Alexandr Gegalčij: Nejslavnějším českým separatistou byl Masaryk

Rus s českým občanstvím o donbaských volbách a “Majdanu“ na export

Alexandr Gegalčij je Rus, narozený v Užhorodu. Už roky s českou  občankou. Na Ukrajině je persona non grata. Za účast v týmu zahraničních pozorovatelů voleb v Luhansku – i za to, že se v Evropě bere za ignorovaná práva rusínské menšiny.

Rukopis „Majdanu“ vnímá i v randálech, aranžovaných proti české hlavě státu. V „úderných tirádách on-line na facebooku“. Aktivistech, „rozdávajících červené karty A 4, z nichž někteří  bůhvíproč mluvili anglicky“. V televizních „kamerách, mířících na demonstranty z úhlů, které ty červené karty dostanou přes celou obrazovku“. I v průhledném nasazení „fotoshopu, kopírujícího fragmenty davu s červenými kartami i tam, kde v tu chvíli nikdo nebyl“.

„Tvrdit, že vejce házená na českého a německého prezidenta dodala přímo ta samá instituce, jako cukrátka Victorie Nulandové v Kyjevě, si samozřejmě netroufám.“ Štěstí však pod tou sprškou nezářilo ani z tváře Joachima Gaucka. Jakoby tušil, že červené karty míří pod nos „celému evropskému politickému systému“. A to s jasným vzkazem:  „Nebudete-li se držet našich pravidel, nepřežijete ani do příštích voleb“. Na hlavičku to trefil senátor Jan Veleba: „Zdá se, že naše demokracie má majitele a tímto majitelem není lid České republiky, jak to stojí v Ústavě. Jak jinak si vysvětlit útoky na prezidenta, který svůj mandát získal z přímé volby od 2.740.000 voličů?“

„Paralelně s tím v Praze se ´Majdan´ se pořádal i v Maďarsku, kde si Viktor Orbán také dovoluje politicky nekorektní úvahy o sankcích a spolupráci s Ruskem.“ Když Zeman říká, že na Ukrajině běží občanská válka, sankce jsou kontraproduktivní – a to poslední, nač mohou aspirovat Chodorkovskij nebo Pussy Riot, je stát se ikonou boje za lidská práva - „není divu, že to senátora McCaina a ministra ´vážně znepokojuje´. Dlužno však poznamenat, že mnohé Zemanovy výroky jsou krajně nepříjemné i Rusku, to se však v řadách NATO za rutinní povinné penzum, nestojící za zmínku.“

„Poslední rok lemuje fantastický pres médií, spřažených s mocí, na občanskou společnost.“ „Mainstreamový nátlak byl v mnohém spjat s ukrajinským ´Majdanem´. ´Proruský´ Janukovyč, ´evropská´ Tymošenková, vyhozená rychle z kola, ´nebeská garda´ postřílený snajpery bůhvíodkud, pokřik ´Ukrajina nade vše´, co nemá nic společného s nacismem, ´předáci organizovaného zločinu´, vládnoucí na Krymu, ´špatní´ domobranci, zoufale bránící svou zemi, a ´dobří´ žoldáci privátních praporů, popravující své bývalé spoluobčany raketami ´Točka-U´… A pochopitelně i nešťastný boeing, sestřelený mnohokrát ne-li snad Putinem osobně. Lež den co den, sugerovaná z obrazovek a monitorů, dovedla Ukrajinu, kde je masa populace od jiných názorů a médií, nepodléhajících centru, prakticky odříznutá, do totálního amoku. Anebo do letargického snu, zimního spánku – až do oteplení, do jara.“

Je to polygon „nových politických nástrojů“, „nových mocenských institucí“. „Nových“ – a „velice efektivních“ – „metod jejich ovládání“. A to i tam, kde „vyplňují vakuum lhostejnosti v konzumní společnosti“. „Jednou z metod, konstruovanou a formující se přímo před našima očima, je právě ´Majdan´“: „Hvízdneme jim to po internetu a bude po našem! Tak jako po prvním oranžovém ´Majdanu´. Prostě tam svého Juščenka dostaneme. Cože? Že to po dobrém nejde? Tak namícháme koktejly a vytáhneme snajperské pušky – a zvolíme Porošenka.“

