Valentin Katasonov: Banksteři, aféry a mocenská vybíjená

Zvrhne se „řízený chaos“ v „nezvládnutelné kormidlo“?

Finanční trhy sice anoncují určitou stabilizaci. Bankéře však klidné časy nečekají, píše profesor Valentin Katasonov. „Od počátku této dekády jsme svědky nepřetržité série skandálů kolem bank, představujících jádro světového finančního systému.“ Orgány státní regulace už iniciují i soudní procesy. „Okruh bank, stahovaných do epicentra skandálů, neustále narůstá.“

První na ráně byla švýcarská UBS. Za asistenci daňovým únikům, krátícím inkasa amerického fiskálu. Ručník hodila už v roce 2010. Informace o amerických hříšnících odtajnila. Spojeným státům vyplatila několik set miliónů dolarů. Hned nato Washington udeřil i na řadu dalších bank, teď už nejen švýcarských. Vydupal z nich mastné „kompenzace“. Mnohé donutil „anulovat bankovní tajemství“ - a „fakticky na vlastní klienty donášet“.

Řada bankovních domů to schytala za „porušení sankcí“, uvalených na Írán, Kubu či KLDR. Postihlo to i „giganty londýnské City – Barclays, HSBC, Royal Bank of Scotland a Standard Chartered, stejně jako banky jiných evropských zemí“. Některé čelily i „obvinění z praní špinavých peněz, spolupráce s narkomafiemi či dokonce z financování terorismu. Vznesly je orgány finanční regulace USA a Velké Británie. Skončilo to úhradou gigantických penále ve stovkách miliónů dolarů k tíži každé z těchto bank. Největší zaplatila roku 2012 HSBC – 1,9 miliardy dolarů.“

V polovině loňského roku propukl skandál kolem „manipulací velkých bank (převážně evropských) se sazbami na londýnském mezibankovním úvěrovém trhu (LIBOR)“. Právě jimi se „řídí finanční trhy, na nichž se točí stovky triliónů dolarů“. Na „půldruhé desítky bank globálního kalibru vytvořilo kartel“, krytý i „tichým souhlasem centrálních bank a orgánů finanční regulace.“

Letos v „květnu se ukázalo, že řada bank manipulovala i jinou sazbou, zvanou ISDAfix, kterou se řídí trh sekundárních instrumentů o sumě 379 triliónů dolarů. Vyšetřování hrozí přerůst ve skandál o rozměrech, srovnatelných s aférou kolem LIBOR.“

V létě propukl seriál afér kolem bank, „manipulujících s cenami na trzích komodit a energií“. Americká „Federální komise pro regulaci energetiky (FERC) donutila britský finanční konglomerát Barclays zaplatit penále za manipulace s cenami elektřiny v Kalifornii“. Koncem července si za totéž došlápla i na  americkou JP Morgan Chase. Hrozí jí penále ve výši 400 miliónů dolarů.

Množí se „náznaky, že se orgány finanční regulace i jiné ´dozorové´ instituce nezastaví ani před branami proslulého londýnského ´zlatého fixingu´“. Funguje už od roku 1919. Jde o „svéráznou proceduru kvantifikace ceny zlaty“, usurpovanou „pouze pěti korporacemi a bankami“. Všechny bez výjimky „spadají do sféry vlivu Rothschildů“. „Zlaté krytí“ - coby vízum do světa „tvrdých měn“ - sice už definitivně pohřbil Richard Nixon, když americký fiskál dojila agrese ve Vietnamu. Právě londýnský „zlatý fixing“ je však dodnes „svého druhu centrem, z nějž světové finance řídí úzká skupina lichvářů“.

Poslední z dlouhé řady afér propukla v červenci: „Orgány Evropské unie obvinily 14 aktérů na trhu swapů úvěrového selhání (credit default swaps, CDS)“. Americké i evropské banky, figurující v nejvyšších patrech globální vertikály, byly „usvědčeny z kartelového holportu“. Má podobu „mimoburzovního trhu CDS, vyvedeného z dosahu orgánů finanční regulace“. Právě „tato ´šedá´ zóna bank z Wall Street a londýnské City“ - shledaly kontrolní orgány EU – má lví podíl na „finanční krizi v letech 2007-2009“.   

