Nestor García Iturbe: Reagana zachránila Havana

Očité svědectví přímého aktéra

„Nedávno mne na to téma zpovídalo Rádio Miami,“ píše kubánský diplomat Nestor García Iturbe. Publiku, hladovému po něm v celé šíři,  nabídl kapitolu ze své knihy Diplomacie beze stínu (Diplomacía sin sombra).

Je o epizodě „studené války“, která se jepičím „vítězům“ do krámu nehodí. Pravá tvář obou pólů se v ní třpytí jako v básníkově kapce rosy:   

„8. ATENTÁT NA REAGANA

Píše se letní ráno roku 1984, sobota horká jako skoro celé newyorské léto. Za oknem mého bytu na 34. poschodí v čísle 1623 na 3. Avenue se líně loudají skoro stojaté vody East River. Sobotní provoz na Franklin Delano Roosevelt Express Way, lidově FDR, je kolem deváté ještě slabý.

Dnes ráno jsem si chtěl trochu přispat. Po „dominové party“ s přáteli z vyslanectví, naší snad nejčastější zábavě v končinách, šklebících na nás pramálo přívětivou tvář. V osm hodin, ani snídani jsem ještě nedojedl, volá šifrér, že se mám zastavil v kanceláři s ´pár aspiriny, protože se nachladil´. Tak zní náš smluvený signál, že přišlo něco akutního, co bych měl vidět hned.

Snažím se zjistit, je-li to s ´nachlazením´ opravdu tak vážné. V kanceláři se totiž tak jako tak stavuji skoro den co den - projít došlé zprávy, odeslat další a všechno zkontrolovat - i když v sobotu či v neděli to logicky nebývá už v osm ráno. Na dotaz, zda je mu hodně špatně, začne ´šífa´ kašlat a hlásí, že se právě před chvílí měřil a má čtyřicítku, a abych proto nelenil, rychle na sebe něco hodil, oželel i ranní kávu a pospíšil si do úřadu.

To ráno jsem tam dorazil rychleji, než kdy jindy. Díky šifrérovu ´nachlazení´ i slabému sobotnímu provozu to netrvalo ani dvacet minut. Šifrér mne čeká už u výtahu, hrne se hned za mnou a říká: ´Tohle je, šéfe, setsakra horká kauza. Jsem u sebe a čekám na další úkoly.´

Jen co se do dvoustránkové zprávu začtu, dochází mi, že to ´Dominguito´, náš šifrér, s tou třaskavinou nepřehnal ani za nehet. Havana získala informace, že se příští úterý, za předvolební cesty do Severní Karolíny, na prezidenta Ronalda Reagana připravuje atentát.

Informace je kompletní. Včetně jmen aktérů, dne, hodiny i místa činu, typu zbraní i skrýše, kde si je teroristé schovali. A také adresy, kde se    shromáždí, i stručného záznamu jejich poslední schůzky. Šifra mi přímo ukládá, abych to vše co nejdřív sdělil vládě Spojených států.

Ze všeho nejrychleji se to, bleskne mi v tom okamžiku, dá zařídit  prostřednictvím Roberta Mullera, šéfa ochranky americké mise při OSN. S Mullerem řešíme čas od času různé otázky, týkající se vztahů kubánské mise s hostitelskou zemí. Muller je zkušený, seriózní profesionál. Jeho mluva i vystupování nasvědčují, že je buď přímo z amerických bezpečnostních složek, anebo na ně minimálně dosáhne. Vhodnější cestu, jak dostat zprávu tam, kam mám, bych hledal těžko.

Když se na americkou misi při OSN dovolám, v ten den a hodinu to logicky zvedne služba. Ten člověk ani nezastírá šok, že šéfa ochranky hledá zoufale  pracovník kubánské mise a navrch v sobotu ráno..

S Mullerem mne však, dokud mu nesdělím důvod svého naléhání, spojit odmítá. Za nic na světě mi nechce dát ani jeho telefonní číslo domů. Jakkoli se ho snažím přesvědčit, že důvod mé žádosti není na telefon a nasazuji i řadu jiných argumentů, házím hrách na stěnu. Zabírá až na logickou otázku: ´To si snad opravdu myslíte, že nejít o něco tak akutního, sháněl by člen kubánské mise Mullera v sobotu v devět ráno?´

