Tatjana Meschede: Co vše se stále liší podle barvy pleti

Míra a pupeční šňůra diskriminace  

„V USA existují dvě životní reality: realita černých a realita bílých. Na vině jsou ekonomické rozdíly, prohlubované po generace,“ píše Tatjana Meschede, řídící výzkum na Institute on Assets and Social Policies při Brandeis University v Massachusetts.

„Neutuchající policejní násilí proti černochům je úzce spjato s ekonomickými rozdíly mezi rasami.“ Ty „generují dvě navzájem oddělené americké životní reality: realitu převážně bílé skupiny obyvatelstva a realitu lidí jiných barev pleti.“

„Zákonodárství 60. let bylo pro černé Američany obrovským příslibem stejných občanských práv a ekonomického zrovnoprávnění. Nedávné policejní kanonády i ekonomická data však ukazují, jak málo toho bylo v minulých padesáti letech dosaženo. Rasová diskriminace na trhu bydlení i práce, represe na rasové bázi, vysoké míra kvóty penalizace černochů odnětí, svobody i jejich chudoba jsou součástí společnosti dodnes.“

„Černé – zejména ty, co žijí ve čtvrtích koncentrované chudoby, mají na mušce instituce trestního postihu, uplatňují vůči nim hrubější metody a ti jsou pak často neadekvátně odsuzováni k trestům odnětí svobody. Pro řadu černochů, jen letos jich bylo minimálně 124, končí střet s policií smrtí.“

„Jádrem amerických rasových konfliktů je obrovská, tvrdošíjně reprodukovaná ekonomická propast mezi černými a bílými. Ať už se vezme za základ kterýkoli ekonomický ukazatel, jsou na tom černí podstatně hůř než bílí.“ Například  „míra jejich nezaměstnanosti je už po desítky let dvakrát vyšší, a to bez ohledu na dosažené vzdělání. Podíl středoškoláků a vysokoškoláků je mezi černochy podstatně menší.“

Obě skupiny americké populace se co „hodnoty majetku navzájem vzdalují stále víc“. „Vlastním domem disponuje jen 45 procent černochů, u bílých je to 73 %. Pořídí-li si dům černoch, podíl jeho hotové platby je oproti bílému majiteli poloviční. A bílí, bez ohledu na příjem, žijí zpravidla ve čtvrtích, kde má bydlení větší hodnotu. To zvyšuje nejen jejich čisté jmění, ale byty či domy, v nichž žijí, se nacházejí v lokalitách s lepšími školami, lepší příměstskou dopravou i zelení. A to vše jsou plusy, z nichž většina bílých těží už ve fázi dospívání.“

Průměrné mzdy Afroameričanů činí 60 – 70 procent platů, inkasovaných jejich spoluobčany bílé pleti. „Majetkové rozdíly jsou nepoměrně větší: průměrná černošská domácnost vlastní jen pět až deset procent majetku domácnosti bílé pleti. Ještě víc znepokojuje fakt, že propast   mezi čistým jměním černé a bílé populace se prohlubuje. V roce 1984 činila v průměru 83.000 dolarů, do roku 2013 stoupla na 245.000 dolarů. Přispěly k tomu i dopady hospodářské krize z roku 2008, jež mnohé černošské domácnosti připravila o vlastní střechu nad hlavou.“

V Americe je zvykem „věřit v rovné šance ekonomického vzestupu“. Mnozí tak – „zejména  z řad bílé většiny“ – mají za to, že i „černoši si mohou polepšit vlastními silami“. Že  „budou-li tvrdě pracovat, zabezpečí sebe i své rodiny lépe“. Ten „mýtus osobního úspěchu, hluboce zakořeněný v americkém povědomí“, však „přehlíží četné překážky a systémové nerovnosti, jimž jsou černoši v USA vystaveni“.

Začíná to už na startu do života: „bílým studentům vysokých rodiče finančně přilepšují mnohem častěji“. „Čisté jmění absolventů vysokých škol bílé pleti je patnáctkrát vyšší než jejich kolegů černé pleti.“ Právě mezi nimi je podstatně „vyšší i podíl těch, kteří mají studijní dluhy“, bez nichž jsou v „nejdražší vysokém školství na světě“ bez šance. I to se pak promítá ve „značných majetkových rozdílech mezi černou a bílou populací s akademickým vzděláním“.

Studie Institute on Assets and Social Policy zdokumentovala i odlišné mezigenerační finanční toky. Zatímco rodiče přilepšují 60 procentům bělošských studujících vysoké školy, u jejich černošských kolegů to zvládá jen 37 procent rodičů. Přímé náklady studia hradí svým potomkům 64 procent rodin bílé pleti; u vysokoškoláků černé pleti je to jen 34 procent.

Táž studie porovnávala i příspěvek rodičů při koupi vlastního bydlení. Zatímco u vysokoškoláků bílé pleti ho uvedlo 17 procent, absolventům černé pleti mohlo takto pomoci jen 5 procent vlastních rodin.

Totéž však neplatí v opačném gardu. Absolventů černé pleti, finančně podporujících vlastní rodiče, je totiž třikrát větší procento, než jejich protějšků bílé pleti. Příčinou není jen odlišná míra solidarity, ale hlavně rozdílné majetkové poměry. Totiž fakt, že podstatně větší díl „starší generace bílé pleti měl šanci akumulovat majetek i pro důchodový věk, a pomoc od  dospělých dětí tak nepotřebuje“. Naproti tomu starší generace „černé pleti v životě narazila na řadu překážek, které jí solidní zabezpečení na stáří znemožnily“. I to je ilustrací, nakolik  „zděděný rodinný majetek přispívá i k mezigenerační reprodukci značných finančních rozdílů mezi černochy a bělochy“. .

„Dnešní majetkové rozdíly pramení ze starých praktik a politiky, jež černošské populaci v akumulaci majetku bránily a bílí z toho těžili. My, Američané, jsme daleci toho si přiznat, nakolik rasová diskriminace z minulosti doznívá v naší společnosti dodnes. Pokud bychom si to přiznali, pochopíme i nutnost cíleně politických investic do ekonomicky nejohroženějších komunit, jež dosavadní běh věcí zvrátí.“  

„Události typu nedávných přestřelek vybízí k tomu, abychom se postavili na odpor sami jako národ, nahlédli do zákulisí a položili si otázku, co podobné události vyvolává. Přiznání společenských překážek, jež lidem černé pleti brání ve zlepšení jejich ekonomického  postavení, například v přístupu k finančně dostupnému vzdělání, bydlení v lokalitách  s dobrými školami a dobrou infrastrukturou, k zaměstnání za slušnou mzdu a sociálním dávkám i k možnosti zajistit své rodiny a komunity majetek – je prvním krokem.“