Alexandr Zapolskis: Zblbnutí z vlastní propagandy

Rusko je úplně jinde, než si ten talmud namlouvá

Teráriem pravdolásky cloumá nenávist. Na Putina už syčí, že je „horší než Hitler“. Od žlučovitého dědka, co přežil holokaust, je to chucpe. Přežil ho díky Rudé armádě. Ta sorta, imunní už i vůči svědomí, je obětí vlastní propagandy.

Pomocnou ruku z mrákot, hraničících s autismem, nabízí panorama Alexandra Zapolskise:

„Třetí světová válka“ nezačala až sankcemi, ba ani Majdanem. Vypukla už  gruzínskou agresi v srpnu 2008. I tu ovšem Západ připravoval už od roku 2004. Deset let před zlomem, jemuž říká „anexe Krymu“. „My prostě začátek války jen zaspali. Nevšimli si ho, nebo čekali úplně jiný scénář.“

„Zdálo se nám, že válka, to je když se tankové průlomy derou do hloubky území, dobyté země se zmocňuje ´bota cizího pěšáka´ a na zdech se rojí ´nařízení okupační správy´. Protivník ovšem neměl v úmyslu obětovat desítky miliónů svých vojáků kdesi u Voroněže a měnit vlastní země v jadernou poušť. A tak ´na to šel jinak´.“

Pohrává si - už zhruba od 60. let - „s naší achilovkou“. S tím, jak se   domáháme věcí, které nejdou dohromady – a jen co to podle toho dopadne, ještě se proti tomu bouříme. „Napřed po carovi chceme, aby vyrazil na Balkán zachránit ´slovanské bratry´ - a pak se vztekáme, že to zemi dohnalo ke krymské válce´.“ „Napřed se dožadujeme další expanze na Dálném východě - a pak se čílíme nad tím, jak dopadla rusko-japonská válka.“ Napřed „carovi vyhrožujeme vzpourou, nevstoupí-li do války s Německem“ – „a pak ho za prohry popravíme ve sklepě i s celou rodinou“.  

Není snad kritika, padající na Putinovu hlavu, na stejné brdo? Všechny ty lamentace, že „ruskou ekonomiku posadil na jehlu ropy a plynu, a znemožnil tak její diverzifikaci“? Že „neudělal nic pro rozvoj národní ekonomiky a průmyslu“ (a „nerozvíjel modernizační projekty“)? Že „do volného trhu zasahoval přes míru“ – a „nezlepšil lidem životní úroveň“? Leckdy se jedním dechem hlaholí, že „Západu příliš ustupoval“ – i že se s ním „příliš handrkoval“. A dnešní krize se klade za vinu tomu i onomu.

Ta hesla se často popírají navzájem. Těm, kdo je šíří, pranic nevadí, jak frapantně se vzdalují i očividné realitě:

„´Závislost HDP na ropě´ se z 45,5 % v roce 2000 snížila na 18,7 %.“  „Celkový export (tedy nejen ropy a plynu) vzrostl za 13 let pětkrát (ze 100 na 500 miliard dolarů)“. Jestliže na prahu století „fiskál z prodeje ropy neinkasoval téměř nic, dneska ve státní pokladně končí 65 % jeho výnosů“ (investovaných do „modernizace národní ekonomiky a sociálních garancí státu“).

Jinak, než se to traduje, je to i s příjmovou strukturou fiskálu: „Největší položkou je daň z příjmů fyzických osob - 28,8 %. Renta, tedy daň z exportu surovin (všech, nikoli pouze ropy) představuje 27,4 %, 8,6 % činí daň ze zisku, 14,7 % - DPH, 3,7 % - majetkové daně, 2,9 % - daň z aktiv státu a 13,9 % pochází ze všech ostatních zdrojů.“ Už „právě to je ona diverzifikace, očividně úspěšná, kterou je dneska v módě popírat“.

Mimo mísu je i verze o „enormní daňové zátěži, co prý fatálně dusí veškeré podnikání“. Poněvadž „složená daňová kvóta činí v Rusku 29,5 %. Zdůrazňuji složená, tedy souhrn úplně všech daní. Fyzických osob, byznysu i korporací. Je to příliš? Je to snad fatální brzda ekonomiky? A co potom Finsko, Švédsko a Francie, prezentované jako úspěšný ekonomický model, jímž se prý máme inspirovat? Tam ovšem složená daňová kvóta činí 45 %.“ Jen „o něco menší, v řádu 40 % je v Norsku i Itálii. Vyšší – 35% - je i v Německu a Velké Británii. A jen o chlup menší – 25 % proti ruským 29,5 % - i v do nebes vynášených Spojených státech“. „Nemluvě o tom, že daň z příjmu fyzických osob, jedno z očividně nejdůležitějších kritérií ekonomické svobody, je v Rusku jedna z nejnižších ve světě – 13 %.“ 

„Koncem roku 1999 činil nominální HDP země pouhých 196 miliard dolarů. Do roku 2012 se zvýšil desetkrát – na 2015 miliard.“ „Je to málo? A kolik to tedy být mělo? Měl se snad zvyšovat na dvojnásobek každý druhý rok? Od roku 2004, kdy zásadní modernizace ruské ekonomiky startovala, se HDP  zdvojnásobil skutečně už do konce roku 2006! Z 500 na 960 miliard dolarů. A pak rostl o 20 % rok co rok. Už roku 2010 se podařilo překonat i následky krize z konce roku 2008.“