Celé mozaice vévodí několik příznačných rysů. Ke „zveřejnění fakt, ilustrujících bankovní zločiny“, dochází „zpravidla ne v jejich čerstvých stopách, ale až několik let poté“.  Nejsou to přitom žádné „jehly v kupce sena“. „Orgány finanční regulace“ - i mnozí „aktéři samotných finančních trhů“ - o nich bezpochyby „věděli už mnohem dřív“. Tím očividnější je, že jde o „přesně načasované údery“. Munice, ležící ladem často celé roky, tak třaská až ve chvíli, kdy z toho může konkurence nejvíc vytěžit.                         

Přibývá „exteritoriálních“ afér. Tedy těch, kdy si orgány finanční regulace – a stále častěji i soudy – berou na mušku „banky se statusem ´nerezidentů´“. Bezkonkurenčním lídrem jsou „orgány finanční regulace, ministerstvo spravedlnosti a soudy Spojených států“. Mnohem „víc, než činnost amerických bank, je zaměstnává vyšetřování těch zahraničních – a obzvlášť evropských“. Pokud se v jejich hledáčku ocitnou i američtí delikventi, „končívá to nepoměrně menšími tresty“. 

Nadmíru agilní je i britská Financial Services Authority (FSA). Těší se „autonomii i vůči Bank of England“. FSA tak nezřídka „odhaluje i nedbalosti centrální banky“ - ba „její tichou podporu různým delikvencím v bankovní sféře“.

Dosavadní skandály „přinesly zvlášť velkou újmu evropským bankám“. Kdekoli se dotkly i Wall Street, šlo o „penále, nižší o jeden či dokonce dva řády“. Nárokují je téměř výlučně „americké orgány regulace a soudy“. Ty „evropské si penalizovat zaoceánské banky netroufají.“

Typickým příkladem je Deutsche Bank - „formálně sice německá (a v Německu vůbec největší), de facto ovšem mezinárodní a pod kontrolou Rothschildů“. Především následkem afér, jimiž prošla – hlavně kolem sazeb LIBOR – se její čistý zisk ze 4,3 miliard EUR ještě v roce 2011 propadl na loňských 0,7 miliardy. Na „období 2013-2015 bylo vedení banky nuceno vyhlásit režim tvrdých úspor“. Royal Bank of Scotland  - rovněž z impéria Rothschildů – byla „fakticky znárodněna“ (když „80 % kapitálu vykoupila britská vláda“). V roce 2011 zaznamenala ztrátu 2 miliard dolarů; loni to bylo už 8 miliard.

Téměř ve všech „skandálech figuruje banka Barclays s aktivy kolem 2,3 triliónu dolarů“. Právě ta přitom už roky „stojí na špici mnoha světových žebříčků bankovního ratingu“. V „posledních dnech však média přišla se senzací, že v bilanci věhlasné banky vězí díra, zvící skoro 20 miliard dolarů“. Humbuk sleduje zjevně konkurenční cíl. „V rozvahách téměř všech velkých bank z Wall Street“ totiž často „vězí i větší díry“.

Barclays však spadá do impéria Rothschildů. Po léta byla „dirigentem mnoha finančních trhů“. První housle hraje i v „kvintetu vyvolených“, vládnoucím „zlatému fixingu“. Tu obskurní štafetu převzala přímo od N. M. Rothschild & Sons - „mateřské letadlové lodi“ rodinného klanu, která z tak okaté role v tichosti vycouvala už v roce 2004.  

I masa dalších fakt „opravňuje k závěru, že bankovní svět vstoupil do vleklé fáze ´řízeného chaosu´ či ´řízené krize´“. Logicky tak „vyvstává hned několik otázek. Kdo tento chaos (krizi) řídí? V čem tkví jeho cíle? Kdy fáze chaosu (krize) skončí? Existuje i riziko, že přestanou být řiditelné?“

O doby, kdy scénu vyklidil Sovětský svaz, je v módě verze o jakési „globální vládě, řídící svět z jediného centra“. Právě „analýza událostí, k nimž došlo v bankovním světě v posledních letech, však dává za pravdu docela jiným závěrům. Bankovní skandály svědčí o tom, že globální elita má ke konsolidaci daleko a je naopak zájmové rozpolcena. Různé skupiny vedou urputný a nesmiřitelný boj o své přežití, vliv a globální nadvládu“.

