Svjatoslav Rybas: Diplomat války po válce

Nad českým vydáním životopisu „Mr. No“

Andrej Gromyko (1909-1989) stál v čele sovětské diplomacie 28 let (1957-1985). Za války asistoval Velké trojce jako ambasador u F. D. Roosevelta. A pak i v Jaltě a Postupimi. Gromykův pětisetstránkový životopis právě vyšel česky.

Napsal ho profesor Svjatoslav Rybas. Vydal i životopisy premiéra P. Stolypina, J. V. Stalina, lídra ruských monarchistů V. Šulgina, bělogvardějského generála Kutěpova. Celkem 26 knih. Stál v čele Fondu pro obnovu chrámu Krista Spasitele v moskevském centru. Působí v grémiu pro restauraci památníku ruských vojáků, padlých v jedné z nejkrutějších bitev I. světové války bitvě u turecké Gallipoli.

Gromyko, syn rolníka z běloruské vsi Staryje Gromyky, s nímž plavil dřevo už od svých 13 let, absolvoval střední i vysokou zemědělskou školu. Do diplomacie ho katapultovaly dva momenty: téma kandidátské dizertace (ekonomika amerického zemědělství) - a mnichovský diktát a sabotáž efektivního spojenectví proti Hitlerovi ze strany Londýna a Paříže. Taktický manévr, který si vynutila v politice Moskvy, provázelo i střídání stráží. Gromyko – v tu chvíli vědecký tajemník Ústavu ekonomiky Akademie věd – převzal vedení amerického odboru ministerstva zahraničí.  Už pár měsíců nato – stále v roce 1939 - je druhým mužem velvyslanectví v USA.

Bylo mu teprve třicet. Stará garda mu mydlila schody. Trpěla bizarní schizofrenií. Z jedné strany zamrzla v rrrrrevolučním boucharónství. Libovala si v něm i v době, kdy šlo o co nejširší protihitlerovskou koalici.  Víc podle slov, než hmatatelných fakt, však měřila i skutky a záměry amerických špiček. Klíčové otázky – dodávek na bázi Lend-Lease i tlaku na otevření druhé fronty – tak Moskva řešila hlavně přes Gromyka už v době, kdy ambasádu vedl Konstantin Umanskij a pak dokonce i sám Maxim Litvinov, někdejší ministr zahraničí.

Právě Gromyko hrál roli klíčového emisara i v komunikaci tandemu Stalin-Roosevelt. Mozaiku buldočí vůle – i diplomatické obratnosti – s níž sváděl střety o každý krok, pomáhající první frontě, Rybas posbíral ze spousty  zdrojů. Jak vlastních vzpomínek Gromyka samého, tak řady jeho spolupracovníků, rodiny i amerických aktérů. Zvláštní pozornost věnuje osobní vazbě, již se mladému diplomatovi podařilo vybudovat s F. D. Rooseveltem a jeho nejbližším okolím. Právě Gromyko tak dokázal Moskvu exaktně informovat, kolikrát a z jakých důvodů (i „důvodů“) se odkládala  druhá fronta. Roku 1943 ho to kvalifikovalo pro post velvyslance. Bylo mu  čtyřiatřicet.

Rybasova exkurze dramaty, tvarujícímu svět od počátku 40. let, má  přidanou hodnotu už salvou známých fakt, jež dnešní mainstream zatlouká. Spoustu pikantérií však nabízí i erudovanému publiku. Například kolem plánu ´Rankin´, iniciovaného už na tomtéž americko-britském summitu, který rozhodl o vylodění v Normandii – a na sklonku války prosazovaného hlavně Churchillem: „Definitivní varianta plánu, ve kterém byla zvažována možnost zahájení bojů proti SSSR v Evropě (10 německých a 47 amerických a britských divizí) byla schválena 12. května 1945.“ Sami „britští vojenští činitelé však dospěli k pesimistickému závěru: v daném případě by byla převaha Rudé armády nad britskou drtivá, a to čtyřnásobně v pěchotě a dvojnásobně  v obrněných silách. Američané analyzovali výsledky možného vojenského střetnutí se SSSR rovněž. Výbor pro strategické otázky při Společném výboru náčelníků štábů Velké Británie a USA došel k závěru, že ani USA, ani SSSR se nemohu vzájemně porazit. Navíc bylo nutno počítat se zvláštní atmosférou panující tenkrát ve vítězných zemích.“

