Michail Děljagin: Liberální cukrkandl, kompradorský švindl

„Elity“, řízené panstvem „globalizace“, lámou rekordy kolaborace

Michail Děljagin není z tichošlápků kolem horké kaše. Obsah se za lexikonem  neloudá.  Předvádí to i na poslední téma – Globalizace a zrada elit. Na portálu worldcrisis, řízeném dalším osvíceným mozkem, Michailem Chazinem.

Základem globalizace - píše tu Děljagin - je zjednodušení komunikace. Právě její nová média propojují jak špičky různých řídících systémů (státních i korporátních), tak jejich servisního zázemí (zvláštních služeb, vědy, masových médií i kultury). Pojítkem je „komunita osobních zájmů“ i „způsob života“. Obojí formuje „kvalitativně novou globální řídící třídu“. Vrchovatě „kosmopolitní, nevázanou žádnými hranicemi“.

Její faktickou domovinou jsou „pětihvězdičkové hotely a uzavřené rezidence“. Nabízí „komfort, který je ostatním nedostupný“. Pod ochranou „soukromých námezdních armád ještě víc, než těch státních“. Ta „nová globální třída majitelů a manažerů sice není jednotná“. I ji „rozdírají vnitřní rozpory a nemilosrdný boj“. Zato „proti společnostem, členěným státními hranicemi, je to monolit“.

Tím méně ji toho „poutá k určité zemi či sociální skupině“. „Jakékoli vnější závazky.“ Už sama „pozice ´nad tradičním světem´“ ji staví „nejenom proti ekonomicky a politicky slabým společnostem, jichž se destruktivně zmocňuje, ale proti každé komunitě, zakládající si na vlastní národní, kulturní (natož územní) identitě“. Natož „na tradiční státnosti“.

Následkem je i „přerod řídících struktur států“ Ani ty se „už nepovažují  za součást vlastního národa, ale třídy globálního managementu“. Jen to garantuje „vyšší kvalitu i jejich životnímu standardu“. „Kdo se postaví na zadní, je vyřazen či přinejmenším izolován“.

I „většinu národních elit tak nemotivuje zájem národního státu, jak je zformoval vestfálský mírem“. Dneska jim vede ruku „zájem ´nových nomádů´ - globálních sítí, propojujících představitele finančních, politických a technologických struktur, jež se na ten či onen stát nevážou. Takový management se k zájmům standardních společností, etablovaným v rámci států,  přirozeně staví přezíravě.“ Svých cílů dosahuje právě „na jejich úkor (a často i jejich potlačením“). Instrumentáriem „nemilosrdné exploatace“.

Svět tak „před našimi zraky vstupuje do nové epochy“. Její osou je „společný národněosvobozenecký boj společností, rozdělených státními hranicemi a zvyklostmi, proti destruktivní nadvládě globální řídící třídy“. A právě to „klade nadoraz otázku solidarity všech národně orientovaných sil“. Takže i „rozdíly mezi pravicí a levicí, vlastenci a internacionalisty, ateisty a věřícími jsou tváří v tvář riziku sociální autodestrukce zanedbatelné“.

Mají-li všichni ti, kdo brání „zachování přirozeného způsobu života, prosperitu, kulturní potenciál a pokrok svých zemí“, proti „třídě globálních majitelů a manažerů“ nabýt žádoucí síly, neobejde se to – „jakkoli to zní paradoxně“ – bez  co nejširší „nacionalistické internacionály“.

Tím spíš, že „elity“ na vodítku nadnárodních korporací se  – „tak jako každý monopol“ – „v zájmu zvěčnění své nadvlády snaží zablokovat i technologický pokrok“. Za cenu „archaizace společenských vztahů“. „Světa, hnaného do nového středověku, nového temna.“ Jen cestou, „rozbíjející monopoly, i ty globální“, tak má šanci už i nepřiškrcený technologický pokrok.

Zásadní proměnou prochází hierarchie pohnutek. Směrem od „úzkoprse zištných“ k mnohem „různorodějším a přitažlivějším“. Zaměřeným na skutečné „bohatství a štěstí“. Technologický pokrok, řízený skutečně lidskými potřebami, je jejich klíčovou podmínkou. Dnešní „elity“ mu blokují právě tento azimut. Do střetu s „všemocným monopolem trhu“ to vhání i nové životní orientace. A chtě nechtě tak znovu „nastoluje myšlenku socialismu“. Logicky ovšem v „nové podobě“, adekvátní dnešním podmínkám – „socialismu technologického“.

Hlavním rivalem je „současný liberalismus“ – „ne jako ideologie osobní svobody a suverenity, jako za Voltairových časů a v XIX. století, nýbrž ideologie nepřátelská všemu lidskému, co stojí globálnímu byznysu v cestě“. Že nejde o zlolajnou nadsázku, předvedl v celé nahotě i jistý Koch, jinak jeden z „nejerudovanějších ruských liberálů“. Když se 11. září 2001 hroutila newyorská „dvojčata“, prohlásil: „Zažíval jsem absolutní bezmoc a zoufalství. Dva roky předtím explodovaly domy u nás, v Rusku, tehdy jsem se toho však takovou součástí necítil.“ Koch se narodil a vyrostl v Rusku. Byl tu i v době teroristických útoků. Na rozdíl od New Yorku, když teror vraždil tam.

Liberalismus, okoralý na čirý „konzum“, to táhne „automaticky do služeb zemí, kde je ten konzum ze všech nejkomfortnější“. A tedy zemí „našich objektivních, strategických konkurentů“. Tím víc se odcizuje té vlastní. A je tak – „coby mocenský klan“ – víc a víc „neslučitelný i s její existencí“.

Ten „liberální klan obsluhuje zájmy globálního byznysu“. Odklady otázky, již to staví na pořad, „zvětšují jeho šance Rusko zničit“.