Michail Chazin: Republikánské trachtace na doutnající sopce

Obamova blamáž stěhuje horkou bramboru

Michail Chazin je z mušketýrů, křížících kordy s liberasty. Napsal i anatomický atlas krize. O pět let dřív, než vypukla (Zakat imperii dollara i konec „Pax Americana“, Moskva 2003). Úterní mid-terms komentuje přímo z Ameriky.

Ač je tam na vědeckém sympóziu, z první ruky má i její politické dilema:

„Díky triumfu republikánů je ještě pravděpodobnější, že jejich kandidát vyhraje i prezidentské volby v roce 2016.“ Právě „Republikánská strana tak bude muset řešit dva zásadní úkoly“: „definovat svou budoucí politiku“ a „ujasnit si, kdo ji má realizovat“. Jsou „ještě složitější, než se zdá“. Neboť to musí být politiky dvě – jedna „pro voliče“, druhá „ta reálná“.

Výsledek je ve hvězdách. Co obejde jen sotva, lze mapovat už teď:

„Po rozpadu světové socialistické soustavy si USA vzaly smrtelně vážně do hlavy, že jsou ´hradem na kopci´, jemuž je povoleno a promíjí se, cokoli si usmyslí. Dnes je však už jako na dlani, že je to zavedlo do slepé ulice (připomeňme, že katastrofální krize je neodvratná už od 90. let, kdy byl prezidentem Clinton).“ Právě to tu „však zatím nenachází pochopení. V USA jsem už několik dní a vidím i nevyzbrojeným zrakem: oč běží a k čemu to povede, americkým elitám nedochází ani dnes.“

Prizmatem trendů, „předurčujících ekonomický vývoj posledních staletí, byl rozpad SSSR důsledkem objektivních ekonomických procesů, působících ovšem i dnes“. A v „tomto smyslu je současná krize USA reinkarnací krize SSSR (ba i jejich vlastní krize 70. let)“ – coby „krize odbytových trhů, které už není kam rozšířit.“ Teď ji dál „vyhrocují i dvě negativní okolnosti. Prvá tkví v tom, že ekonomika USA trpí drastickými strukturálními disproporcemi, spjatými s politikou ´reaganomiky´ od roku 1981 (usilující právě o překonání krize 70. let), a druhá v tom, dnes už ani žádný alternativní model ekonomiky neexistuje. V SSSR bylo, kam čmerhat, známo – kam to však bude dneska v USA?“ 

Tím víc je mimo pochybnost, že „pokračování v ´mesiášském´ typu politiky,  vnitřní i zahraniční, povede ke krizi ještě mnohem děsivější než ta v SSSR koncem 80. let. A to nejen co do rozsahu ekonomického propadu (připomínám, že naše analýza meziodvětvových bilancí USA zjistila, že  strukturální disproporce dosáhly úrovně, jako za ´Velké deprese´, už v roce 1998), tak také svým psychologickým dopadem. Připočte-li se k tomu, jak rapidně krize likviduje ´střední třídu´, celý problém nabývá fantastických rozměrů.“

„Pokud republikánský kandidát prezidentské volby v roce 2016 skutečně vyhraje, ponese za celou blamáž plnou odpovědnost právě tato strana (a dopadne jako po vládě prezidenta H. Hoovera, kdy patery následující volby vyhrávali pravidelně představitelé Demokratické strany).“

„Východiska jsou teoreticky jen dvě“: budˇ „něco udělat (ale co?)“, anebo „krizi stimulovat, aby se provalila dřív a dalo se s ní naložit s ´čistýma rukama´“. „Experti na akciové trhy tvrdí, že k jejich kolapsu (který se podle všeho stane ´spouští´ nové krize) dojde ještě, dřív než Obama svůj post opustí.“ Dost možná „však bude lépe si to pojistit“.

Další okolnost, vstupující do hry, má mezinárodní rozměr: „USA si   dodržování ´pravidel hry´, které diktují světu, dnes už nejsou s to vynutit.  Z této opery je mimochodem i story kolem sankcí proti Rusku. A dál už bude jen hůř – a to o hodně. Model, který USA vnutili napřed půlce světa a po roce 1991 celé planetě (zjednodušeně řečeno bretton-woodský systém) staví na tom, že USA nominují všude po světě jim nakloněné elity, jež mohou situaci ve svých zemích držet pod kontrolou díky té části emitovaných dolarů, která se jim přidělí.“

„Háček je v tom, že tento zdroj právě končí – a proamerické elity se ve většině zemí ocitají v krajně komplikované situaci. Zajistit tu vysokou životní úroveň už nejsou s to, začínají je vytlačovat alternativní seskupení elit, nabývající z pochopitelných příčin výrazně protiamerických rysů. A čím  krize zajde dál, tím agresívněji se USA budou snažit prosadit své ´mesiášské´ nápady – tím ostřejší však bude i odvetná reakce.“

„Dnes na takový scénář USA připraveny jednoduše nejsou – ne a ne ho dokonce ani vnímat. Jeho pravděpodobnost je však značná a vyplývá logicky přinejmenším z očividných ekonomických příčin. Americkým elitám to nabízí unikátní šanci – zkoncipovat během dvou let, zbývajících do prezidentských voleb, politiku umožňující všechna negativa, jež se na ně valí, aspoň nějak kompenzovat. Přinejmenším v politicko-psychologickém smyslu.“

„Já si nemyslím, že v USA nejsou lidé, kteří by nechápali, co se děje. Soudě podle toho, že je tu pokus obnovit izolacionistické křídlo Republikánské strany (třebaže čím to skončí, se zatím srozumitelně nerýsuje), kdosi ještě cosi chápe – ale nakolik ti lidé mohou vykonat i něco reálného…“

„USA šanci dostaly. Jak se jí chopí, je už na nich. Pokud ji nevyužijí, to, co potkalo SSSR, se může dočkat reprízy.“