V Evropě ovšem „atak provládních médií na právo na alternativní informaci a vlastní názor narazil na nečekaně tvrdý odpor. Například privátní internetový portál ´Parlamentní listy´ zvýšil svou sledovanost na více než 300.000 návštěv denně. Je to podstatně víc, než u většiny tištěných deníků. Troufl si totiž – čistě jen – publikovat materiály, neprošlé ´cenzurou mainstreamu´.“ Tím „pozoruhodnější je, že se to osvědčilo i komerčně. Portál pořádá i originální ankety, v nichž – jaká to hrůza! – Putin co do popularity poráží Obamu i Merkelovou. Počet hlasujících přitom mnohdy překročí i 100.000. Podporují i výroky českého prezidenta Miloše Zemana, vybočující z mantinelů ´korektní´ liberální Evropy. Prezident nevelké země si totiž dovolil přeložit doslova i název avantgardy světové demokracie – skupiny Pussy Riot. Po lopatě nazval i účastníky skupinového sexu, jenž tato skupina praktikuje. V anketě ´Parlamentních listů´ ho v tom podpořilo 89 % účastníků. Podle průzkumů agentury, na niž se odvolává centrální televize, ho podporuje jen 10 %. Takže 10 nebo 89 %?“         

„Na kyjevském ´Majdanu´ dosáhly protiukrajinské síly svého – tekla krev, Rubikon byl překročen, země se pohroužila do mračen, do chronologické řady Kyrgyzstán-Libye-Alžírsko-Egypt. Silou destruktivní pro stát se – jaký šok! – stali  ukrajinští nacionalisté.“ A roli „zodpovědné státotvorné síly“ tak v „prvém stadiu ´Majdanu´ převzala mlčenlivá ´proruská´ většina na jihu a východě“.

To konstruktivní krédo „potvrdily i volby v Luhansku, kde jsem byl jako zahraniční pozorovatel. Do volebních místností přišlo obrovské množství lidí.“ Po všem, co si vytrpěli „po sklepích, zákopech, běženeckých táborech, nemocnicích i pohřbech“, se „potřebovali dát znovu dohromady“. „Vrátit se do normálního života.“ Už proto neváhali „vystát i fronty na dlouhé hodiny. Leckdo zašel, viděl tu frontu a odešel, ´přijdu později, až se to rozejde´. Po obědě tak fronty bývaly ještě delší a vydržely až do úplně posledního na řadě. V Luhansku bylo hlasování prodlouženo o dvě hodiny. Účast v celé republice činila 68 %.“

„Jedna z organizátorek mi řekla ´Já v tyhle volby věřím. Legální vláda nám strašně chybí. Ať si ji Amerika a Evropa klidně neuznají, jsme to my, kdo ji potřebuje. Abychom budovali, domluvili se a zajistili lidem práci. Teď přirozeně zvolí hlavně ty, kdo bojovali. Do příštích voleb se však všechno srovná. Teď je hlavní začít! Ale s Ukrajinou už v jedné zemi nebudeme.“ Tady to lidi táhne k „budování, tvorbě hodnot, spoléhání na vlastní síly“. V „Kyjevě – k válce, pomstě a k loudění“.

Oficiální Kyjev stíhal tým, do nějž se sjeli pozorovatelé donbaských voleb,  „hysterickou mediální kampaní“. „Podstata věci nikoho nezajímala“. „Pořád jen ´kdo tu cestu zaplatil´.“ „Mainstreamová média nám nedala jediné slovo, jen samé nálepky: rasisti, fašisti, radikálové, pomahači teroristů, separatisti.“

Zato v Čechách je „nejslavnějším separatistou první prezident T. G. Masaryk, který pro odtržení Československa od Rakouska-Uherska udělal vše, co bylo v jeho silách.  V roce 1915, když mu hrozilo uvěznění, prchnul do Švýcarska.“ Potom, už s cizím pasem, se „duchovní lídr tajné bojové organizace ´Česká mafie´ vyhýbal zatčení velice obratně. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde vrhnul všechny své síly do formování nelegální vojenské formace. Jiný separatista a první československý premiér to měl ještě složitější. Karel Kramář byl coby organizátor ilegální rezistence proti rakousko-uherskému režimu v roce 1915 zatčen a v roce 1916 za vlastizradu a špionáž odsouzen k smrti. V roce 1917 ho zachránila amnestie - kolabující monarchie už nenašla sílu krutý rozsudek vykonat a hledala pro své činitele polehčující okolnosti.“

„Takže ´u nás v Čechách´“ – říká Rus s naším občanstvím – „se člověk ve společnosti separatistů nemá za co stydět“.