Svjatoslav Rybas: Stalin. Krev a sláva

Konečně biografie, co nelže ani nefabuluje

Svjatoslav Rybas zaujal už životopisy Andreje Gromyka (je k mání i česky), Pavla Stolypina, „bílého“ generála Kutěpova i jiných osobností. Tím větším průlomem je, zvlášť na našem trhu, jeho sedmisetstránkový Stalinův portrét.

Originál je z roku 2007 (Stalin. Sud´ba i strategija, české titulky tíhnou k bulvárnějšímu lexikonu). Rybas si klade serióznější cíl: vymanit Stalinův profil z pout, v němž ho konjunkturální švindl drží už skoro 60 let – aniž by   couval do klepet hagiografie. Tou honili kariéru právě ti, kdo pak zas tepali „kult osobnosti“.

Rybas své krédo rámuje takto: „Nejdůležitějším zdrojem Ruska bylo tragické, nadměrné přetížení mnoha lidských generací, které muselo překlenout propast mezi potřebami státu a možnostmi, jež mu dala příroda. Proto mělo Rusko téměř vždy vojenskou strukturu správy, jeho režim byl mobilizační, na demokratické sladění zájmů mocenské elity a obyčejných obyvatel nezbývaly žádné prostředky. V průběhu stovek let byla hlavním úkolem moci mobilizace lidu pro cíle, kterých by běžnou praxí nemohlo být dosaženo.“

I koncem 19. století produkovala „výkonná německá farma přes tunu obilí z akru půdy (1 akr = 4.047 m2 čili 25 metrických centů z hektaru), přičemž v Rusku byla úroda čtyřikrát menší“. Přírodní i klimatické limity konstatuje i osvícenější „sovětologie“, například Richard Pipes. Ani on neváhá přiznat, že sama „příroda Rusku předurčovala, aby bylo rozdrobenou zemí sestávající z mnoha samosprávných pospolitostí“, vnější tlaky a hrozby si však žádaly budovat stůj co stůj centralizovaný stát.

„Rusové se“ – navazuje Rybas – „nepřetržitě bránili před hrozbami ze Západu a Jihu a to je donutilo zvolit si odpovídající politickou tradici. Jestliže na Západě sjednocovaly státy smluvní vztahy uvnitř elit, regulace vlastnických práv a obrana králových poddaných zákonem, pak v Rusku vznikl systém, na jehož základě nemohly být hubené zdroje rozděleny mezi vlastníky, a shromažďovaly se tak pouze v rukách nejvyššího vůdce. Nikoli náhodou byla v ruské ideologii zdůrazňována myšlenka obětavosti pro vlast. Proto bylo také Rusko vždy částečně mystickým státem se zvláštním kulturním koloritem.“

„K selhání politiky Mikuláše II., Gorbačova i Jelcina, kteří se pokoušeli rázně změnit mechanismus moci, došlo proto, že nepochopili tento ´genetický kód´“ – očekávali, že i v Rusku lze, navíc v podstatě obratem, zavést jakousi kopii politického a státního mechanismu USA či Velké Británie. Jenže jakmile majetkové „elity získaly moc, země se začala rozpadat…V dějinách se vyskytují různé náhody, ale náhoda trvající tisíc let neexistuje.“

Počátkem XX. století „mělo petrohradské jádro vzhlížející k Evropě jen málo společného s následníky prosté lidové Rusi“. „Kulturní a světonázorové protiklady různých skupin ruského obyvatelstva se tehdy staly hnací silou kruté občanské války a nepokojů.“ Pak ale „došlo k něčemu neuvěřitelnému. Stejně jako po nepokojích v roce 1612 byl ruský stát znovu obnoven, tentokrát pod rudým praporem Sovětského svazu. A vůdcem této obnovy se stal J. V. Stalin. Znovu ustavil bývalý ´helénistický typ státu´ (politická moc a vlastnictví jsou neoddělitelně spjaty a řízený autokraticky). Rusko přitom uskutečnilo neuvěřitelnou modernizaci a stalo se druhou velmocí světa. Stalinova krutost, podezřívavost a další záporné rysy jeho povahy jsou ve vztahu k historické skutečnosti druhořadé. Zopakoval to, co před ním vykonali Ivan III., Ivan IV. Hrozný a Petr I. Veliký, jejichž ´vztyčený prst Boží´ byl pro lid tak děsivý.“

„Stalin se svými úspěchy a chybami odpovídal tisíciletým dějinám země, jeho osudovost je nutno posuzovat bez hněvu a vášně, jinak z ní nezískáme žádné poučení pro budoucnost. Jakmile budeme ve vlastních dějinách vnímat jen jednotlivá období nejčastěji spojovaná se záporným hodnocením tehdejších vůdců, nebudeme nikdy schopni pochopit sami sebe.“

Rybas bere mýty motorovou pilou. „Jednou z trvale udržovaných legend je tvrzení, že Stalin spolupracoval se zvláštními policejními službami“ carského režimu. „Ale téměř po sto letech bylo dokázáno, že všechna podezření a obvinění z konfidentství byla bezdůvodná nebo úmyslně zfalšovaná.“ Prokázal to i „téměř kompletní seznam spolupracovníků agentury“, přezkoumaný ruskými historiky.

