David Graeber: Zámky a podzámčí „bezúčelné práce“

Řekne-li se David Graeber, knihomol už ví. Jeden z titulů profesora London School of Economics zdobí i náš knižní trh. Jmenuje se DLUH. PRVNÍCH 5.000 LET. Vydaly ji brněnské BizBooks už v roce 2012. Před pár dny vyšla Graberovi kniha, bořící jiný mýtus. Nazval ji  BULLSHIT JOBS. A THEORY. Džob máme i v češtině. „Bull“ je býk a „shit“ zase ho..o. Spojení obou slov sice už změklo i do konotací, které tolik nepáchnou. Včetně slovesa „to bullshit“ – „žvanit nesmysly“ (hlavně  ty, co mají „uvádět v omyl nebo tahat za nos“), řečeno se slovníkem velevážené firmy Webster. Na téma, jež nastoluje profesor, však sedí spíš prvotní význam. Tedy řekněme „práce na ho..o“

Graeber tím míní tu „nesmyslnou“ („pointless“). Masu „bezúčelných džobů“, jimiž se dnešní ekonomiky hemží tím víc, oč výš figurují na světovém žebříčku. Profesor je mapuje ze statistik i vlastního šetření napříč řadou zemí. Věnoval mu řadu let. Nevšedním čtivem jsou už odpovědi, které shromáždil. Například dopis IT experta z přední  investiční bankou. Uložila mu vychytat skuliny v IT programech, jimiž by se personál mohl potutelně obohacovat. Expert jich objevil minimum. Většina zaměstnanců – napsal do závěrečné zprávy – totiž nemá ani tušení, proč se po nich jejich práce chce. Expert nabídl  šéfům úsporu okamžitou a nepoměrně výživnější. Doložil totiž, že ze 60.000 zaměstnanců je 80 procent naprosto zbytečných. Poněvadž  jejich práci lze nahradit tím, co už IT umí sama – a tak spolehlivě  vyloučit i každou kleptomanii. Experta pozvali do „grémia 25 pohádkově placených poradců“. Narazil tu na „krajně nepřátelský postoj“. Z návrhů, který předložil, neprošel jediný. IT programy, nahrazující „bezúčelnou práci“, by přitom stály „jen 5 procent sumy, utrácené rok co rok za oněch 25 poradců“. Banka je platí nadále. A s nimi i 80 procent přebytečných úředníků. „Odejít“ musel ten, kdo navrhl gigantickou úsporu. Poradci vycítili správně, co by už brzy mohlo ohrozit i je. 

Vertikála „manažerského feudalismu“

„Bullshit jobs“ nevznikly včera. Sinekury pro mazánky, kteří se „za vodou“ už narodili, jsou dávného data. Ta výsada si žádá „sociální kapitál“. Konexe vlastních rodičů. A kámoše z drahých privátních univerzit, narozené jiným zazobancům. Tou sortou se mimochodem hemží i filiálky, které si cizí „investiční skupiny“ a „fondy rizikového kapitálu“ vydržují u nás. Od hrstky z chudšího pytle, jimž se mezi ně povedlo vyšvihnout, jsou k rozeznání už napoprvé. Hlavně  bohorovností, s níž nakládají s „penězi jiných lidí“ („other people´s money“). A klidem želvy, pokud ty cizí peníze potká kolosální ztráta. Tím víc toho umí na téma „kudy z nudy“. Hlavně v prostředí pro vyvolené „gentrifikace“.  

Graeber však nelíčí jen faraónský luxus. Mapuje hlavně „bullshit jobs“, expandující v podhradí. „Když třída těch nahoře okrádá všechny ostatní, potřebuje i mnohem víc práce jistící, že jí ten lup zůstane v bezpečí.“ Tím víc platí dvojí metr na „modré“ a „bílé límečky“. Prvým naděluje „neúprosné zrychlování práce a snižování stavů“. Zatímco „reprezentační, manažerské i administrativní posty“ se těší „rychlé multiplikaci v téměř všech velkých firmách“. Zahrnují i novodobé repliky „lokajů“, majících náležitě zviditelnit status svého panstva. Aparáty, povolané „předstírat, co vše firma dělá, i když to tak vůbec není“. Či jakési hasiče řešící poruchy a kolapsy, zaviněné diletantismem velkých šéfů a jejich vezírů. A řadu dalších podobných kategorií, jimž Graeber dává i neotřele poetické názvy.    