„V přepočtu paritou kupní síly se ruská ekonomika stala už roku 2012 největší ekonomikou v Evropě a pátou ve světě. V roce 2003 jsme byli až desátí. A bude-li se to porovnávat s tempy růstu HDP jiných zemí, exportujících ropu, pak ještě v roce 1999 na tom Rusko bylo skoro stejně jako Saúdská Arábie (HDP obou se rovnal přibližně 200 miliardám dolarů), kdežto do roku 2011 se u Saúdů zvýšil jen na 600 miliard dolarů, zato v RF přeskočil hranici 1.800 miliard.“

„Díky čemu? Jen ropě a plynu? Fakta dokazují opak. Export metalurgie a kovoprodukce zvýšil 2,2krát, chemie a kaučuku – téměř 10krát, strojů a dopravních prostředků – 5krát, minerální produkce – 12krát a zbraní na bázi high-tech – dvakrát. Projekty ve sféře výstavby atomových elektráren v zahraničí a jejich návazného servisu už Rusku generují téměř tolik, co  prodej ropy. Podíl vývozu surové ropy se přitom rok co rok snižuje, zatímco export petrochemie narůstá. Nejsou snad atomové elektrárny z ranku vůbec nejmodernějších technologií?“

Saldo obchodní bilance je od ledna v plusu 148,4 miliard dolarů. Nezaměstnanost činí 5,1 procenta, výrazně méně než ve většině evropských zemí. A nehledě na sankce, následky války na Ukrajině i další turbulence je v plusu i státní rozpočet: „příjmy jsou vyšší než výdaje o 1.200 miliard rublů“ (tedy o „zhruba 1,9 % HDP“).     

V 90. letech byla „polovina potravin z dovozu“. Rusko tak „na kursu  zahraničních deviz záviselo kriticky“. Dnes je „v potravinách soběstačné z 97 %“. A „minimálně z 80 – 85 % ve všech neuralgických komoditách“. Ani kurs rublu vůči klíčovým světovým měnám proto už nemá zdaleka onu váhu, jako ještě před pár lety.  

„Cílem útoku na ruské peníze je vyvolat paniku.“ A právě tou „zvrátit  podporu, jíž se vedení země těší u 87 % populace“. Dovést to až tam, čím skončil „ukrajinský Majdan“. „Stojí snad někdo o to, aby to dopadlo právě tak?“

Holá kritika je planá a destruktivní. „Napřed to totiž chce mít jasno v tom, s čím že se srovnává.“ A „kritiku spojovat i s jasnou alternativou. Rýsuje se snad kdekoli taková? Někteří kritici jí skutečně ´disponují´. Například Chodorkovskij má za ´žádoucí´ návrat do poměrů z 90. let. Kdy stát z vývozu ropy neměl nic a nebyl s to platit ani důchody v tehdejší žebrácké výši. Bylo snad opravdu lepší právě to?“

„Pražádné objektivní pozadí nemá ani vřava na měnovém trhu. Není o vládě, která to ´řídí špatně´, to se nás jenom naši ´skvělí demokratičtí sousedi´ pokouší porazit a vrátit právě do oněch 90. let – do kolen laciné a nesvéprávné benzínové pumpy. Už proto to nechce hysterii. Právě všeobecná hysterie je tím, oč jim kráčí.“

„Západ má na Rusko dvojí metr. Napřed slibuje hory doly, jen co se mu však zdá, že si to může dovolit, staví se k tomu, co nasliboval, na zadní.    Vladimír Putin to ukázal plasticky, když reagoval na otázky západních korespondentů. Proč Rusko nespolupracuje s NATO? Je to však skutečně Rusko, kdo se zdráhá spolupracovat? Nebylo to snad NATO, kdo za posledních 20 let expandovalo už dvakrát a teď se o to pokusilo potřetí? Proč Rusko zahájilo lety svých strategických bombardérů? Vyhrocuje tím prý mezinárodní napětí a budí nervozitu v západních zemích. Rusko strategickými bombardéry nehlídkovalo už od konce 90. let. Vedlo to snad i k recipročnímu zrušení analogických letů USA? Nikoli. Pokračovaly beze změny. Proti komu? Čím to, že je Západ na nervy z obnovy našich hlídkových letů, z těch amerických, co nikdy nepřestaly, však ne?“

„Válka je tu, pánové.“ Vede se o „naše právo rozhodovat, jak budeme žít“. O „naše právo na důstojné místo ve světě“. Za „války se však občas i střílí. A to i po nás. Jednou přímo z děl a tanků, jindy zas takhle, ekonomicky. Aniž to pohrdne i rukama všelijakých spekulantů a páté kolony různého ražení. Tisková konference mimochodem prokázala, že otázka po páté koloně není z jiného světa. Tak jako pochopení, čím se liší od vlastenecké opozice.“

Jenže dnešní Rusko – a to z roku 1992 – jsou jako nebe a dudy. Dělí je diametrální změna – a po všech směrech: „Počínaje dimenzemi národní ekonomiky“ – „až po podporu prezidenta a vlády“. A právě v tom tkví „ta nejlepší garance proti intrikám páté kolony i riziku ´palácového převratu´.“