Právě finance jsou přitom – ne jedinou sice, jistě však klíčovou – vizitkou i zbraní mocenské pozice: „Tam, kde jsou peníze, je i moc – a boj o ještě větší moc. Bankovní skandály obnažily rozpory a frontové linie uvnitř globálních elit.“ Leckdo je „redukuje na boj dvou bankovních skupin – Nového a Starého světa“. Vyvozuje to i z faktu, že obětí afér jsou hlavně evropské banky. Přesto je „mnohem správnější hovořit o boji dvou základních finančně bankovních klanů – Rothschildů a Rockefellerů“.

Oba jsou „hlavními akcionáři Federálního rezervního systému“, „centrální instituce světového finančního systému“. Dokud „měl Západ společného nepřítele v podobě SSSR, rozpory mezi hlavními akcionáři FRS ustupovaly do pozadí. Dnes, po globální finanční krizi je v sázce sama existence FRS.“ Jeho „hlavní akcionáři mají o východisku z krize odlišné představy.“ Jejich „rozpory se vyhrotily, každý přetahuje deku na svou stranu“. „Loď, zvanou ´globální finanční systém´, tak začali rozhoupávat právě Rothschildové a Rockefelleři.“

Evropská unie byla v dané otázce až donedávna pasivní. Do „globální hry, zvané ´vyšetřování bank´, vstoupila až pod vlivem kartelového holportu kolem CDS“. Zhruba v „polovině letošního roku se do této riskantní hry zapojily všechny hlavní státní a transnacionální západní instituce. Rozluštění celkového obrazu to jen dál komplikuje. S každým měsícem narůstá riziko, že se bankovní svět ze stadia ´řízeného chaosu´ přehoupne do fáze ´nezvládnutelného kormidla´.“ Už teď je však mimo pochybnost, že „skrytý boj dvou bankovních klanů oslabuje pozice kdysi tak konsolidované síly, již ztělesňuje Federální rezervní systém.“

Do střetu mezi „dvěma velkými R“ přitom vstupuje i „soupeření mezi anglickou a francouzskou větví  rothschildovské dynastie“. I proto „přestala celá řada bank globálního kalibru patřit jednoznačně k tomu či onomu klanu“. Pod jejich „společnou kontrolou“ se tak nově ocitly i „některé banky z Wall Street“ („například J. P. Morgan“).

„Oslabení řady bank z jádra světového finančního systému“ však – soudí autor ve shodě s řadou jiných expertů - může vést až k tomu, že se jejich pozic zmocní „třetí síla“, „nezapadající ani do klanu Rothschildů, ani Rockefellerů“. Leckdo ji spojuje „hlavně s představiteli státního aparátu USA, Velké Británie i dalších západních zemí, kteří na dnešních lichvářích nejsou přímo závislí“. Signály o „opozici, narůstající banksterům přímo ve státním aparátu USA“, zmiňuje i zasvěcená americká publicistika. David Wilcock tomu dokonce říká „protibankéřské spiknutí“. Za jeho nositele označuje „federálními maršály USA“. Míní tím vlivné kruhy nejen v čele ministerstva spravedlnosti, ale hlavně ministerstva obrany. Mnohé naznačila i třaskavina, již odpálil Edward Snowden. Přesněji její rezonance z řad „personálu amerických tajných služeb“. Že i v nich je „nemálo odpůrců vlády banksterů“, se víc než kdy předtím ukázalo ve zcela nečekaném kontextu. V „Pentagonu jich je ještě víc“.