Verzi o „pátém kole u vozu“ vyvrací i slovy L. D. Trockého, hlavního Stalinova rivala: „Stalin hrál u Lenina roli náčelníka štábu, nebo experta na odpovědné úkoly.“ Trockij to poznamenal na margo svědectví Stalinova náměstka lidového komisaře pro národnosti S. Pěstkovského. V dvoudílném Stalinově životopise, jejž napsal po vlastním politickém pádu („fakta, která Pěstkovskij uvádí, jsou víceméně přesná“). Pěstkovského svědectví tu Trockij  cituje sám: „Lenin se bez Stalina nedokázal obejít ani den. Asi právě z tohoto důvodu se naše pracovna ve Smolném nacházela ´po boku´ Leninovy. Během dne sháněl Stalina bezpočtukrát, nebo přišel rovnou k nám a odvedl si ho. Stalin proseděl u Lenina velkou část pracovní doby…V noci, když shon ve Smolném polevil, chodíval Stalin k telefonu a trávil u něj dlouhé hodiny. Vedl dlouhé rozhovory buď s našimi vojevůdci (Antonovem, Pavlunovským a dalšími), nebo s našimi nepřáteli (ministrem války ukrajinské rady Poršem).“

Značnou „odvahu a rozhodnost“ za občanské války („ač bez vojenského vzdělání“) nechává předloze své biografie dosvědčit přímo bělogvardějským generálem Děnikinem. Mnohem střízlivější přístup, než většiny jeho kolegů (i  rivalů v pozdějších střetech o politický azimut), u ní v dobových dokumentech  nachází i ve vztahu k tak senzitivním otázkám, jako kam až a proč má zajít sovětsko-polská válka na prahu 20. let, tažení proti zděděné moci a vlivu pravoslavné církve, omezení občanských práv špiček a byrokracie carského režimu i mnoha dalším.

Invazivní chirurgií Rybas prohání i ostatní zamilované hračky „antistalinismu“: prolhaný výklad střetu s „generálskou frondou“ ve druhé polovině 30. let, „vyřizování účtů se zasloužilými bolševiky“ (ač ve skutečnosti šlo o prostor pro novou generaci s moderní erudicí), či domnělý „Stalinův odpor“ ke vstřícným vztahům s liberálními demokraciemi po Hitlerově nástupu. A z autentických zdrojů, léta tutlaných i všelijak falšovaných, dokládá, že v podstatě vše, z čeho si spíchli alibi lídři „destalinizace“, padá značnou, často prvotní měrou právě na jejich vrub.  

Zvlášť markantní je to v případě střetu o volební zákon, jímž chtělo „stalinské“ centrum dovést do důsledku Ústavu z roku 1936. Návrh zněl volby nejen tajné a přímé, ale i z více kandidátů. Narazil na odpor provinčních partajních principálů, jejichž autoritu mezi voliči hrozil prohnat zdrcujícím testem. Kreml prosazoval demokratizaci – týpky Chruščovova halekaly o „kontrarevoluci“, co se prý volbami prodere k moci. A bombardovaly vedení seznamy těch, koho nesmí minout hrdelní trest. Většinou byly jmenovité, právě Chruščov ho však sestavil „bianko“. Jeho celkový počet „zavilých nepřátel“, jejichž jména si pak dosadí sám, byl pěticiferný. Rozmáchlejší, než všechny ostatní. Ten motiv měl většinu i v ústředním výboru vládnoucí strany. „Stalinské“ centrum vzalo návrh volebního zákona zpět, až když hrozilo, že ho smete. Provinční principálové si vydupali vlnu represe. Nakonec smetla i některé z nich. Ještě dřív ale volební zákon, koncipovaný jako start k dalekosáhlé demokratizaci.

Rybas bere na solar i falza, mrzačící dramata, jimž byla Moskva vystavena pak: o údajné „Stalinově důvěřivosti v Hitlera“ – a „chorobné nedůvěře ke zprávám vlastní rozvědky“; „řízení války podle glóbusu“ – i vině za vypuknutí „studené války“. Spoustu fakt, dostupných dosud jen znalcům nejnovější ruské produkce, přináší o drsných podmínkách poválečné rekonstrukce – i programových sporech, jak dál. Nové - a pro leckoho i značně překvapivé – světlo vnáší jak do tématu plánů, které sám Stalin už nestihl, tak reálných parametrů a cílů jeho nejbližšího okolí (Georgij Malenkov, Lavrentij Berija a d.), kteří střet o další orientaci země prohráli.                                   

