Právě „před 45 lety bylo zhruba 100 amerických vojáků vysazeno vrtulníkem na okraj vesničky My Lai v Jižním Vietnamu. Během dalších čtyř hodin Američané chladnokrevně postříleli na 500 vietnamských civilistů. Po cestě stačili znásilnit ženy i dívky, zohavit mrtvoly, vypálit všechna stavení a zamořit místní zdroje vody,“ připomíná americký historik Nick Turse.
Kolik podobných masakrů tutlá „válka proti teroru“?
Právě „před 45 lety bylo zhruba 100 amerických vojáků vysazeno vrtulníkem na okraj vesničky My Lai v Jižním Vietnamu. Během dalších čtyř hodin Američané chladnokrevně postříleli na 500 vietnamských civilistů. Po cestě stačili znásilnit ženy i dívky, zohavit mrtvoly, vypálit všechna stavení a zamořit místní zdroje vody,“ připomíná americký historik Nick Turse.
Jeho nedávno vydanou knihu – Zabij cokoli se pohne: Skutečná americká válka ve Vietnamu (Kill Anything That Moves: Real American War In Vietnam) – jsme přiblížili už 12. února. Takových masakrů, jako v ten v My Lai – dokládá tu – se odehrály desítky. Sám se narodil až koncem 70. let. V análech, zachycujících zákulisí vietnamské války, strávil třetinu života. Zpovídal desítky jejích aktérů i obětí.
„Dnes se v myšlenkách“ – píše v polovině března – „vracím k rozhovoru, který jsem před několika lety vedl s křehkou, vyschlou vietnamskou ženou Tran Thi Nhut. Vyprávěla mi, jak se skrývala v podzemním úkrytu, když Američané bombardovali její vesničku.“ A jak „děsivou hrůzu spatřila, když z něj vyšla ven: hromada těl v jámě a pohled na nohu ženy, zkroucenou v nepřirozeném úhlu, pronásledující ji i po celá další desetiletí. Masakr jí vzal matku a syna.“
„Vzpomínám i na Pham Thi Luyen“, do jejíž vesničky „mne zavedly protokoly vojenského soudu před desítkami let“, plné „vyděšených a rozlícených Američanech pod velením důstojníka, posedlého hladem po pomstě“. Na místě, kde to vše zažili na vlastní kůži, „mi ona a dalších z těch, kdo přežili, vyprávěli, jaké to bylo za noci děsivého teroru v říjnu 1967“. „Američané zasypali úkryt, v němž byla i spousta žen a dětí, granáty“. „Postříleli muže i ženy“.
„Myslím na Bui Thi Huong, znásilněnou pěti příslušníky námořní pěchoty ve vesnici Xuan Ngoc“. Její „tchýni, švagrovou, manžela a tříletého syna postříleli“. Na tříleté neteř se vyřádili zvlášť bestiálně: „Jeden počítal ´raz, dva, tři..´“- a druhý „holčičku na doby mašíroval pažbou“.
Turse vzpomíná i na „čas strávený s Jamie Henrym desítky let poté, co jako mladík narukoval a pak to dotáhl i na diplomovaného medika. Jen měsíc před masakrem v My Lai vstoupila Henryho jednotka do malé vísky, obklíčila její civilní obyvatele – na 19 žen a dětí – a nahnala je do houfu. Poručík se dotázal nadřízeného kapitána, absolventa West Pointu, jak s nimi má naložit. Stalo se, co Henry později vypověděl pod přísahou: ´Kapitán se poručíka zeptal, zda si pamatuje, jak zněl ranní rozkaz z vyššího velitelství. Stálo v něm, že mají zabít, cokoli se jen pohne. Kapitán rozkaz zopakoval. Henry se pokoušel zasáhnout. Ostatní příslušníci jednotky však už do civilistů spustili palbu.´ Vyšetřování vojenské prokuratury potvrdilo, že masakr proběhl přesně tak, jak ho popsal Henry. Přesto vojáky, kteří se na něm podíleli, nestihl sebemenší trest. Protokoly z vyšetřování zůstaly pod zámkem po další desítky let.
„V den výročí“ – sumarizuje autor – „myslím na všechny My Lai, o nichž většina Američanů neměla ponětí – o kterých jich ví jen málo i dnes. Myslím na mladé muže, kteří chladnokrevně pobíjeli nevinné a pak to po desítky let tutlali. Myslím na k smrti vystrašené svědky, žijící s těmi vzpomínkami i pak. Myslím na mizivý počet těch, kdo našli odvahu promluvit a zasadit se za němé oběti, které se ničím neprovinily. Ze všeho nejvíc myslím na Vietnamce, kteří zahynuli při masakrech, o nichž vědělo jen pramálo Američanů“ – a „ještě méně z nich se k nim nestavělo lhostejně.“
A „moc by mne zajímalo“ – uzavírá mladá krev americké historiografie – „zda se i za 45 let“ bude aspoň tak otevřeně, jako teď o My Lai, „psát i o životech civilistů, zmařených v minulých letech v Iráku nebo v Afghánistánu, Pákistánu nebo Jemenu“. O „ututlaných vraždách, vedených jen v šanonech podléhajících utajení“ – anebo „prostě jen zamčených v srdcích a myslích pachatelů, svědků a těch, kdo přežili“. Budou se „kruté pravdy a utajované děje“ i pak „připomínat jen v jeden jediný den“? Anebo si „z masakru v My Lai už konečně vezmeme adekvátní lekce“? Tak jako z „řady jiných masakrů, které by mnozí rádi vymazali z paměti“ – a „minimálně stejně jiných si je pamatovat odmítá“.
To se teprve ukáže. Dědicům My Lai by slušela pokora. A ne přidrzlé lekce o lidských právech. To se ví bezpečně už teď.
Právě „před 45 lety bylo zhruba 100 amerických vojáků vysazeno vrtulníkem na okraj vesničky My Lai v Jižním Vietnamu. Během dalších čtyř hodin Američané chladnokrevně postříleli na 500 vietnamských civilistů. Po cestě stačili znásilnit ženy i dívky, zohavit mrtvoly, vypálit všechna stavení a zamořit místní zdroje vody,“ připomíná americký historik Nick Turse.
2013-03-19 00:00:00