Ten chumel se rojí kolem velínů „manažerského feudalismu“. Novotvary, do nichž vybujel, Graeber ilustruje i kotrmelcem, jímž prošel Hollywood. Ještě v 60. letech, píše, tam sousedilo několik vcelku průzračných vertikál. Každá s jediným šéfem coby přímým partnerem každého scénáristy a režiséra. Od doby, kdy Columbia Pictures koupila CocaCola (ač jen na krátký čas), ovšem kvete i tu „bullshit systém odshora až dolů“. Tvůrce nových projektů zahání do „hotového pekla“. Musí procházet mnohastupňovým „přípravným a hodnotícím řízením“, nemajícím konce. Umělcům kafrá do práce hlavně „finanční sektor“. Ti nabubřelí kravaťáci rozumí filmu jako koza petrželi. „Jejich profesionalita tkví vesměs jen v sepisování emailů a v honosných obědech s jinými manažery podobného ražení“. To vše je sešikováno do „půl tuctu stupňů řízení“, okupovaných šéfem a početným hejnem „MBA z oboru marketingu a financí“. Každému z nich se předkládá nová „prezentace“, šitá na míru jeho vrtochů. Na těchto direkcích stojí honosné tabulky: „Manažer pro mezinárodní kontext a talenty“, „Výkonný ředitel“, „Viceprezident pro otázky rozvoje“ a „Výkonný ředitel televizní tvorby“ – coby poslední předstupeň „Generálního ředitele“. Minimálně 60 stran mívá už text, předkládaný už prvému stupni celého monstra. Přezdívá se mu „inkubátor“. Na statisíce dolarů tak vyjde i příprava lejster pro projekty, které tím cedníkem neprojdou. „Rozepíší“ se do ceny filmů, které Hollywood natočí. „Kdysi přímočarý byznys se tak propadá do labyrintu sebestředného marketingu, trvající klidně celé roky“ – a bez sebemenší záruky, že neskončí v koši.

Moloch dusí i univerzity a Holywood

Týž „manažerský feudalismus“ ovšem dusí i vysokoškolské prostředí. Nutí pedagogy „trávit tisíce hodin kreativního úsilí tomu, co skončí na papíře“. Hlavně přípravou suplik, žadonících o granty. Evropské univerzity za ně utratí 1,4 miliardy EUR ročně. Štěstěna políbí jen každou desátou. Čas, promrhaný na přípravu zbylých devíti desetin, je „jednou z příčin technologického zaostávání v posledních desetiletích“. Dřív byly „univerzity, korporace i filmová studia vcelku jednoduchou strukturou řízení“. Teď je to spletité předivo „bezúčelných manažerských hierarchií, přecpaných muži a ženami s honosnými tituly zběhlými v korporátním žargonu“. V „oboru, jejž mají řídit, se buď nevyznají vůbec, anebo dělají vše, co je v jejich silách, aby to zapomněli“.          

Rájem „bezúčelných zaměstnání“ je sféra „služeb“, inzerovaná jako pionýr pokroku. A to nejen „terciární“, ale i „kvartální“ sektor. Už coby východisko pro milióny těch, koho zbavil obživy vývoz výroby za co nejlacinější prací daleko v zahraničí. Hlavně však jako „lidský zdroj“ novotvaru, jemuž se říká „financializace ekonomiky“. Tedy nadvlády „finanční oligarchie“, řečeno s Louisem Brandeisem, talárem Nejvyššího soudu USA už roku 1913 v knize Peníze jiných lidi a jak s nimi nakládají bankéři  (Other People´s Money and How the Bankers Use It), Lenin ten pojem použil až dva roky nato. Protože „dnešní kapitalismus“ – ví i profesor London School of Economics – „je rostoucí měrou systémem dolování renty“. A ten se – na rozdíl od jeho „klasické“ fazóny – řídí „diametrálně odlišnou logiku“. Mnohem víc se tak „podobá středověkému feudalismu“, lemovanému „nekonečnou hierarchií lordů, vazalů a družiníků“.      

V „klasickém kapitalismu musely být osobní náklady nižší než tržby“. Teď ovšem ekonomice vládne FIRE, byznys ve sféře „financí, pojištění a realit“ (finance, insurance and real estate“). A ten prostě „peníze vytváří (tím že produkuje dluhy) a šíbuje jimi extrémně komplikovanými cestami, aby si nahrabal z každé z těch transakcí“. I většina těch, koho zaměstnává, je tak názoru, že „téměř vše, co se zde odehrává, je švindl“. Vládne tu kombinace „podvodu“, „nesmyslných rituálů“ a „vyjukaného mlčení“ („kdo by si dovolil třeba jen pípnout o pofidérních společnostech na Kajmanech“?). „Velké korporace jsou stále méně o produkci a stále víc o politických procesech akvizice, distribuce a alokace peněz a zdrojů“. Billboardy kapitalismu sice hlásají opak i dnes. Ve skutečnosti se však „politika a ekonomika dají rozlišit čím dál hůř“. Zvlášť v případě těch, co „jsou příliš velcí na to, aby směli zkrachovat“ („Too-Big-To-Fail“). Či „příliš macatí na to, aby se na nich dala vykonat soulož“ („To Fat To Fuck“). Co do míry, v níž je ekonomika hříčkou politických habaďůr, tak vlastně „kulhá i analogie se středověkým feudalismem“.