Teprve to s ním očividně pohne a pár vteřin nato mne žádá o telefonní číslo s tím, že Mullerovi zavolá a můj vzkaz mu předá, sám ale zaručit, že se mi  ozve zpátky, nemůže. Kontruji, že mi to stačí bohatě, dávám mu číslo svého telefonu a usedám v očekávání, zda se Muller ozve nebo ne. Mezitím se mi honí hlavou, nemám-li to zkusit u Bernarda Johnsona, bezpečnostního důstojníka Státního departmentu. Tady je ale kámen úrazu v tom, že Johnson je ve Washingtonu a také spojení s ním závisí na tom samém přesvědčování, v daném případě však službu konajícího úředníka Státního departmentu. A i kdyby se mi ho nakrásně sehnat podařilo, potrvá mu  minimálně čtyři hodiny, než za mnou do New Yorku dorazí. Zvažuji kontaktovat i Larryho Wackse z FBI, ta samá komplikace však hrozí i tu – na oba dva mám jen telefon do kanceláře.

Text, který si připravuji s sebou, není ještě u konce a telefon už drnčí. Je to Muller. Po obligátních pozdravech mu říkám, že se musíme co nejdřív   vidět, neb pro něj mám zprávu vrchovatě důležitou. Muller pár vteřin mlčí a pak povídá: ´Nestore, je sobota ráno, syn je nadhazovač – pitcher, v půl desáté zahajuje zápas v Dětské lize, propásnout ho nemůže ani za boha.´ 

Já na to: ´Bobe, já sice plně chápu, jak důležité je to pro tebe i pro syna, to, co ti musím sdělit, je však garantovaně ještě důležitější. Vyraž za mnou, moc tě o to žádám. Tady nejde o Dětskou ligu, liga, o níž bude řeč, je z těch  nejvyšších.´

Já naléhám a Muller vysvětluje:  ´Bydlím na jihu Staten Island a sejít se s tebou znamená, že musím celý ostrov přejet, přeplavit se trajektem a dorazit tam, kde se sejdeme – zhruba hodina jízdy. Myslíš si opravdu, že pokud tu anabázi absolvuji a zmeškám i synův zápas, bude to stát za to?´

´Myslím, že ano, Bobe,´ říkám mu. ´Sejít se můžeme Irském Pubu na roku 37. a 3. Avenue, dva bloky od kubánské mise. Soudě podle tvých slov by to šlo v půl jedenácté.´ ´OK, Nestore, vyhrál jsi, ale ať to stojí za to.´

Muller do Pubu vráží už ve čtvrt na jedenáct. V teniskách, džínách, bílém tričku a obligátní kšiltovce. Já jsem tam v podobném provedení, akorát bez kšiltovky. Zdání, že se dva kámoši sešli na pivo, nechybí jediná z rekvizit.   

Potřásáme si rukama, já ho zvu ke stolu a podávám mu blok a propisovačku. S tím, že jede rovnou z domova a psaní si asi veze jen sotva. Informaci, kterou mu nesu, si však bude potřebovat zaznamenat určitě, utéct mu nesmí nesmí vůbec nic. Jen co je připraven, povídám: ´Ze všeho nejdřív si napiš titulek: Atentát na prezidenta Reagana. ´

Muller nic. Zvedá oči, kouká na mě, já opakuji ještě o fous pomaleji: ´Atentát na prezidenta Reagana´. A čtu dál zprávu, z bezpečnostních důvodů sice upravenou, vše podstatné - jména atentátníků, místo a termín činu i typ zbraní – však obsahující nezkresleně a velice podrobně.

Jen co zprávu, překládanou do angličtiny, dočtu do konce, dodávám, že předat ji co nejdřív mi uložila vláda, a já se proto obracím právě na něj coby profesionála v bezpečnostní branži.

Muller – aby se ujistil, že nic nezkomolil a nic mu ani nechybí – čte vše, co si zapsal, znovu doslova sám. Když skončí, žádá o kontrolu i mne, zda mu nic neuniklo. Pak povídá: ´Teď už se na ten baseball nedostanu, musím do práce a ty informace poslat bleskem do Washingtonu´.

Než odejde – piva se ani nedotkne – prohodí, že se mnou bude chtít určitě  mluvit tajná služba. Já na to souhlasně přikyvuji a říkám, že s tím nemám   problém, najdou mě v práci nebo doma, odjet se nikam nechystám. Muller zamíří ke dveřím, po pár krocích se však otáčí a říká: ´Díky, Nestore, tak tohle za to skutečně stálo. ´

Já se po schůzce vracím do kanceláře sepsat detailní zprávu z akce, hlavně přesný čas předání informace a Mullerova slova, že se mnou budou chtít mluvit tajná služby. A že, pokud to udělá, bude následovat i zpráva o tom.