Aféra přitom potvrdila i značnou „autonomii tajných služeb na ostatních sférách státního aparátu USA“ (a „jejich finanční moci“). Špionážní centrály mají ambici hrát docela „samostatnou roli“ - a to „ve strategickém smyslu“. Postavit se „do čela ´třetí síly´, v níž počítají i s armádními kruhy a rovněž se společnostmi ve sféře počítačového i komunikačního byznysu a informačních technologií“. Nosné „heslo ´třetí síly´ zní prostě: informace – to jsou peníze, síla a moc“. Své „lidi má ve všech mocenských sférách USA“. Plánuje „provést ´měkký´ převrat, který razantně omezí moc banksterů.“ Proto si brousí zuby i na „hloubkový audit FRS, obnovu Glass-Steagalova zákona, zpřísnění Dodd-Frankova zákona i některé další kroky“.

„Banksteři“ proti sobě popudili masový hněv. I „třetí síle“ to nabízí „široké sociální zázemí“ -  v „USA a o celém světě (stačí si připomenout hnutí Occupy Wall Street)“. K docela „tvrdým úderům ´třetí síly´ proti banksterům může dojít už letos na podzim“. Tentokrát se už nemusí omezit na „čistě legislativní iniciativy“. Teď už se banky na Wall Street mohou od „federálních maršálů“ dočkat i rázných kroků „administrativně-justičního rázu“.

Předehrou je dost možná už docela tvrdý „výpad, který letos v létě podnikly ministerstvo spravedlnosti, Komise pro cenné papíry a burzy a generální prokuratura USA proti Bank of America“. Právě ta - „´rockefellerská´ víc, než kterákoli jiná“ - čelí „obvinění z nekalých i přímo podvodných operací s hypotéčními papíry na prahu a v průběhu finanční krize let 2007-2009“. Zatím lavíruje před „pečlivě dávkovaným tlakem“. Ten ovšem „může kdykoli nabýt planetárních rozměrů“.

„Impérium Rockefellerů“ – na rozdíl od Rothschildů - „není jen bankovním klanem“. Vedle finančních institucí „zahrnuje i globální ropné korporace a vojensko-průmyslový komplex“. Na ten jsou „napojeny společnosti high tech i četné americké zvláštní služby“. Rothschildův klan zase rozdírá „permanentní boj mezi různými odnožemi, především anglickou a francouzskou“ Zdaleka „jednotlivým monolitem“ není ani klan Rockefellerů.             

K „pokusům zkrotit chamtivost bank z Wall Street tak v posledních letech nedochází jen pod tlakem širokých vrstev populace“. Do hry vstupuje i „nespokojenost části amerických elit“ (včetně „těch, které jsou součástí impéria Rockefellerů“). Doposud sice nejde o „halasné skandály“. Tím vytrvalejší je snaha „omezit zvůli Wall Street, ohrožující samu existenci americké státnosti, legislativně“. Na půdě „Kongresu už kolují návrhy mnohem radikálnějších kroků, než se kdy podnikaly doposud“. Například „zákona o úplné likvidaci Federálního rezervního systému jakožto struktury, postrádající legitimitu, či o znárodnění soukromých bank“. Zatím sice „získaly jen skromný počet hlasů“. A to dokonce právě v rozpravě, jež se k nim rozpředla „v době, kdy finanční krize kulminovala“.

Úplně jinak tomu bude pod tíhou „její druhé vlny“, která se kvapem blíží. Pak už se „federální maršálové“ zřejmě zasadí o mnohem razantnější změny. O zvrat, jímž „finanční oligarchii klanu Rockefellerů, která se utrhla ze řetězu, dostanou pod svou kontrolu“. Má to však i nepřekročitelnou hranici. Z kyvadla, vychýleného tímto směrem příliš, by totiž mohlo profitovat konkurenční impérium Rothschildů.        

„Zdánlivě unipolární svět (´Pax Americana´)“ je tak jen optickým klamem. V reálu zažívá „mimořádně ostré rozpory“, v nichž se kříží zájmy „různých skupin globální oligarchie.“ Dávají o sobě znát i „decibely bankovních skandálů“. Jejich „lavina dál poroste“. Tím větší je „pravděpodobnost, že ´řízený chaos´ přeroste v nezvládnutelný živel“.