„Ubrané hodnoty“, faraónské platy 

Z „keynesiánského kompromisu“, dominujícího v letech 1945 – 1975, nezůstal kámen na kameni. Teď se „lví díl růstu produktivity“ stává kořistí „nových a z profesionálního hlediska naprosto zbytečných manažerských pozic, obklopených malými armádami stejně zbytečných administrativních aparátů“. Za klasického feudalismu sice kmán musel panstvo poslouchat, ba odvádět mu dávky. Do toho, jak se živil sám, mu však „modrá krev“ nekafrala.  Vyvolení „manažerského feudalismu“ jsou vlezlejší. Svými zásahy s gustem devastují i prokazatelně životaschopné projekty. Graeber to ilustruje i marseillskou firmou Elephant Tea, dovedenou původními majiteli na pokraj bankrotu. Když si ji vzali do správy její vlastní zaměstnanci, vrátili ji do „černých čísel“ a zakrátko zvýšili produktivitu o celou polovinu. S pouhými dvěma manažery v čele.  Pak ovšem nastoupili velmistři „fúzí a akvizic“, velké to módy posledních dekád. Podnik se „zaplnil mraky bílých límečků“. A za pár měsíců shledán „neefektivním“ - a přestěhován do Polska.

„Bullshit jobs“ už nejsou čímsi okrajovým. V zemích typu Británie či USA – dokládá Graeber z řady zdrojů - už zaměstnávají kolem poloviny všech námezdních sil. „Bezúčelná práce“ prorůstá stále víc i pracovišti, jimž smysluplný účel nechybí. Bizarní panorama zjevují studie, kvantifikující „společenské přínosy a náklady“ různých profesí. Například Benjamin B. Lockwood, Charlese G. Nathanson a E. Glena Weyl došli k závěru, že přínos výzkumného pracovníka v medicíně je v průměru 9krát větší než kolik jeho práce stojí, učitele 2krát vyšší, kdežto v celém finančním sektoru 1,5krát menší, u všech právníků 2krát a manažerů 8krát menší. Obdobně to vidí zpráva New Economic Foundationin the U.K., nazvaná Social Return on Investment Analysis. Ta u jednotlivých profesí srovnává cenu jejich práce v poměru ke „společenským hodnotám“, které buď generují, anebo naopak devastují. Průměrné britské zdravotní sestře připisuje 7 liber šterlinku, generovaných na každou 1 libru ceny její práce. Zato v případě bankéře z londýnské City – 7 liber společenské ztráty na každou jím inkasovanou libru, daňového poradce 11,20 libry a reklamního manažera 11,50 libry „devastovaných hodnot“ na každou libru jejich příjmů.             

Ráj parazitní renty a loupeže    

Graeber srdnatě čelí i oběma klišé, jež lidem bulíkuje „mainstream“. To prvé má „nadbytečnou byrokracii“ za vadu, jíž trpí výlučně veřejný sektor. Profesor dokládá, že vedle jmelí, které si pěstují dnešní privátní korporace, je to učiněný břídil. Záda nehrbí ani před demagogií, ofrňující se nad „plnou zaměstnaností“ za socialismu. Že byla leckdy spíš „umělá“, nepopírá. Neváhá ovšem uznat, že jejím motivem byl pravý opak toho, co vede k dnešní expanzi „bullshit jobs“. Ty totiž nejsou jen nouzovou náhražkou obživy pro lidi, na něž nezbyla užitečná práce. Lidé, odkázaní na tu „bezúčelnou“, přitom ani „nejsou s to přesvědčit sebe sama, že jejich snažení má dobrý důvod“. Pro většinu jejich zaměstnání je navíc „příznačné, že je do nich vestavěn podvod“. Ne snad ze strany těch, kdo je vykonávají a koho to naopak masově psychicky traumatizuje. A komu tak napovídá i vlastní zkušenost, že obřadně kanonizovaný „trh rozhodně není neomylným arbitrem hodnot“. Ba že „mezi společenskou hodnotu práce a sumou vydělaných peněz panuje nepřímá úměra“. Pupeční šňůra celé „perverze“ vede k samému jádru dnešních poměrů: „Oč víc se ekonomika stává sférou distribuce nakradeného“, tím víc plodí „nadbytečná řídící přediva“, neb „právě to jsou organizační formy, umožňující loupežit nadoraz“.