Moudrost a morálku, zdobící Roosevelta, neměl ani Truman: „Prokazatelně nepřátelským aktem nového prezidenta vůči sovětskému spojenci byl příkaz z 8. května 1945 k výraznému zkrácení dodávek do Sovětského svazu na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Bylo to učiněno nejen bez konzultací s Moskvou, ale navíc vysoce provokativním způsobem. Již následujícího dne bylo nařízeno přerušit v amerických přístavech nakládku pro SSSR a lodi, které již odpluly, dostaly pokyn k návratu do Spojených států…Když přijel Hopkins koncem května do Moskvy, aby vztahy uhladil, Stalin mu řekl: ´Způsob, jímž k tomu došlo, byl velice proradný a hrubý. Bylo-li rozhodnutí přijato jako nátlak na Rusko, pak to byla zásadní chyba. Musím panu Hopkinsovi říci otevřeně, že pokud se k Rusku bude přistupovat upřímně, přátelsky, dá se toho dosáhnout moc, nátlak v jakékoli podobě však bude mít jen zcela opačné důsledky.´“

Studená válka na něj vsadila. Rybas cituje i Valentina Falina, léta velvyslance v Bonnu a později i člena stranického vedení: „Přečetl jsem veškerá memoranda Rady národní bezpečnosti USA a mohu zdokumentovat, že všemi snahami domluvit se jsme jen marnili čas – Washingtonu vadil sám fakt existence SSSR. Truman vzápětí po Postupimi uložil Eisenhowerovi připravit operaci Totality. V poslední dekádě srpna se objevil seznam 15 sovětských měst jako hlavních cílů včetně počtu jaderných náloží potřebných k jejich zničení na základě zkušeností z Hirošimy a Nagasaki. V letech 1945 – 1955 bylo takových plánů vypracováno nejméně šestnáct, seznam cílů vzrostl z 15 na 200 při nasazení více než 300 bomb.“

Korejskou válku „chtěl Soul i Pchongjang. Soul tím chtěl zastavit stahování amerických vojsk. Pchongjang chtěl upevnit postavení vládnoucí mocenské skupiny a získat pomoc z Moskvy.“ Generál McArthur žádal i o souhlas s nasazením jaderných zbraní.                                                    Později na to Truman vzpomínal: ´Kdybychom se rozhodli válku rozšířit na Čínu, museli bychom očekávat odplatu. Peking  a Moskva byly spojenci ideologicky i smluvně. Kdybychom zaútočili na komunistickou Čínu, museli bychom očekávat ruský zásah…Setřeli bychom s povrchu velká čínská města a zabili 25 miliónů nevinných žen, dětí a dalších civilistů. Čekala by nás 3. světová válka bez spojenců.  A pod ruskou kontrolu by se dostala celá střední Evropa, možná i Turecko, Řecko, Itálie, severní Afrika a nejbohatší oblasti Blízkého východu…Třetí světovou válku jsem prostě rozpoutat nemohl.´“

„Na korejském nebi proběhly stovky leteckých soubojů. Celkový poměr ztrát byl následující: v poměru ke 311 sovětských MIG 15 činily nezvratné ztráty amerických (OSN) letounů: F-86 Sabre – nejméně 180; F4U Corsair, F-94 Starfighter, B-26 Marauder, B-45 Tornado, F9F Panther, F-51 Mustang – nejméně 30; B-29 – nejméně 40; F-80 a F-84 – nejméně 91. Celkem 346 letadel (nezahrnujících ztráty způsobené čínskými a korejskými letci).“

