Izrael Šamir: Mýty a realita Putinova scénáře

Z kremelské kuchyně očima izraelského novináře

Kyjev se tváří, že chce mír, jen když prohrává ve válce, kterou rozpoutal. Tak jako zrovna teď u Debalceve. Pro Moskvu však mír prioritou je. „Raději špatný mír, než dobrá válka,“ píše Izrael Šamir z Jaffy, cestující často do Moskvy.

Doněcké letiště – poznamenává hned na to - dobyl mix kuráže a invence. Komplex, protkaný „několika patry podzemních tunelů, postavených za Stalina“ – a „odolný i vůči jaderným úderům“ - je „symbolem solidních obranných kapacit ze  sovětských časů“. A „přesto odtud rebelové protivníka po měsících bojů protivníka vytlačili“.

Putin však „šlape na brzdu“. „Ukrajina je pro něj sice důležitá, ne však sine qua non, jako jediný problém světa.“ A právě v tom představuje kontrapunkt: „Rusko chce na Ukrajině mír, Amerika tam dává přednost  válce.“

„Rusko by dalo přednost Ukrajině jednotné, federální a prosperující v míru. Varianta rozděleného Donbasu je nijak neláká. Donbas je značně provázán se zbytkem Ukrajiny a zpřetrhat tyto vazby není snadné. Válka už z Donbasu vyhnala do Ruska milióny běženců.“ Pro zdejší sociální sítě je to „značná  zátěž. Putin se k Donbasu nemůže otočit zády, lidé z jeho vlastní země by mu to ani nedovolili.“ Je však „obezřetný, do války s otevřeným koncem jít nechce“. A „musí tak navigovat k určité variantě míru“.

„Setkal jsem se s dobře informovaným a vysoce postaveným ruský zdrojem, jenž se mnou pod příslibem zachování anonymity sdílel leccos přímo z kuchyně. Řekl mi, že ačkoli Západ má za bernou minci, že Putin chce obnovit Sovětský svaz, ten dělá, co je v jeho silách, aby dezintegraci Ukrajiny zabránil.“ Proto nakonec podpořil i dohodu z loňského 21. února, aranžovanou Západem, pár hodin po níž – jak se Obama nechal slyšet až teď - Washington „na Ukrajině zprostředkoval přechod moci“.

Rusko na donbaskou domobranu přesto apelovalo, aby upustila i od květnového referenda o vyhlášení samostatnosti. „Moskva uznala i výsledky      zfixlovaných voleb, organizovaných kyjevským režimem vzešlým ze státního převratu, i Porošenka jako prezidenta celé Ukrajiny – třebaže na jihovýchodě se žádné volby nekonaly a opozičním stranám byla účast zakázána“. Putin „oficiálně neuznal dokonce ani výsledky listopadových voleb v Donbasu, což spoustu ruských nacionalistů rozladilo“.

„Všechny tyto kroky jsou v ruské společnosti značně nepopulární, Putin je ale v zájmu mírového řešení na Ukrajině prosadil.“ Ty z donbaských lídrů, kteří se do války hrnuli příliš, přiměl odstoupit. „Marnost nad marnost: pro Spojené státy a EU jsou Putinovy kroky a návrhy vzduch. V Kyjevě ponoukají ´stranu války´. ´Že by chyba byla na straně Kyjeva, neuznaly jednou jedinkrát, ať se už dopustil čehokoli,´ řekl mi můj zdroj.“

„Míru na Ukrajině lze dosáhnout jen cestou federalizace.“ „Dvěma rozhodujícími parametry dohod z Minska (mezi Kyjevem a Donbasem) jsou proto ty, o nichž se nikde nemluví: ústavní a sociálně-ekonomická reforma. Rusko chce územní integritu Ukrajiny (bez Krymu) zachovat, dosažitelná je však jen federalizací země, poskytující regionům určitou míru autonomie. Západ a východ mluví odlišnými jazyky, každý má jiné hrdiny i aspirace. Jejich soužití je, tak jako v USA, Švýcarsku nebo Indii, průchodné jen na federální Ukrajině.“

Kyjev však společnou komisi pro ústavní reformu, iniciovanou v Minsku, torpéduje. Místo ní „vytvořil malou a zakuklenou ústavní komisi Rady (parlamentu)“. Odsoudila to i „Benátská komise, evropský poradní orgány pro ústavní otázky“. „Reintegrace Donbasu do Ukrajiny, dohodnutá v Minsku, byla pro Donbas zklamáním (dal by přednost začlenění do Ruska).“ Přesto „ji přijal – kdežto Kyjev Donbas obklíčil, odřízl jeho banky, přestal nakupovat donbaské uhlí i vyplácet důchody. Kyjevské jednotky den co den ostřelují Doněck, město s miliónem obyvatel (v dobách míru!). Místo amnestie, sjednané pro rebely v Minsku, se na jihovýchod valí vládních vojsk ještě víc.“