Až zhruba do 70. let, všímá si Graeber, měli manažeři v „reálné ekonomice“ blíž k vlastním zaměstnancům, než k bankéřům. Pak ovšem „finanční sektor a třída ředitelů fakticky zfúzovaly“. A kromě astronomických gáží se „odměňují i opcemi na akcie firem“, jimiž „to berou jako průchoďákem“ a „balíkují se úměrně počtu zaměstnanců, které z nich vyhodí na dlažbu“. A spolu se „šéfy hedgeových fondů“ a „horními patry korporátních právníků“ tvoří kastu „sobeckých bastardů, kteří to, že jimi jsou, už ani nezastírají“.      

Graeber je, jak o sobě říká sám, „v zásadě anarchista“. K marasmu „bezúčelné práce“ jej přitáhl hlavně jiný motiv. Copyright na něj má už Marxova „říše svobody“ ve volném čase, umožňující „kultivaci bytostně lidských sil“. Graeber však připomíná i Johna Maynarda Keynese a jeho stať z prahu 30. let, která se tržním fanatikům nehodí do krámu. To „poselství našim vnukům“ je o technologickém pokroku, díky němuž bude už koncem XX. století reálné zkrátit pracovní týden na 15 hodin. „Je-li to skutečně tak, že díky markantním důsledkům celkové produktivity lze minimálně polovinu práce eliminovat“ – píše Graeber – „proč potom práci, která zbyde,  nepřerozdělit tak, že bude každý pracovat jen čtyři hodiny denně? Anebo čtyři dny v týdnu a se čtyřměsíční dovolenou?“

Šance pro průlom emancipace

Povede robotizace, táže se profesor, k „technofeudalismu“? K tomu, že 50–60 procent populace zůstane bez práce? Anebo k racionálnímu uplatnění uvolněných lidských zdrojů v péči o zanedbané lidské potřeby? Proč by „budoucí roboti neměly být společným majetkem všeho lidstva“? Budou-li „plodem kolektivní mechanické inteligence“ – „podobně jako je výtvorem všech bez výjimky národní kultura“? A proč by se masová robotizace nemohla stát rovnou základem „plně automatizovaného komunismu přepychu, jak o něm hovoří mladí radikálové ve Velké Británii“?

Profesor bere taranem i vše, co proti radikálnímu zkrácení pracovní doby – i garantovanému příjmu po dobu studijního a rekreačního intermezza - namítají jejich odpůrci. Tvrdí, že většina lidí by „přestala pracovat úplně“ – a „ulice by se zaplnily mizernými básníky, nudnými pouličními mimy a hlasateli ztřeštěných teorií“. Není sice pochyb, kontruje Graeber, že „jistá část svobodné společnosti by se své životy strávila nápady, které by ostatní považovali za praštěné“. Jen „těžko si však lze představit, že by šlo o víc než 10 až 20 procent“. Už teď má však „v bohatých zemích za nesmyslné své zaměstnání 37 až 40 procent pracujících“. A „bezúčelná je zhruba celá polovina jejich ekonomiky“ (navíc „nijak atraktivně bezúčelná“). Takže „pokud necháme na každém, aby se rozhodl sám, jak lidstvu prospět co možná nejlépe, aniž ho v tom bude cokoli omezovat, jak by to mohlo vést k ještě méně efektivní distribuci práce, než jakou tu už máme?“             

Tolik svobody pro ty, z nichž dolují miliardy parazitní renty, je však pro „sobecké bastardy“ hotovou svatokrádeží. Práci „od vidím do nevidím“ mají i za optimální prostředek, jak nutit podzámčí „držet ústa a krok“. Důvody k „revoltě tříd“, po nichž se žádá ohnutý hřbet, to násobí. Kdo jiný jim je má vysvětlit, než právě levicové strany?  táže se profesor London School of Economics Je to na nich. Zůstanou zajatcem „tradeunionismu“, řečeno už slovníkem vzrušených debat z přelomu 19. a 20. století? Tahanic o trochu větší koláče, parketě odborů se členy všech světových názorů? Nebo se chopí i marasmu „bezúčelné práce“? David Graeber ho zmapoval brilantně.