Mike Lofgren: Kde se vzal a co obnáší „hloubkový stát“

Konkubinát moci a prebend přímo do pramene

„Hloubkový stát“ („Deep State“) je tureckého původu. Za Kemala Atatürka se tak říkalo „neformálnímu holportu oligarchů, špiček armády a tajných služeb i organizovaného zločinu“. Podobná chobotnice - píše The Guardian – teď poroučí i Americe.

Tady jde – vysvětluje Mike Lofgren, sám Američan – o „hybridní spojení vládních elementů a špiček financí a průmyslu“. To, co je „díky financování kampaní zvolených papalášů, svým vlivovým sítím a lukrativním kariérám pro ty, kdo z vládních struktur odejdou, s to Spojeným státům vládnout nezávisle na výsledcích voleb i souhlasu ovládaných.“  

To samé soudí i Martin Gilens, profesor prestižní Princeton University a vyhlášený expert na korelace veřejného mínění a politiky vlády: „Ekonomické elity preferují nepoměrně nezávislejší vliv na to, co se v politice mění, než závislost na mínění průměrného občana…Řadový občan má na kroky své vlády fakticky nulový vliv.“

Táž spojitost ovšem, dodává Lofgren, platí i v opačném gardu: „Rostoucí rozdíly v amerických příjmech nejsou fatálním důsledkem neosobních sil typu globalizace a automatizace. Jsou výsledkem stovek obchodních, daňových a regulačních kroků a norem, vedoucích ke kýženému cíli – obohacení – ekonomických elit, které politikům plní kasičky.“

Tím spíš od verdiktu Nejvyššího soudu z roku 2010. Ten totiž vše, co dřív financování volebních kampaní limitovalo, zrušil. V letošních prezidentských volbách je tak víc než polovina sumy, která na kontech kandidátů přistála od sponzorů, „příspěvkem pouhopouhých 158 rodin“.

Důsledkem téhož aranžmá je „pokračující stagnace příjmů americké střední třídy“. Právě za situace, kdy „má Amerika i svého prvého dolarového stamiliardáře“. A „manažeři hedgeových fondů platí na daních méně procent, než učitelé státních škol nebo hasiči“.

„Lakota je tak výsadou amerických elit.“ Jak toho privilegia dosahují, popsal už Harold Lasswell, klasik americké loajální politologie. Vládnoucí třída Spojených států – formuloval to už před řádkou let – „sestává z těch, jejichž soukromé pohnutky vytlačí ty veřejné, a jakožto veřejný zájem se racionalizují samy“.

Učebnicovým exemplářem je Dick Cheney. „Většinu logistických zakázek naší armády privatizoval už roku 1992 coby ministr obrany.“ Společnost „Halliburton, jíž v letech 1995 – 2000 šéfoval, získala logistické kontrakty na podporu operací v Iráku za 39,5 miliardy dolarů“. To už byl „Cheney ovšem zvolen viceprezidentem země“ – a vedle apanáže, již ta židle nese, „inkasoval i odložené prebendy od své staré firmy“.

Anebo Ben Bernanke, co „v roce 2008 Kongres, zachvácený panikou, zjančil, že pokud Wall Street nesanuje teď a hned, ať to stojí, co to stojí, nezůstane  na bankovních účtech ani cent“. A jen co post šéfa Fedu opustil, honí „lukrativní kariéru řečníka“. „Hlavně ve firmách z oboru finančních služeb.“ Nese mu to „v průměru 200.000 dolarů za vystoupení“.

„Lakota“ – ví se i v Guardianu – umí být i „ekonomickým stimulem války“. A uměle hecovaný strach zase „zbraní, jíž se k ní ´hloubkový stát´ dostane“. Tak jako k té proti „neexistujícím zbraním hromadného ničení v Iráku“. A celých „posledních 15 let, kdy nás elity drží na prahu hysterie kolem terorismu“.

„Teď to však vypadá, že to dovedly až k přílišné dokonalosti.“ A dohnaly tak lidi až k „podpoře politických kandidátů, kteří na eufemismy politické třídy kašlou“. A místo chvalozpěvů na „status quo oligarchie, zastřený pro forma volbami“, „brnkají na struny xenofobního fašismu“.

Prototypem je hlavně Donald Trump, „narcis a pseudopopulistický miliardář“. A „ironií osudu i zosobnění všech patologií ´hloubkového státu´“. Svým „zmateným příznivcům“ možná „předhodí i obětní beránky“. Tím snáz, oč víc ti lidé „instinktivně cítí, že to, co je dneska špatně, má kořeny hodně do hloubky“.  

Druhému konci spektra vévodí Bernie Sanders. Ten „pustil stávající model financování voleb elitami k vodě“. Sám se opírá o „tisíce stoupenců – průměrný příspěvek Sandersovi dělá 30 dolarů – aktivně usilujících o návrat k New Deal a Great Society“ (tedy programům F. D. Roosevelta ze 30. a L. B. Johnsona ze 60. let minulého století).

„´Hloubkový stát´ se tak díky penězům a strachu možná ještě udrží.“ Už letošní „volby se však mohou stát i referendem na letité téma, kam až nás ´hloubkový stát´ dostal“.

Píše muž, mající za sebou 28 let práce ve státních úřadech. Posledních šest (2005 – 2011) to bylo v expertním zázemí rozpočtového výboru Senátu.