Čím to, že aliance na straně Jižní Koreje měla mandát OSN, vysvětlil v memoárech sám Gromyko: Stalin mu instrukci, aby sovětský delegát v Radě bezpečnosti uplatnil právo veta, neschválil. Moskva právě –„na protest proti nepřijetí ČLR mezi členy OSN (byl přijat Tchajwan)“ – „svou činnost na půdě OSN pozastavila“. Na Stalina však Gromykovo varování, že „při nepřítomnosti našeho zástupce může Rada bezpečnosti přijmout jakékoli rozhodnutí včetně vyslání jiných vojsk jiných zemí do Jižní Koreje pod hlavičkou OSN, velký dojem neudělalo…Že došlo přesně k tomu, před čím jsem Stalina varoval, je známo. Tady se Stalin očividně nerozhodl  nejlépe a nechal se unést emocemi. Jeho stylu myšlení to vůbec neodpovídalo. Ale stalo se.“

Gromyko zasedal i v grémiu, které OSN konstituovalo. Právě on do její Charty prosadil právo veta pro pět stálých členů Rady bezpečnosti. I samostatné členství Ukrajiny a Běloruska poté, co je původně žádal pro všechny sovětské republiky. Polemiku, již si tím vykoledoval, odrážel mj. poukazem na to, že samostatnými členy OSN jsou i země, spadající po britskou korunu.

Roku 1949 se stal prvním náměstkem ministra zahraničí. Svědectví z první ruky tak vydával i o tom, kdo a proč spustil  železnou oponu Německem. I poté, co se tři západní okupační zóny spojily do samostatné NSR, chápala Moskva „vznik Německé demokratické republiky jen jako dočasný jev“. A dokonce i v nótě, zaslané spojencům proti Hitlerovi ještě 10. března 1952, navrhla mírovou smlouvu s jednotným Německem za jeho rovnoprávné účasti. Následně navrhla 9. dubna vítězným mocnostem uspořádat  v celém Německu svobodné volby pod dohledem společné komise vítězných mocností, na čemž dřív úporně trvali USA a jejich spojenci.“

Proti byl ovšem i Konrád Adenauer „přesvědčený, že neutrální Německo zbavené vojenské podpory Západu se změní ve slabý druhořadý stát a dostane se do sovětské sféry vlivu. Pokud by se tenkrát konaly celoněmecké volby, zvítězili by pravděpodobně sociální demokraté, a nikoli Adenauerova Křesťansko-demokratická unie (CDU). Byl to Západ, pro koho se trvalé rozdělení Německa stalo jedinou přijatelnou varintou.“

Neméně „mylná je domněnka, že Stalin chtěl od samého počátku východní Evropu komunistickou a své úmysly jen kryl hrou na demokracii. Ve skutečnosti byl jeho hlavní myšlenkou vznik koaličních vlád s ´cílem reforem v zájmu širších vrstev vrstev obyvatelstva´. Mluvil o tom například  s polskou vládní delegací v čele s prezidentem B. Bierutem a předsedou vlády E. Osóbkou–Morawskim 24. května 1946: ´Charakteristikou zřízení, které se utvořilo po osvobození, je…demokracie, která vznikla u vás v Polsku, v Jugoslávii i v Československu. Je to demokracie, přibližující vás k socialismu, aniž nastoluje diktaturu proletariátu a sovětské zřízení.´“

„Socialistický tábor“, seskupený kolem SSSR, vznikl až jako „obranná reakce Moskvy na snahu Západu vrátit ji do  postavení ruského impéria na počátku 1. světové války“ („tvrdá obrana vlastních geopolitických zájmů“). Mocenskou konfiguraci, dosaženou i tím, ilustrovala už „štábní hra amerického Sboru náčelníků štábů Phaedron v květnu – červenci 1948, analyzující možné kroky SSSR a USA v Evropě a na Blízkém i Dálném východě v prvních dvou týdnech konfliktu. Závěry Američany nepotěšily. Sovětská vojska by rychle dorazila k Rýnu, byla úspěšná v Íránu a Koreji, sovětští spojenci pak v Řecku a sovětské výsadky by obsadily oblast Noma na Aljašce, pouze v oblasti Fairbanksu a Anchorage by Američané desanty odrazili. Zjistili, že sovětská vojska by měla drtivou převahu v letectvu.“ Teprve pak „na poradě na ministerstvu obrany USA náčelník štábu vojenského letectva H. Vandenberg přiznal, že není zcela přesvědčen o efektivnosti atomového bombardování sovětského území“.