„Rusko minská ujednání nevzdalo. Minské dohody mír přinést mohou, musí se však plnit. Prezident Porošenko by to snad i chtěl, kyjevská strana války a  západní protektoři však Porošenka, zajde-li příliš daleko, sesadí. Jedinou cestou, jak ho donutit k míru, je tak paradoxně válka – třebaže Rusko by dalo přednost tomu, aby Západ zatlačil na své kyjevské klienty. To válkou donutili rebelové a jejich ruské zázemí Kyjev, by minské dohody podepsal. Útok na Mariupol u Černého moře byl velice úspěšný a Porošenko, než aby o Mariupol přišel, se do Minska raději vydal. Kyjev a Doněck mezitím dosáhly několika příměří i výměny válečných zajatců, realizovat ústavní a sociálně-ekonomické požadavky podle dohod z Minska však Kyjev odmítá.“

„Příměří ztrácí smysl, je-li pro Kyjev jen cestou, jak přeskupit síly a zaútočit znovu. Příměří musí vést k ústavní reformě, řekl mi můj zdroj, sjednané  otevřeným a transparentním dialogem regionů s Kyjevem. Bez reformy jde Donbas (či Novorusko) do války. Operaci u Debalceve je třeba chápat tak, že má Porošenka donutit k míru.“

Rusko – řekl Šamirovi jeho zasvěcený zdroj – „se nenechá zatáhnout do války, ani do mírových rozhovorů. Zůstanou stranou stůj co stůj stejně, jako se Amerika bude Rusko snažit vydávat za jednu ze stran konfliktu. Loňským  ´Zákonem o svobodě Ukrajiny´ se rusko-americké vztahy vrátily o čtyřicet let zpátky k Jackson-Vanikovu dodatku z roku 1974. Státní tajemník John Kerry to má za nešťastný, byť jen přechodný zvrat. Rusové tak optimističtí nejsou: z jejich pohledu zákon kodifikuje protiruské sankce. Spojené státy se, zčásti úspěšně, snaží proti Rusku obrátit i jiné země. Německá kancléřka Angela Merkelová zrušila rázem všechny organizace, struktury a vazby, budované mezi Německem a Ruskem po řadu let. Joe Biden, jen co dorazí, to pokaždé ještě vyhrotí.“

„Kauzy malajsijského boeingu už má Rusko plné zuby. Na každém jednání na vysoké úrovni je Amerika hystericky viní, že ho ruskými raketami sestřelili rebelové. Od tragédie uběhlo šest měsíců, Amerika však o tom, že by v tom měli prsty Rusko a/nebo rebelové, nepředložila stále jediný důkaz. Nezveřejnila ani snímky ze svých satelitů, ani z letounů AWACS kroužících nad východní Evropou. Můj zdroj mi řekl, že vysocí američtí představitelé už na tom, že s tím měli Rusko a rebelové cokoli společného, netrvají, omluvit se za křivá obvinění je však ani nenapadne. Jediné slůvko omluvy od nich nehrozí ani náhodou.“

„Amerika to chce i nadále hrát podle vlastních not. Dušuje se sice, že jí o ´kapitulaci´ Ruska nejde“ – a „konfrontaci má za příliš drahou a nežádoucí“. Sama však „potřebuje ruskou podporu v jednání o íránském jaderném programu, likvidaci syrských chemických zbraní i ve vztahu k palestinskému problému. Rusko kontruje, že tohle vše slýchalo, už když tu byla libyjská kauza, a bůhvíjaký dojem to na ně nedělá.“

„Rusko a Spojené státy dělí názorové rozdíly prakticky v každé oblasti. Má to ale i společný jmenovatel: Rusko razí, od Sýrie až po Donbas, mír, Amerika to tlačí k válce. Teď Rusko pozvalo k jednání do Moskvy činitele syrské opozice a vlády. Přijeli, jednali, odjeli a sejdou se znovu. Dost možná se i dohodnou, představitelé USA se však nechávají slyšet, že obnova normálních vztahů s prezidentem Bašárem Asadem už nepřipadá v úvahu a boj za jeho svržení se povede až do posledního Syřana.“     

„Není to o tom, že by Amerika dychtila po krvi. Válka jí jednoduše vyhovuje. Každá válka na této planetě posiluje dolar a žene nahoru Dow Jones.“ Protože „kapitál hledá bezpečný přístav a nachází ho ve Spojených státech. Syřané, prchající do Jordánska – či Ukrajinci, jichž hledá stále víc útočiště v Rusku – jako by pro ně byli jen vzduch.“

Tím děsivější šok je to pro ně. Ty „dvě tak úchvatné země“. „Sýrie žila v míru a prosperitě.“ A „dokud ji nezruinovali islamisté podporovaní Spojenými státy, byl to diamant Středního východu“.  A Ukrajina zase – „než ji zruinovala krajní pravice a oligarchové s Amerikou za zády“ –   „nejbohatší součást SSSR“.