Asi v jednu odpoledne volám ženě, která zůstala doma sama. Oběd už má  hotový, čímž mi dělá radost, čeká se jenom na mě. V kanceláři je vše O. K., a tak vyrážím k domovu. Cestou mám v patách dva vozy, zjevně sledovačka, mé nezvyklé přesuny či telefonáty na americkou misi jim zřejmě nejdou do hlavy.

Kolem čtvrté odpoledne zvoní domácí telefon. Volají agenti tajné služby, co přijeli do New Yorku, s Mullerem určitě už mluvili a teď stojí o rozhovor se mnou. Říkám jim, že jsou očekáváni. Adresu jim logicky dávat ani nemusím a neptají se po ní ani oni.

Sledování očividně funguje, agenti tajné služby mne v kanceláři neshánějí a jdou najisto.

Asi v půl páté volá Rubin, portorický vrátný u vchodu, zda čekám ´dva pány´ a smí-li pustit dál. Říkám mu, že jistě, a agenti stojí v pěti minutách u dveří. Se vstupní poznámkou, že bezpečnost domu je perfektní. Ve Washingtonu by se hravě dostali až ke dveřím. Zato v New Yorku s portýrem nehnou ani průkazy tajné služby a než její agenty pustí dál, vyžádá si můj souhlas.   

Agenty jsou dva mladí běloši, krátký sestřih, obleky – klasika. Co mají na práci, hravě se uhodne už z fazóny a vystupování.

Schůzka má hlavně ověřit Mullerovu informaci, kopii mají s sebou. Já jejich  návštěvu čekám a text zprávy z Havany, nadiktované Mullerovi, mám po ruce. Srovnání obou dokumentů potvrzuje, že se shodují na sto procent.

Agenti kladou otázky, jež patří k věci. Ze všeho nejdřív chtějí vědět, od koho a jak jsme k informaci přišli. Odpověď na to je prostá - já sám o zdroji nevím nic, ke mně dorazila z Havany.

Na to jen pokývají hlavami a jeden z nich dodá, že to, že si svůj zdroj necháme pro jen sebe, se dalo čekat.

Chtějí vědět, zda je možné, že mi k otázce přijde i něco víc. Já na to říkám, že možné to je, zaručit to však neumím. Pokud však cokoli dalšího dostanu, dám vědět okamžitě. Pro ten účel mi dávají vizitky, abych se v takovém případě obrátil přímo na ně. Celá věc je až příliš vážná na to, než aby se řešila přes třetí ruce.  

Jen co se za nimi zavřou dveře, vracím se do kanceláře. Informovat Havanu o jednání s tajnou službou. Po celou cestu mě sledují dva vozy, i když jiné než předtím. Sledovací skupina se evidentně vyměnila, příkaz držet mě na dohled však očividně platí dál.

Příští pondělí vychází zpráva, že FBI zatkla v Severní Karolině skupinu,  proti níž je vznesena řada obvinění. O plánu atentátu na prezidenta Reagana však nepadne ani zmínka. Ten do onoho státu na předvolební kampaň nakonec vyráží. Věci jsou znovu plně pod kontrolou.

Koncem týdne volá Muller a zve mne na oběd, tentokrát do restaurace přímo v sídle OSN.

Tlumočit kubánské vládě dík za poskytnuté informace žádá hned úvodem. S dodatkem, že se potvrdily do písmene. Pak, když jsou formality za námi, se hrdě svěřuje, že syn je skvělý nadhazovač – a levák. A že to v tu sobotu vyhráli.“

Uběhlo jen pár let. A pět jiných Kubánců skončilo v americkém vězení. S rozsudky na desítky let – i několikanásobné doživotí. „Miamská pětka“ byla z tajné služby, díky níž Havana zachránila Reagana. Pásla po fanatické verbeži. Ze sorty, co chtěla zabít i prezidenta.  

Pět chlapů bez bázně a hany strávilo za mřížemi spoustu let. Dohromady několik desítek. Proti bezpečnosti USA nepodnikli jeden jediný krok. Nic na ten způsob netvrdily ani rozsudky. 

Reagan vyvázl se zdravou kůží. „Miamské pětce“ vzali kvanta nejlepších let. Ostudný revanš za záchranu hlavy státu ukončilo až fiasko embarga a diktátu.