Paul Craig Roberts: Mozek „reaganomiky“ o systémovém selhání (I)

Stránkami jeho knihy v českém vydání

Paul Craig Roberts – za Reagana náměstek šéfa fiskálu (i šéfprojektant reaganomiky), dnes špičkový disident „konce dějin“ - už zdobí i řadu nezávislých českých médií. Právě debutuje i na našem knižním trhu.

Titulem Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu: Cesta k nové světové ekonomice. Originál vyšel už roku 2012. Roky, jež mezitím uběhly, mu daly za pravdu ještě víc. Meritum věci trefují i předmluvy Ilony Švihlíkové a také Johannese Maruschzika, převzatá z dřívější německé edice.

Titul má Úvod a tři tematické oddíly. Hlubší pozornost pozornost zaslouží. Budeme se jim věnovat na pokračování. To dnešní je o programovém Úvodu.  

„Z ´konce dějin´ vyplynulo,“ píše tu Roberts, „že se socialistická Indie a komunistická Čína připojily k vítězné straně a otevřely své ekonomiky a nedostatečně využité pracovní síly západnímu kapitálu a technologiím. Pod tlakem Wall Streetu a velkých maloobchodních společností, jako je Wal-Mart, začaly americké korporace přesouvat svou výrobu a služby pro domácí trhy do zahraničí.“ K „zavedení stejné praxe offshoringu přiměly i Evropu“.

Následkem toho „během posledních svou desetiletí příjem většiny Američanů stagnoval a reálně klesal. Většina peněz, jež Američané v důsledku offshoringu pracovních míst do zahraničí ztratili na mzdách a platech, se vracela k akcionářům a exekutivcům ve formě kapitálových výnosů a výkonnostních prémií zásluhou přítoků vyšších zisků z nižších mzdových nákladů v zahraničí. Distribuce příjmů se dramaticky zhoršila, když se výtěžku zmocnila vrstva extrémně bohatých, zatímco byly demontovány příčky žebříku, po němž americká střední třída dřív stoupala vzhůru.“

„Federální rezervní systém se  rozhodl zvyšovat úvěry. Neexistující růst spotřebitelských příjmů nahradil růstem spotřebitelské zadluženosti…Spotřebitelé udržovali ekonomiku v chodu přebíráním vyšších hypoték, utrácením kapitálu za domácnost a akumulací velkých zůstatků na kreditních kartách. Exploze zadluženosti se sekuritizovala vydáváním podvodných hodnocení investičního stupně ratingovými agenturami a prodejem nic netušícím investorům doma i v zahraničí.“

„Důsledkem finanční deregulace, která začala v době Clintonovy administrativy a výrazně zrychlila za režimu G. W. Bushe, se finanční páka, poměr mezi vlastním kapitálem a vypůjčenými prostředky, hrozivě vychýlila ve prospěch ziskuchtivosti a zadlužování.“ „Ideologii, hlásající, že ´trhy se regulují samy´, padla za oběť finanční stabilita celého světa. Pojišťovací společnosti prodávaly swapy úvěrového selhání za úvěrově krajně riziková aktiva bez vytvoření rezerv pro pokrytí možných ztrát, zatímco finanční instituce vytvořily podmínky pro pákový efekt, kdy na každý dolar majetkové hodnoty připadalo 30 dolarů dluhu.“

„Když hypotéční bublina praskla, bývalí bankéři v ministerstvu financí poskytli bankám, jež dříve vedli, za jejich nezodpovědný hazard masivní pomoc na úkor daňových poplatníků. K záchranné operaci se připojil i Federální rezervní systém. Audit Federálního rezervního systému publikovaný v červenci 2011 ukázal, že Fed poskytl 16 biliónů amerických dolarů – což je suma přesahující federální HDP nebo americký veřejný dluh – formou tajných půjček jako pomoc v nouzi americkým a zahraničním  bankám, zatímco pro milióny amerických rodin, čelících exekuci na nesplacený hypotekární dluh, neudělal vůbec nic. Politická odpovědnost se vypařila a veškerá veřejná pomoc se přeorientovala výhradně na úzkou vrstvu nejbohatších, jejich ž touha po zisku finanční krizi zavinila.“

