvodů nebyli s to sociálně adaptovat, a společnost je vyvrhla. V arabských zemích Blízkého východu se jimi stali dobrovolníci, kteří se vrátili z Afghánistánu a v krátké době destabilizovali situaci natolik, že sama státní moc vysílala v ´džihádu´  pokračovat exportem ´islámské revoluce´ napříč světem – v Alžírsku, Bosně, Kosovu, Čečensku, Dagestánu, Afghánistánu, Iráku i jinde. Příkladem je proslulý saúdský miliardář a lídr ´Al-Káidy´ Usáma bin Ládin, zavržený i vlastní rodinou, jenž našel životní poslání v ´globálním džihádu´ a terorismu.“

„V Sovětském svazu a Rusku devadesátých let absorbovala ideje ´čistého islámu´ mladá muslimská generace, izolovaná za vlády ´povinného ateismu“ od tradičního umírněného islámu, jenž v jejich zemích panoval po staletí. Svou roli sehrála i hluboká krize ekonomiky a ideologie, zbavující mnoho mladých lidí duchovních opor a sociální orientace. Útrapy následkem přelidnění, nezaměstnanosti a ztráty perspektiv vedly v regionech Střední Asie a Kavkazu ke vzniku kroužků a vzápětí i studijních center ´pravého islámu´, tj. wahhábismu. A stalo-li ohniskem jeho šíření ve Střední Asii Ferganské údolí v Uzbekistánu, pak v Rusku to jsou Čečensko a Dagestán a v poslední době Tatarstán. Sluší se ovšem podotknout, že jak Dagestánci, tak Čečenci ve své většině wahhábismus, odporující jejich stoletým národním zvykům, odmítli.“

„Adekvátní odpovědí Ruska na výzvy wahhábismu se musí očividně stát aktivní spolupráce nejen s představiteli tradičního umírněného islámu uvnitř země, ale i umírněného islámu v zahraničí.“