Charles de Gaulle glosoval Stalinovu smrt už pár hodin takto: „Stalin měl obrovskou autoritu, a to nejen v Rusku. Uměl zkrotit své nepřátele, nepanikařil při prohře a nekochal se vítězstvími. A vítězství měl víc než porážek. Stalinské Rusko, to není bývalé Rusko, které zahynulo spolu s monarchií. A stalinský stát je bez důstojných Stalinových nástupců odsouzen k záhubě.“ Gromyko postoupil do čela diplomacie čtyři roky nato. Když se v říjnu 1964 vrátil z pléna ÚV KSSS, které Chruščova odvolalo, „řekl svým náměstkům: ´Chruščov chtěl diplomacii zničit. To se mu ale nepovedlo. Už je to pryč.´“

V memoárech – i debatách s nejbližším okolím – měl Chruščovovi za zlé „řadu chyb ve vztazích s Čínou“ („vztahy doslova vydřené úzkou spoluprací ve 20. - 40. letech se neměly zpřetrhat tak zběsile a iracionálně“). Kolosální blamáží bylo i chaotické furiantství, vedoucí ke kubánské  raketové krizi. Chruščov napřed Kennedyho – řečeno s Gromykovým náměstkem Georgijem Kornijenkem – „uváděl v omyl dezinformací až po otevřenou lež“ („což po jejím odhalení nemohlo být vnímáno jinak než jako zlý úmysl“). Pak kompromisem, dosaženým pár vteřin před dvanáctou, prohrál před světovým veřejným míněním. Zatímco  rakety, stahované z Kuby, byly mediálním hitem, ty americké mizely z Turecka v naprosté tichosti. Za „velkou Chruščovovu chybu“ to měl i letitý sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin. Že byly k mání i jiné varianty, odtajnil šéf Kennedyho diplomacie Dean Rusk: „Vše by se organizovalo prostřednictvím neutrální strany, generálního tajemníka OSN U Thanta veřejnou výměnou prohlášení o stažení sovětský raket výměnou za likvidaci základny v Turecku.“ 

„Kubánská krize měla i závažné dlouhodobé důsledky. Sovětské vedení nedokázalo zapomenout na své ponížení hraničící s porážkou. Naše vojenská klika toho využila k přijetí nového programu zvyšování počtu raketo-jaderných zbraní.“ Ten „pohltil i Kosyginovu hospodářskou reformu, na niž už nezůstaly prostředky“.

„Emocionální reakce ve vyhrocených a dokonce krizových situacích charakteristické pro Chruščova byly vlastní i poslednímu vedoucímu představiteli Michailu Gorbačovovi, což v diplomacii není dobrý jev.“ Chruščov jich nakupil velehory – od boty, jíž tloukl o stůl na Valném shromáždění OSN, až po chvástavé indiskrece před Cabotem Lodgem, americkým velvyslancem v OSN, že „čte tajné nóty prezidenta Eisenhowera“ (takže „pracovníci CIA zřejmě své šifry prodávají KGB“ a „v rámci úsporných opatření by je obě tajné služby nakonec mohly sjednotit“). Hned nato „Američané své šifrovací systémy změnili, což sovětské rozvědce způsobilo značné škody“.

Rybas pak čtenáře naviguje peripetiemi, které už pamatuje i zralejší střední generace. Érou détente, vedoucí i k reálnému omezení řady arzenálů hromadného ničení – a Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Gromykův tandem s Leonidem Brežněvem líčí jako nepoměrně harmoničtější i produktivnější, než s jeho předchůdcem. Brežněva samého – do zlomu v jeho zdravotním stavu - jako podstatně zodpovědnějšího i obratnějšího vyjednavače.