Závěrem nabízí i neotřelá shrnutí: „Stalin se nevynořil z jakési ´tvořivé nicoty´. Spojovaly se v něm evropské liberální tradice a ruské historické zkušenosti. Když si ruští konstituční demokraté v boji s mocí povolali na pomoc ´řeku Styx´, vůbec netušili, co z toho může vzniknout. Tento asketický, intelektuální, krutý lídr se objevil jako revoluční odplata za chyby a zločiny imperiální elity, jež zničila ruský stát. Stalin symbolizoval druhou stranu nedokončených reforem Witteho a Stolypina. Obnovil stát, učinil jej supervelmocí a opřel se při tom o historické tradice Ruska. Posudky, které vystavili Stalinovi Mao Ce-tung („70 % správného počínání, 30 % chybného“) a Churchill („převzal Rusko s dřevěným rádlem a odevzdal je s atomovou bombou“, „byl vynikající osobností, imponující naší kruté době“) – to jsou hodnocení nezúčastněných. Chruščovovo vystoupení na XX. sjezdu je pak aktem politického boje a nikoliv analýzy. Zde je hodnocení z Britské encyklopedie:

´Projevil neobyčejně silnou vůli, pevnost a chladnokrevnost – byl tvůrcem plánovaného hospodářství – základem podivného kultu byly Stalinovy nepochybné úspěchy – byl ´otcem vítězství´ - jeho úspěchy byly zkresleny jeho despotismem a tvrdostí jeho povahy – jedna z nejsložitějších, nejmocnějších a nejrozpornějších postav světových dějin.´“  

„Co se ze Stalinova odkazu zachovalo?“ táže se sám Rybas. „Proč jeho obraz dosud znepokojuje Rusko a svět? Stalinova památka je spojena s dějinami ruského státu od knížete Vladimíra Svatého po Petra Velikého, kteří ve svém životě rovněž zdaleka nebyli andělé a prolili mnoho krve. Dosud nelze pochopit, jak mohl tak anarchistický národ, který neměl žádný státní ideál, vytvořit tak velký stát. Jako by Rusko tvořily dva národy: Jeden budoval velmoc a druhý před ní utíkal a bojoval s její železnou vůlí. Na určitou dobu je Stalin sjednotil a vytvořil stejně jako Petr novou elitu. Ta se opírala o silného spojence, dělnickou třídu, jemuž dala možnost podílet se na správě, delegovat jeho představitele do mocenských orgánů a rozvíjet jeho sociální kreativitu. Nová elita se namnoze skládala z představitelů nižších a středních vrstev staré elity a byla připravena vstřebat všechny, od dětí popů po generály.“

„Stalin potřeboval vybudovat sovětskou elitu rychle, vyčlenit ji jako privilegovanou vrstvu…Čas od času reguloval situaci represemi. Na krátkou dobu to snad bylo efektivní, ale v důsledku toho nebyl vytvořen mechanismus regulující rovnováhu zájmů ve společnosti. Po neúspěšném pokusu o demokratizaci v roce 1936 se Stalin k myšlence alternativních voleb už nikdy nevrátil. Válka, fronda generálů, atomová bomba, rozdělení Německa, korejská válka atd. Nedokázal to, k tomu by potřeboval žít déle.“

„Stalinovi političtí pravnuci se nakonec vrhli vstříc demokracii, neudrželi moc a zničili SSSR.“ Seriózní rozbor Stalinovy éry a osobnosti „dosud neexistuje, co je velmi nebezpečné. Ne snad proto, že jsme roli této osobnosti neporozuměli, koneckonců již náleží dějinám, ale spíše z toho důvodu, že neexistence skutečné analýzy vztahu Stalina a podmínek jeho doby Rusku znemožňuje pochopit vlastní postavení a perspektivy v neustálém boji zemí a národů o světové zdroje, za vlastní přežití a právo žít v souladu se svými kulturními tradicemi.“

„Důvody tohoto stavu nespočívají v osobě Stalina, nýbrž v Rusku jako výtvoru dějin, který přežil za tisíc let několik katastrof a vždy znovu dokázal obnovit své postavení. Když Rusko zavrhlo Stalina a jeho nemilosrdnou racionalitu, nepoznalo přitom smysl jeho dějinného příběhu a doplatilo na to.“

Rybas je špičkový životopisec, historik v pravém smyslu však jen zčásti. Vlastenec určitě, k marxismu však deklaruje odstup sám. Je to znát. V růžovějším světle, než před porotou fakt, vidí i řadu motivů a skutků Mikuláše II, Stolypina, Witteho, Miljukova či Gučkova.

Uragán do schémat, tradovaných už skoro 60 let, to hyzdí jen zcela okrajově. Míněno na českém trhu, protože v Rusku - i leckde jinde - je vymetá už od debaklu „katastrojky“. Ročníkům, odkojeným až „pravdoláskou“, nabízí  „šokovou terapii“. Tu, co demoluje mrákoty, a ne hodnoty. Spoustu nového však dopřeje i každému, kdo na dané téma od nuly nezačíná.

Tím spíš, že do českého vydání dopsal i kapitolu navíc. Pod titulkem Tři směry politiky prezidenta Beneše: Evropa, Rusko, Stalin.