„Záře reflektorů se soustředila na finanční krizi a tíživou situaci bankovních gangsterů (´banksterů´) a odvrátila pozornost od faktu, že krizi nevyvolala jen finanční deregulace, ale také expanze dluhu, která byla využita jako náhražka zastavení růstu spotřebitelských příjmů.“

Dřív bylo možné „přijímat propuštěné dělníky zpátky do práce“. „Nezaměstnanost v 21. století má jiný charakter. Pracovní místa se offshorovala, zmizela. Dělníky již není možné přijímat zpět do továren a odborných služeb - jejich pracovní místa se přesunula do zahraničí.“

„Korporace, jež se staly ´příliš velkými, než aby mohly padnout´, jsou udržovány státními subvencemi, a proto již nikdo nemůže oprávněně tvrdit, že kapitalismus funguje jako účinný alokátor zdrojů. Zisky již nejsou měřítkem sociálního zabezpečení, neboť vznikají na základě vytváření nezaměstnanosti a snižování životní úrovně v domácím státě.“

„Vlivem globalizace a soustředění finančních prostředků mizí opodstatnění tržního kapitalismu.“

To vše vnáší tektonické zvraty i do světové ekonomické a politické mapy.  Například  „v zájmu Německa je opustit EU, vzkřísit německou marku a navázat ekonomickou spolupráci s Ruskem. Německý průmysl, technologie a ekonomická a finanční poctivost by mohly celou východní Evropu vtáhnout do nové ekonomické unie, přičemž by si každá ze zúčastněných zemí zachovala svou vlastní měnu a svou svrchovanou rozpočtovou a daňovou politiku. Tímto krokem by se rozpadlo NATO, jež se stalo nástrojem světového útlaku a jež dnes Evropany nutí přijímat těžká břemena amerického impéria.“

„Sedmdesát let po skončení 2. světové války, dvaadvacet let po sjednocení Německa a jednadvacet let po zhroucení Sovětského svazu je Německo stále okupováno americkými jednotkami. Přejí si Evropané sehrát roli loutkových států hroutícího se impéria, nebo touží po slibnější samostatné budoucnosti?“

„Americký sen – za hadrů k bohatství – je tentam,“ sekunduje Robertsovi  autor německé předmluvy. Evropská unie však – namísto suverenity ve vlastním zájmu - politice Washingtonu masochisticky poklonkuje.  Evropská dluhová krize je primárně následkem toho, že „americké finanční instituce prodaly evropským bankám v rámci nafouknuté hypotéční bubliny mnoho zhoubného investičního majetku“.

Washington ví velice přesně, proč „upřednostňuje centralizované Spojené státy evropské“. Pro „Bílý dům je mnohem snazší kontrolovat centrální vládu v Bruselu“. A „jedním z důvodů, proč Washington provokuje ruskou vládu, je snaha vyvolat v Evropanech strach z ruské reakce a přimět je k větší povolnosti vůči přáním Washingtonu“.

Maruschzik bere na vidle i červenou knihovnu o „prorůstových opatřeních“, díky nimž se za krizí zavírá voda - a vzniká i reálná naděje, že bude splacen astronomický a stále narůstající dluh. V Evropě, píše, „se růstový model nedá aplikovat na to, čemu se eufemisticky říká ´krize svrchovaného dluhu´, protože ta je ve skutečnosti problémem lehkomyslné úvěrové politiky soukromých bank. Úsporná opatření se přijímají proto, aby se uvolnily peníze pro platby bankám. Úsporná opatření likvidují růst. Jinými slovy, Západ sám nevěří, že růstový model je řešením.“