Monografie, nadupaná fakty i řadou zákulisních svědectví, provází i diplomatickými střety kolem vietnamské války i arabsko-izraelských konfliktů v letech 1967 a 1973, intervence v Afghánistánu, arény kolem lidských práv a třetího koše helsinského Závěrečného aktu – a samozřejmě i Reaganova tažení proti “říši zla“.   

Že Gromyko je „buldok“ - „když mu řekneš, zakousne se a nepovolí, dokud vše nesplní včas a přesně“ – prohlásil o něm už Dmitrij Šepilov, po němž v únoru 1957 přejímal vedení sovětské diplomacie. Ten samý Andrej Gromyko však ctil i jiné krédo: „Než jeden jediný den války, to raději úporná jednání klidně i deset let.“ Krokům, hrozícím krveprolitím, se se snažil vyhnout, jak to jen šlo. Leckdy i ve střetu s generalitou ozbrojených složek. Rybasův životopis nahlíží i do jejich zákulisí. .

Už v 70. letech povýšil i do politbyra. Leckdo ho začal podezírat, že je i čekatelem na nejvyšší post. „To ale pravda nebyla. Sám Gromyko to jednou poměrně jednoduše vysvětlil synovi: ´Generálním tajemníkem strany jsem se stát nemohl, za mnou totiž nestál stranický aparát, KGB ani armáda.´“ Po Brežněvově úmrtí padla volba na Jurije Andropova. Letitý poradce Kremlu  Alexandrov-Agentov ho hodnotil takto: „Byl  velkým zastáncem mírové koexistence se Západem, hledání vzájemných kompromisů a pružnosti i při jednání o odzbrojení, dokonce více než Gromyko. Vždy ale zároveň byl a zůstával přívržencem třídního přístupu k mezinárodním záležitostem a byly mu zcela cizí metody přemlouvání a jednostranných ústupků, k nimž leckdy  sahal Chruščov. Ještě vzdálenější mu byly koncepce sbližování dvou proti sobě stojících systémů a stírání hranic mezi nimi hlásané později Gorbačovem. Na obranu klíčových zájmů socialismu dokázal iniciovat a prosadit i velice tvrdé kroky.“  

Naděje, spojené s nástupem lídra, jehož kvality nepopíral ani protivník, zradilo Andropovovo podlomené zdraví. Od Brežněvovy smrti po pohřeb jeho nástupce Konstantina Černěnka uběhlo jen něco málo přes dva roky.   Za situace, kdy bylo zřejmé, že musí do čela nová generace, se reálně vybíralo ze dvou kandidátů. Prvním byl Grigorij Romanov, dvaašedesátiletý člen politbyra a od roku 1983 i tajemník ÚV KSSS se zodpovědností za armádu, KGB, ministerstvo vnitra i obranný průmysl. „Nebyl vůbec starý“ - a „měl velké zkušenosti“. „Zúčastnil se Velké vlastenecké války, byl stavitelem lodí, konstruktérem, prošel všemi stupni stranické práce. Není vyloučeno, že právě jeho Andropov považoval za svého zástupce. Kdosi ale řekl, že v době, kdy Romanov působil jako první tajemník Leningradského krajského výboru, měla jeho dcera okázalou svatbu v Ermitáži a byl přitom rozbit drahocenný carský servis.“ Byla to cílená pomluva. Svatba se konala jinde. Servis, jímž nikdo netřískal, byl sovětské provenience.

Z intriky těžila konkurence. Černého Petra si vytáhl Gromyko. Alexandr Jakovlev – později Richelieu perestrojky, tehdy však teprve ředitel jednoho z ústavů Akademie věd – spunktoval i několik kolegů po horizontále. Gromykův syn Anatolij byl šéfem Ústavy Afriky AV. Jeho prostřednictvím přivedli otce k tomu, aby do čela strany navrhl Gorbačova. Výměnou za post předsedy prezídia Nejvyššího sovětu – statutárně to byla hlava státu – pro samotného Gromyka.

Litoval toho už pár týdnů nato. Spoušť katastrojky dostala zelenou. Eduard Ševardnadze, kterého Gorbačov dosadil do čela diplomacie, zahájil – řečeno s Gromykem – „skutečné popravy profesionálů“. Nefalšovanou „čistku ústředního aparátu i velvyslanectví: v období mezi létem 1985 a březnem 1991 zůstali ve svých funkcích pouze dva velvyslanci“. Když se na Ševardnadzeho tázal Gromykův syn, řekl mu: „Ne, Toljo, s ním jsem se už dávno rozešel, on je jen taková hlásná trouba, a ne chlap. Navíc je podle mého názoru pomstychtivý. I ten Gorbačov, kterého jsem navrhoval za generálního tajemníka, se od toho nynějšího liší diametrálně.“

Chaotickému diletantismu, pasovanému na nové myšlení, stáli lidé  Gromykovova formátu v cestě. V říjnu 1988 byl odejit do důchodu. Zemřel necelý rok nato. Ponižujícího zemětřesení, jež obrátilo naruby celý svět, tak zůstal ušetřen. Zoufalci, mající je na svědomí, tlachali o „druhém Brestu“ (nutném prý „pro konsolidaci vnitřního hospodářství“). Dovedli to až k „destrukci poválečného uspořádání světa a pak i k rozpadu státu“. Nakonec – řečeno s maršálem Sergejem Achromejevem –„táhli za jeden provaz američtí diplomaté i Ševardnadze“.

Partu provinčních hochštaplerů, lačných po predátorských pukrlatech, zmákla skořápkářská habaďůra. „Bushovy kroky“ – shrnul ji Zbigniew Brzezinski – „zasluhují absolutorium. Při rozhovorech se svým sovětským partnerem přemlouval, přesvědčoval, obelhával a opatrně používal i výhružky. Musel Gorbačova navnadit nástiny globálního partnerství a zároveň podněcovat k souhlasu s rozpadem sovětské říše.“  Gromyko věděl, k čemu to povede: „Budou od nás chtít jednostranné odzbrojení proti mlhavému příslibu pomoci, kterou nikdy nedostaneme.“

Syn Anatolij zaznamenal i jeho politickou závěť: „´Chci tě seznámit se zlatými pravidly diplomacie. Ukázat druhé straně všechny karty - a chtít problém vyřešit z jedné vody načisto – se nevyplácí. Mnoho politiků se domnívá, že stačí jen přesvědčivě vyložit vlastní návrhy, dát najevo upřímnost a snahu o spolupráci a vše se rázem podaří. To je iluze a dobří diplomaté to vědí moc dobře.´

Druhým zlatým pravidlem diplomacie bylo podle mého otce obezřetnost při  setkáních na nejvyšší úrovni. ´Špatně připravené summity,´ říkal, ´nemluvě o těch nepřipravených, je lepší vůbec nepořádat. Způsobí víc škody než užitku. Pokud jde o pracovní setkání, tam slabý výsledek tolik nevadí. Je-li však řeč o dohodách nebo smlouvách, k těm se spěje klidně i roky a někdy  celá desetiletí. Velmi dobře byla připravena jednání v Jaltě a Postupimi, dohody o omezení strategických jaderných zbraní a Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Špatné výsledky přinesla Chruščovova jednání s Eisenhowerem a Kennedym. Příkladem diletantství bylo setkání Gorbačova s Reaganem v Reykjavíku. Na setkáních si velmi dobře vedl Brežněv. Nebyl žvanivý ani vznětlivý a důvěřoval profesionálům. Měl dobré vztahy s Nixonem, Pompidouem a Schmidtem. Nepodléhal Kissingerovým fíglům.

Kompromis třeba stavět na střízlivém zhodnocení stavu věcí. Každý mezinárodní problém má mnoho aspektů. Stránky hlavní i druhořadé. Špatná se může ukázat i dohoda, inzerovaná jako učiněná perla. Diplomat musí vše pečlivě přezkoumat. Západní politici se s námi při jednáních často snaží manipulovat. V médiích mi říkávali Pan NE, protože jsem se zmanipulovat nenechal. Mnohým se to sice nelíbilo, zato mně náramně.“       

Nebyl zdaleka sám.